Syn pána sirôt
Adam Johnson
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218460/bmid_syn-pana-sir-t-218460.jpg
4
171
171
ŠOKUJÚCI PRÍBEH MLADÉHO ČLOVEKA V TOTALITNOM REŽIME SEVERNEJ KÓREY - PLNÝ DOBRODRUŽSTVA, KRUTOSTI A NAPÄTIA, ALE AJ NEKONEČNEJ A OBETAVEJ LÁSKY Pak Džun-do vie, že je výnimočný. Vie, že je syn správcu sirotinca - pána sirôt - a nie iba obyčajný chlapec, ktorého sa vzdali rodičia. Veď dieťa môže tak kruto trestať iba vlastný otec. Vie, že je výnimočný, keď ho vyberú, aby svojej slávnej vlasti, Kórejskej ľudovodemokratickej republike, slúžil ako špión a únosca. Vie, že musí nájsť svoju pravú lásku Sun Moon, najväčšiu herečku všetkých čias, kým nebude neskoro. Vie, že nie je ako ostatní väzni v pracovnom tábore. Preto musí ujsť...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Fortuna Libri (SK)Originální název:
The Orphan Master's Son, 2012
více info...
Přidat komentář
Velmi působivý a strhující román, který čtenáře seznámí s nechutnými praktikami diktátorského režimu v KLDR, pro který je člověk pouze věcí a majetkem státu, který nad ním má nepředstavitelnou a prakticky neomezenou moc.
Vymývání mozků je všudypřítomné a severokorejská propaganda, společně s bezmezným uctíváním kultu "Kimů" (bezchybní a moudří vůdci lidu, kteří se obětují pro svůj lid a chrání je před imperialistickou agresí), mě nutí zamyslet se nad otázkou, jak je něco podobného v dnešní době vůbec ještě možné. Odpověď je nasnadě: věčný strach z udání, trestaneckých táborů, mučení a smrti, hlad, ponížení a kompletní izolace od ostatního světa dělá z lidí bezbranné, vyčerpané roboty, kteří spíš přežívají než žijí podle motta: "Plav s proudem, však ono to nějak dopadne".
Samotného by mě zajímalo, jaké procento občanů KLDR opravdu věří v ten propagandistický blábol o blahobytu v jejich zemi a bezchybnosti jejich vůdců, se kterým se denně setkávají (skrze ampliony, stranické noviny atd.). Těžko odhadovat...
Doufám, že si tento román přečte i pár rudých hvězd, ať vidí, že jakákoliv forma komunismu vede do pekel!
4/5
Působivá kniha, do které se člověk musí včíst. Chvilku mi to trvalo, ale pak jsem se nemohla odtrhnout. Země, o které toho moc nevíme, nelze nevzpomenout na dokument Vítejte v KLDR.
Príbeh z málo známeho, no atraktívneho prostredia. Nie je to čisto populárna beletria, kniha na čas oddychu. Príprava postavy, zmena rozprávačských foriem a uhlov rozprávania nenechajú nudiť sa ani trocha náročnejšieho čitateľa. Nie je to thriller, kde čakáte do konca, ako príbeh skončí, naopak, koniec poznáte, iba čakáte, ako sa to mohlo stať. Ani takáto kompozícia vôbec neuberá na slušnej dávke napätia, ktoré dej knižky sprevádza.
„Říkám si, co asi musíte v Americe každý den přestát, když nemáte vládu, která by vás ochránila, nikoho, kto by vám řekl, co máte dělat. Je pravda, že nedostáváte žádné přídelové lístky, že si musíte obstarat jídlo sami? Co hrají americké tlampače, když přichází policejní hodina a co se učí ve vašich detských kolektivech? A když žena stratí manžela, jak ví, že jí vláda přidelí nového, stejně dobrého?“
V kultúre, štýle života a v spôsobe myslenia na Západe a v KĽDR je rozdiel tak priepastný, že si to ťažko predstaviť. Z toho pramení jediná, z môjho pohľadu slabá stránka diela, postihnuteľná u nás, ktorí sme zažili vládu jednej strany, ale ktorí už poznáme aj život bez všadeprítomnej ochrannej ruky ujkov z politbyra. Autor, človek zo slobodného Západu, hoci sa o to snažil, nedokázal namodelovať myslenie človeka z totalitnej Kóreje tak, aby to bolo vierohodné a súčasne pochopiteľné pre západného čitateľa. Jeho exkurz do hláv severokórejcov je robený skôr spôsobom zrozumiteľným jeho čitateľom. Na spôsobe a forme dialógov, konaní postáv a ich vnútorných pohnútkach je proste vidieť, že autor nemá s totalitou tohto typu osobnú skúsenosť. Nemyslím si napríklad, že by severokórejskí vojnoví veteráni používali trebárs výraz waterboarding...
„ ´Odsuzuji tohto občana jako imperialistickou loutku... přistihl sem ho, jak chrlí své kapitalistické invektivy ve snaze otrávit naše mysli.´ Byl sem vydešený a chtelo se mi plakat. Otec řekl: ´Vidíš? Tohle řekla moje ústa, ale ruka, ta tě držela. Kdyby tvoje matka musela neco takového říct na moji adresu, aby ochránila Vás dva, musíš vědet, že uvnitř se mi dva držíme za ruce. A jestli mi jednou budeš muset říct neco takového ty, budu vědet, že to ve skutečnosti nejsi ty. Důležité je, co je uvnitř. Tam se otec a syn vždycky budou držet za ruce.´“
Život v KĽDR musí byť neskutočne schizofrenický. I hlavná postava je akosi rozdvojená. No vojde Vám do hlavy, príbeh, postavy i prostredie a napriek hrôze, prameniacej z toho, že dej má reálny podklad, že to nie je čistá fikcia, prináša Syn správce sirotčince príjemný čitateľský zážitok.
Velmi dobrá, ale drsná kniha, a nevím jestli někdy najdu tu odvahu přečíst si ji znovu. Stránku po stránce jsem si upravovala představy o životě v KLDR, a to jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit, že život v socialismu přece znám. Příběh je sice vymyšlený a místy až fantaskní, ale to jen umožňuje lépe se vžít do atmosféry hlavního města a života v KLDR.
Silné, drsné, syrové... A nejde přestat. Román o člověku, jež prožívá život v zemi, kde nic není povoleno a přesto je všechno možné.
Nevím, zda mne až tak upoutal děj samotný, ale reálie KLDR, jež vám autor servíruje od první do poslední stránky na všechny možné způsoby, vás donutí děkovat, že můžete žít v naší malé Evropě.
Přidám jednu větičku z knihy: "Když o tobě strana prohlásí, že jsi houslový virtuóz, měli by si všichni dávat pozor, aby tě oslovovali maestro. A ty by ses měl hodně rychle začít učit na ty housle hrát."
Román Syn správce sirotčince je výpovědí o poměrech v Severní Korei. Z knihy je patrná autorova snaha předat čtenáři co nejvíce informací o této hladomorem zužované zemi a nejrepresivnější totalitním systému na světě, kde lež a přetvářka, za účelem sebezáchovy, je na denním pořádku . Příběh samotný je pak spíše odsunut na vedlejší kolej a je místy plochý a někdy (hlavně v druhé polovině knihy) přitažený za vlasy. Ve spojení se Severokorejskými reáliemi ale i přesto funguje. Po dočtení knihy mi běhal mráz po zádech.
Kniha je vlastně románem o životě jednoho člověka v Severní Korei. Asi je postavena na reálných výpovědích s životem, ale je to vymyšlený příběh. Není to dokument, jako třeba Souostroví Gulag, je to jeden čtivý příběh.
Začátek je lyričtější (rybaření), druhá půlka akčnější, konec už je úplný thriller. Obě části se pěkně doplňují. Celou knihou prostupuje realita života v totalitním režimu, kdo je dneska hrdina, může být zítra zrádce nebo naopak.
Četl jsem ebook. Překlad je pěkný, hladký, nijak kostrbatý.
Děsivá zpověď, mrazivá, v knihovně založeno vedle Souostroví Gulag. Výtečně propracované postavy, studené prostředí, děsivé chování - podtrhuje hrůzu ze všeho, co se v té knížce děje.
Ac opevovano, toto dilo, vysperkovano Pulitzerovou cenou me nenadchlo. Je to roman - kompilat z jinych, autentickych knih.Cetla jsem de facto vse, co bylo v CR o KLDR napsano, tak myslim, ze mohu posoudit. Pokud se nekdo domniva, ze se jedna o vypraveni o nejakem sirotcinci, tak je na omylu. Prvni cast se dost nezazivne odehrava na mori, druha cast je propletenec dvou tak trochu akcnich pribehu a Orwella 1984. v pribezich, ve kterych se clovek lehce ztrati a bojuje s tim, aby pochopil, co je jakoby pravda a co je jakoby fikce. Svym zpusobem tu knihu povazuji za kyc, zejmena v zaverecne fazi. To uz je jak z nejakeho ceckoveho akcniho filmu.
Hruza,jaka vladne v KLDR je neoddiskutovatelna, to je jasne. Ale tohle dilko dobre neni. Ma mnoho stran a docetla jsem to s vypetim vsech sil.Spise doporucuji treba Pchjongjangska akvaria, to je o nekolik levelu vyse.
Tuhle slataninu nedoporucuji. Skoda casu.