Sýkorník - dvojsbírka haiku
Katka Soustružníková , Peter Kovalik
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534438/bmid_sykornik-dvojsbirka-haiku-65f5d57bc70c0.jpg
5
10
10
Haiku je krátká báseň zachycující skutečně prožitý okamžik. Cílem autora haiku je dovést pozorného čtenáře k objevování záměrně nedopovězených částí textů. Možnost spoluvytváření haiku je jedním z hlavních důvodů, proč se tato forma poezie celosvětově těší stále větší čtenářské oblibě. A to nejen mezi obdivovateli japonské kultury. Autoři textů této česko-slovenské dvojsbírky Katka Soustružníková a Peter Kovalik díky zvládnutí pravidel formy zachycují haiku v jejich domovském kulturním prostředí. Oba autoři plně nechávají vyznít krásu svého rodného jazyka. Stejný přístup k přenášení znalosti formy do motivů z blízkého prostředí má i malířka sumi-e Alena Bártová, která je autorkou nádherných ilustrací doprovázejících texty.... celý text
Přidat komentář
Moc zajímavý nápad propojit dva současné autory téhož žánru do jedné česko-slovenské dvojsbírky, náladově vyladěné a propojené krásnými ilustracemi. Oba autory spojuje formální dokonalost a všudypřítomné přírodní a zejména ptačí motivy (název není náhodný). U Katky Soustružníkové je "jemně vyladěná optika", jak výstižně píše autor předmluvy, na můj vkus občas vyladěná až příliš jemně, takže mi řada haiku zní jen jako konstatování, které mi nevyvolá žádný zvláštní pocit, prožitek či dojem ("Pěšinou domů / o nohy se otírá / svízel s kopřivou"). Naopak tam, kde se autorka od popisu konkrétního odhodlá k větší abstraktnosti, náhle zazní silná a sdělná zkušenost ("Deset dvacet let – / před pikolou ani za / nikdo nestojí"). Autorka má výborné situační nápady, přesněji řečeno umí si všimnout nenápadných, ale pozoruhodných okamžiků ("Prásknutí dveřmi – / vystřižení motýli / vzlétli do kouta") a občas dokonale rozvine zdánlivě obyčejný, ale v jemných odstínech světla malířsky zachycený obraz ("Vlnka za vlnkou / v odlescích rybáři / zatahují sítě"). Čtenářsky nejšťastnější jsem, když se do paradoxního obrazu smísí více pozorovaných úrovní ("Bouře utichla – / ve výmolech pěšiny / se chvějí hvězdy"). Totéž umí i druhý autor ("celodenný dážď / vidím se aj uprostred / kravského lajna"). Básně Petera Kovalika na mě převážně působí silněji tím, že se nebojí mezi řádky ("späť od lekára / skorocel vánok vážka / biele oblaky") a nebo zcela otevřeně ("na cintoríne / čítam tu odpočíva / na mene mucha") přiznávat témata stárnutí, smrti a pomíjivosti ("tiahnu oblaky / také už neuvidím / keď si nájdem čas"). Také se mi velmi líbí schopnost vystihnout prchavost dějů vyjádřením jejich nejednoznačnosti ("preletel tam vták / alebo nepreletel / ešte len svitá"). Tenhle mezistav mezi "buď" a "nebo" přesně vystihuje i haiku první autorky "Hraniční hora / a modro mezi mraky / na obou stranách". Obecně jsou oba autoři vynikající pozorovatelé ("dievča na dvore / keď si rozpleite vrkoč / vidno aj vánok"), ale ještě lepší jsou tam, kde se jim povede na úkor doslovného popisu dostat mezi řádky něco, co je nevyřčené ("vysídlený kraj / ľudské stopy pri mláke / to já sa vraciam" anebo "Rozbitá bota – / se soumrakem v dálce / známé úbočí"). Ale to je výzvou nejen žánru haiku, ale i veškeré poezie.
Opsaná poezie
Haiku, jakkoliv mezi čtenáři poezie není jako literární forma neznámé, přece jen, aby bylo přijato, vyžaduje jisté poučení. Má svá specifika, která mu dopřávají kouzlo, ale tam, kde schází povědomost o jeho formě, může narazit na zdrženlivost či nepochopení.
Dvojsbírka Sýkorník má však i pro méně obeznámeného čtenáře přitažlivost. Už formát knížečky a její až komorně vytónované četné ilustrace s ní činí přitažlivý artefakt a ilustrátorka se stává oprávněnou, třebaže neoficiální, třetí spoluautorkou díla. Obrázky korespondují s obsahem, ale nesnaží se o dominanci, přirovnal bych je k tichému koutu s květinami, ve kterém se můžete naplno odevzdat působení jednotlivých textů.
Další málo obvyklou skutečností je, že se zde potkávají dva autoři, žena a muž, a čeština se slovenštinou. Nejenže lze vnímat různé akcenty v samotné tvorbě, ale přítomná dvojjazyčnost, demonstrovaná právě na poezii, připomíná střední a starší generaci kdysi samozřejmou kulturní vzájemnost, a té mladší přináší příležitost vnímat naše jazyky v té nejušlechtilejší podobě.
Katka Soustružníková je etablovanou autorkou haiku, knížečka Sýkorník není jejím prvním počinem. Její haiku se vyznačuje věrností tradiční formě, byť ne úplně dogmaticky, ale pečlivě dbá, aby její texty, jakkoliv niterné, nacházely cestu ke čtenáři. Děje se tak, aniž by potřebovala cokoliv "dokreslit", sama uchvácená ani ne tolik pozorováním jako vnímáním spoléhá na zkušenost čtenáře, Např. ...Na peróně / po koleji se blíží paprsek slunce... Některé, pokud bychom je četli samostatně mimo sbírku, vyžadují cílenější zahloubání, a nelze vyloučit, že zůstanou nepochopeny. V kontextu sbírky, kdy čtenář kráčí od jednoho minipříběhu k dalšímu, však nabízí příležitost k vlastním asociacím čtenáře, který se tak stává spoluúčastníkem.
Peter Kovalik se rovněž drží tradiční formy haiku, která na rozdíl od poetických miniatur se musí mimo jiné i vzdát metaforických zvýraznění, přesto při četbě jeho textů máte pocit lyrické splývavostí. Vyznačují se často překvapivým vyústěním, např. ...strnádka spieva / na vyschnutej jabloni / míňam kvitnúce... Předností jeho textů je myšlenkový přesah, kdy na setkávání se s naprosto všedními, drobnými událostmi demonstruje nejen jejich půvab, ale i naši slepotu. Jeho haiku se vyznačují nenásilným propojením ozvěn přírody a našeho myšlení. A také vám neunikne, že ačkoliv inspirace přírodou je téměř samozřejmým, přirozeným podkladem pro verše, tak tam, kde nahlíží do vztahů mezi lidmi a třeba zvířaty, do banální atmosféry, kde žijí, vás obejme stejná blízkost.
Knížečka Sýkorník, artefakt, která téměř splyne s vašimi dlaněmi, jako by tam odjakživa patřila a také patří. Oba autoři nic nevynalézávají, jen poctivě zaznamenávají, co by nám nemělo unikat. Mají podobný přístup, podobné preference ve čtení svého okolí. Oba se vyznačují svědomitou snahou o zprostředkování svých zážitků, aniž by z vás dělali jen nezúčastněné čtenáře. Jestliže jsem recenzi nadepsal "Opsaná poezie", pak proto, že opisování, vnímání drobných všedností nabízí úplnější perspektivu. Snad jen, že knížečka, zdánlivě útlá, by se neměla číst v jednom zátahu, jakkoliv kratičké texty k tomu vybízí. Dokonce si myslím, že kdyby na obou stranách bylo textů méně, byla by ještě přítulnější, třeba proto, že by nás tolik neusvědčovala s vlastní slepoty.