Svobodné ženy, svobodní muži
Camille Paglia
Provokativní, kritická, kontroverzní – to jsou adjektiva v poslední době nejčastěji spojovaná s Camille Pagliovou, přední americkou kritičkou, jež je někdy vnímána jako nástupkyně Susan Sontagové. V anglosaském světě se Pagliová proslavila literárně-kritickým bestsellerem Sexuální persony: umění a dekadence od Nefertiti po Emily Dickinsonovou, rozsáhlou literárně historicky-kritickou studií o úpadku a jeho obrazech v západním umění. Některé pasáže z této slavné knihy se objevují i ve sbírce esejů Svobodné ženy, svobodní muži, která je ovšem jinak obecně vztažena k tématům a problémům dnešního světa. Pagliová zde dostává své pověsti kritické myslitelky, jež vyhledává kontroverze, chce provokovat a především neuznává žádné modly – ať už v oblasti umění, kritiky nebo lidských práv. Její provokativní osten míří především proti dvěma terčům: feminismu v podobě, do jaké se vyvinul zejména v posledních několika letech, a situaci na anglosaských univerzitách, zejména omezování svobody projevu.... celý text
Fejetony, eseje Literatura naučná
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Free Women, Free Men: Sex, Gender, Feminism, 2017
více info...
Přidat komentář
Tak nevím. Jiná kultura, no. Ano, jsou tam určitě zajímavé myšlenky. Ale chtělo to méně opakovat témata a více opakovat autorčino varování, že plánuje být co nejprotivnější. Ať čtenář ví, do čeho jde. - A jinak už tu bylo všechno řečeno. :-)
Nechápu, proč Argo namísto nějaké hodnotné feministické publikace (těch, které nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně není málo), vydalo tuhle sbírku z kontextu vytržených (nevíme, na co ten který text reagoval a kdy vznikl), křečovitě napsaných, fakty nepodložených a arogantních výkřiků do tmy. Otřesná, byť naštěstí ne moc dlouhá je už předmluva od Bianky Bellové, která kritizuje představu o současném feminismu existující pouze ve spisovatelčině hlavě (tedy feministky jako militantní, prudérní a zapšklé ženy, které nenávidějí muže a sex). Paglia pak například hned v první eseji přenáší veškerou zodpovědnost za date rape na ženy, protože všichni muži jsou podle ní pudy ovládaná zvířata a s jejich přirozeností nic moc udělat nelze. Podobných zjednodušení a stereotypů (vůči oběma pohlavím) je kniha plná. Jde přitom o názory zastávané většinou konzervativních antifeministů a antifeministek (viz libovolná diskuze nebo text na dané téma v českém mediálním prostoru). Nejsou nijak provokativní, kontroverzní a nikým zakazované, jak se nám Paglia snaží vsugerovat, ale naprosto nepřekvapivé, až tuctové. Kdyby autorka alespoň své postoje dokázala argumentačně obhájit. Namísto toho ve svých zahořklých, myšlenkově prázdných výpadech nabízí jen snůšku argumentačních faulů, např. v podobě urážení něčího vzhledu nebo charakterových vlastností. Zbytečná kniha.
Je mi jasné, proč Camille Paglia leží v žaludku tolika současným feministkám - vtipně, mnohdy sarkasticky, ale přesto inteligentně kritizuje vše, co na feminismu nemám ráda ani já. Sama Paglia je feministka, avšak reformnější a kritizuje především nešvary třetí vlny feminismu, který z žen paradoxně vytvořil ubrečená stvoření, pro která je pohodlné stavět se do role obětí a ukazovat prstem na druhé. A já to vidím hodně podobně - ženská práva nejsou švédský stůl, kde sebereme všechny plody výhod, ale ponecháme ladem povinnosti a osobní odpovědnost.
Na druhou stranu její obhajoba pornografie, prostituce a příliš velký důraz kladený na sexualitu mi úplně nesedl.
Menší problém mi činil fakt, že eseje pojednávají především o americkém prostředí, kde se běžný český čtenář úplně neorientuje, takže spousta jmen a reálií mi bylo neznámých.
Některé eseje navíc v knize vůbec nemusely být, protože jejich těžiště se opakuje.
Rovněž úplně nechápu ani to, proč u jednotlivých esejů nemohlo být uvedené datum, podle mě je to celkem důležitá informace, aby si čtenář dokázal zasadit text do širšího kontextu. To, že seznam s daty esejů se v knize na konci nachází, jsem zjistila až téměř na konci. Škoda.
I přes všechny výhrady, které ke knize mám, se mi jako celek líbila. Jsem přesvědčena, že sebereflexe feminismu je velmi důležitá. Feministky se rády naučily hovořit za ženy, ale občas mám pocit, že naprosto ignorují fakt, že spousta z nás se s jejich postoji úplně neztotožňuje.
Knihu nehodnotím 4*, lebo sa s ňou vo všetkom nezlučujem, ale práve preto, že nám Paglia prináša iný, opozičný obraz feminizmu, ako to, čo sme sa naučili (hlavne) pri 2.vlne (Friedman a spol.). Paglia kritizuje, snaží sa o protiargumenty a prináša zaujímavých pohľad na sexualizovanosť porna a ženského tela, takisto ako na práva žien, ktoré by sa podľa nej nemali skrývať za zákony ochranňujúce ženy, ale ženy by sa mali tiež ozvať, ak chcú docieliť svoje. Takto, si totiž Paglia myslí, že systém sa nikdy nezmení, ak sa žena ukryje za zákon. Paglia adoruje Madonnu a jej prínos do feminizmu, aj keď popravde si myslím, že Madonna nikdy svoju rolu nechápala takto komplexne a po jej boome (hlavne na prelome 80. a 90.rokov) sa to aj potvrdilo.
Ak chcete čítať opozíciu, tak tieto eseje by vás mohli baviť. Za čo, ale strhávam hviezdičky, sú chýbajúce dáta. Mne nie je jedno, či čítam esej z roku 1988 alebo 2013. Je za tým iný kontext, doba a bolo by fajn, to mať pri jednotlivých kapitolách vyznačené. Takto, sa to čítalo ťažšie, lebo neustále ste hľadali náznaky obdobia. Takisto, zloženie esejí bolo trošku nešťastné- prvá tretina knihy je totálne katastrofálna, až neskôr nasledujú eseje, ktoré trošku viac obrezjmujú Pagiino myslenie a názory. Takto, sa obávam, že veľa ľudí odloží knihu skôr, ako sa dostane k niečomu zaujímavejšiemu.
Najviac ma zaujala esej: Ze sexu a násilí aneb příroda a umení (na e-čítačke som to mala na str. 152)
Tak to byla jízda, prostě pecka a jeden z nejnovějších česky přeložených feministických manifestů současnosti. Před Pagliou, kterou jsem do té doby neznala, smekám klobouk, protože představuje svěží vítr ve třetí vlně feministek. Je neotřelá, originální, drzá a nebere si servítky, hlavně však zastává názory, za které je pranýřována podle mého názoru neprávem.
Její eseje se evropského prostředí tolik nedotknou, neboť těžiště knihy spočívá v kritice francouzského poststrukturalismu v čele s Michelem Foucaltem na amerických univerzitách a jeho uctívání ve všech důležitých sociologických pracích, autorka si nebere servítky ani se zakládáním kateder ženských studií a nadužíváním slova "gender". Dalším výrazným rysem jejích esejí je odmítání teze většiny amerických studentek a feministek o znásilnění na první schůzce a o pranýřování studentů mužského pohlaví, čímž trochu předznamenává pozdější kauzu okolo hnutí Me too (její eseje pochází z přelomu 90. a nultých let nového tisíciletí).
Kniha mne přiměla k vyhledání některých informací, protože nevidím hluboce do problematiky posledních dvou vln amerického feminismu, nicméně jsem stejně jako autorka na univerzitě k francouzskému poststrukturalismu příliš netíhla a zdál se mi být příliš přeumělkovaný. Doufám, že bude do češtiny přeložena i její nejvýznamnější práce Sexuální persony, kterou bych si ráda přečetla. Za mě plný počet hvězd, ale upozorňuji, že tato kniha není pro každého a musíte se zajímat o americký feminismus, proto výše uvedená negativní hodnocení berte s rezervou ;-).
Uf. Vyzivne cteni. Nebudu tu ublizene obhajovat podoby feminismu, na ktere Paglia utoci, takze vyjmenuji jen nekolik bodu, ktere mi prijdou zasadne mimo:
- urazeni vsech, s nimiz nesouhlasi, a to naprosto nechutnym zpusobem (takhle je seschla, tahle je osuntela apod.); takhle se podle me nechova progresivni clovek, ale hulvat
- podle autorky jsou akademicke feministky "presvedceny, ze idealem muzstvi jsou jejich podivinsti, vecne do knih zabrani manzilkove"; proto bezmezne obdivuje Madonnu (alespon v jeji rane fazi), ktera "miluje opravdove muze a vnima krasu muznosti ve vsi jeji drsne sile a upocene sportovni dokonalosti." co je zase tohle za diskriminaci? rovnost je u Paglii na miste, ale jen ve chvili, kdy se ji to hodi.
taktez tvrdi, ze Madonna ma mnohem hlubsi vizi sexu nez feministky, jelikoz "svuj styl oblekani i barvu vlasu meni prakticky mesic co mesic, a tak ztelesnuje vecne hodnoty krasy a rozkose." nezteslesnuje tak spis hodnoty nerozhodnosti, marnivosti a naproste neudrzitelnosti trendu popkultury?
- autorcine obsesi vsim sexualnim a zivocisnym taky uplne nerozumim, nic bych ale nenamitala, pokud by na ni nebalovala nasledujici: tvrdi, ze muz ma kdesi v sobe naprogramovany lov a uchvacovani, ze "ne" vzdy bylo a bude jakousi casti nebezpecneho a pritazliveho namlouvaciho ritualu sexu a svadeni a z zen, ktere si chodi stezovat na obtezovani k ucitelum, dela nevyspele skolacky.
- ostatni feministky jsou samozrejme pruderni, zapskle a vubec tu sexualni revoluci a feminismus, za ktery v minulym stoleti tak odvazne bojovala na barikadach, nepochopily.
co se mi libilo a skutecne mi neco prineslo: vyzva k vetsi pozornosti vuci mladym matkam, ktere by chtely dal studovat (ano, je pravda, ze ne vsechny chceme byt karieristky); upozorneni na nebezpeci plastickych operaci (ukazuje, ze i starsi zeny jsou sexy a nemusi se za svoje vrasky stydet) - ovsem nasledne i to shazuje v jinem textu vyrokem, ze zeny by si postup po kariernim zebricku mely radne rozmyslet, jelikoz po tricitce, kdy budou pripraveny na rodinny zivot, "jejich muzstvi vrstevnici budou mit najednou na vyber z cerstvejsich a pritazlivejsich divek mezi dvacitkou a tricitkou". tak ja nevim. neni pak posedlost mladistvym vzhledem a vyhledavanim plastik logickym dusledkem?
tahle knizka pro me byla jedno velky ach jo. ale aspon me vytrhla z pohodlny bubliny, to ji vyvratit nemuzu.
Už když jsem si všimla, že předmluvu napsala Bianca Bellová, ba co víc: jak se v ní osočovala vůči ženám, mělo mi hned dojít, že to bude ztráta energie a času. // Eseje o nepochopení, nasranosti a upjatosti.