Syn pána sirôt
Adam Johnson
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218460/bmid_syn-pana-sir-t-218460.jpg
4
171
171
ŠOKUJÚCI PRÍBEH MLADÉHO ČLOVEKA V TOTALITNOM REŽIME SEVERNEJ KÓREY - PLNÝ DOBRODRUŽSTVA, KRUTOSTI A NAPÄTIA, ALE AJ NEKONEČNEJ A OBETAVEJ LÁSKY Pak Džun-do vie, že je výnimočný. Vie, že je syn správcu sirotinca - pána sirôt - a nie iba obyčajný chlapec, ktorého sa vzdali rodičia. Veď dieťa môže tak kruto trestať iba vlastný otec. Vie, že je výnimočný, keď ho vyberú, aby svojej slávnej vlasti, Kórejskej ľudovodemokratickej republike, slúžil ako špión a únosca. Vie, že musí nájsť svoju pravú lásku Sun Moon, najväčšiu herečku všetkých čias, kým nebude neskoro. Vie, že nie je ako ostatní väzni v pracovnom tábore. Preto musí ujsť...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Fortuna Libri (SK)Originální název:
The Orphan Master's Son, 2012
více info...
Přidat komentář
Třetí hvězdičku jsem přidala za zajímavě sestavenou druhou část, kdy čtenář už ví v podstatě hned, co se stalo, ale dávkuje se mu postupně proč a nač. Jinak je na knížce zajímavé v podstatě jen to prostředí, kde se odehrává.
Kniha se velice dobře čte, příběh zasazený do současného děsivě totalitního režimu. Uvěřitelná touha po svobodě ,zajatecké tábory,mučení, mentalita Korejců, to vše dává knize body plus. Neuvěřitelný příběh lásky body mínus.
Nemůžu se zbavit pocitu, že ta knížka nebyla napsána jako román, ale jde o kompilát nějakých posbíraných příběhů, kterým se autor knihy snažil dát linku. A to se za mě úplně nepovedlo, což ve finále působí rozpačitým dojmem. Literárně mě způsob vyprávění neoslovil, ale za přečtení kniha rozhodně stojí.
Kniha ma dosť sklamala. Na to že autor za ňu dostal Pulitzerovu cenu som čakal od nej čosi viac. Veľmi ťažko sa mi čítala. Kým niektoré knihy človek zhltne na jeden šup, s touto som sa trápil veľmi dlho. Knihe by veľmi pomohlo ak by nemala 500 ale tak 300 strán. V rámci celej knihy sa vydaril najmä strhujúci záver. Keby bola celá kniha taká, mohlo to byť o niečom inom.
Knížku jsem dokázala přečist až na druhý pokus. Poprvé se nepotkala se správnou náladou. Je depresivní a já měla v té době deprese dost. Pak na mě znovu vykoukla v knihovně, tak jsem si řekla, že jí ještě dám šanci. A vyšlo to. Tím, jak hlavní hrdina překonával nástrahy života v Severní Koreji, jaké zvraty jeho život provází, mi kniha připomínala Stoletého staříka, ovšem bez humoru. Ten by koneckonců v příběhu z této části světa neměl co dělat. Kniha popisuje praktiky totalitní společnosti, ale mě zaujal hlavně syrový popis životů obyčejných Korejců a jejich mentalita. Člověk pak přece jen trochu chápe, jak můžou žít v takovém světě. Prostě tak, že jim nezbývá nic jiného než smířit se se strachem, nejistotou a utrpením, které přináší každý další den. Ale i tady může vyrůst silný člověk schopný oběti.
Ten najgýčovitejší príbeh všetkých čias - muž spozná pravú lásku a tá ho primäje k obetavému činu - tiež známy pod kódovým označením Casablanca - je zasadený do prostredia tak vzdialeného tomu nášmu, že by sa kľudne mohol odohrávať v dystopickej budúcnosti alebo na inej planéte.
Celá kniha je prerozprávaná zvnútra tohto prostredia a jeho konvencií, je to ako príbeh z koncentračného tábora očami dieťaťa, ktoré nikdy nepoznalo nič iné, a preto v knihe absentuje postava, s ktorou by sa divák mohol ľahko stotožniť. Hlavná postava je naopak zvláštne rozdvojená, najskôr sa volá Džun-Do (t.j. John Doe, meno pre neidentifikovanú mŕtvolu), neskôr Ka (v originály je to síce Ga, ale aj tak si nemôžem nespomenúť na Kafkove postavy) a obe mená niesu jeho pravými.
Krásny štýl, akoby v zlatom strede medzi barokovou opisnosťou a strohým naznačovaním a nedopovedaním. Netradičné poňatie rozprávania v druhej časti presne zapadá do charakteru tohto cudzieho prostredia, kde všetci neustále klamú a kde príbehy nikdy niesu pravdivé (do akej miery to charakterizuje skutočnú Severnú Kóreu je vec druhá).
Ťažko uveriteľný zvrat na začiatku druhej časti, kde ľudia akosi bez problémov akceptujú, že z jedného človeka sa stane druhý (surreálny moment ako z Lynchovho Lost Highway), vysvetľuje na konci hlavná postava: "Ka mu chcel najskôr pripomenúť, že žijú v krajine, kde sú ľudia vycvičení, aby prijali každú realitu, ktorú im predstavia. Chcel mu povedať, že za spochybňovanie reality je len jeden trest, ten najvyšší, že občan je v ohrození, len čo si všimne, že realita sa zmenila."
Adam Johnson ukazuje, že ľudia sú schopní zvyknúť si na všetko, aj na život v pekle. Dúfam že od neho ešte nejakú knihu preložia.
Asi jedna z nejdepresivnějších knih,co jsem kdy četl.Totalitní režim je zde vyobrazen opravdu odpudivě.Nicméně,i když považuji nacismus a komunismus za zlo na stejné úrovni, nemůžu se ubránit dojmu,že kniha občas sklouzává k jakési agitaci.Ale příběh je to bezesporu velmi silný i když smutný.
o přečtení knihy se nemůžu ubránit pocitu že hlavní příčinou udělení Pulitzerovy ceny téhle knize byla aktuálnost jejího tématu. Nemohu se ani ubránit pocitu, že autor se až příliš snažil překonat "1984" v popisu totalitních praktik. Poněkud mně neseděl ani rozsah knihy, který bych nazval až užvaněností. Pro mne osobně po všech těch pozitivních recenzích (nebyly i ony vyvolány právě aktuálností tématu?) byla kniha trošku zklamáním. Ostatně, jak málo recenzí se věnuje literárním kvalitám, a jak mnoho z nich hodnotí faktografickou přednost knihy - ale ona to přece je (nebo má být) literatura, nikoliv literatura faktu. Nicméně, uznávám, že toto hodnocení je stejně subjektivní, jako to hodnocení recenzentů.
Bom džorno.
Orfan Masterson je knížka, kterou jsem dostal jako dárek, takže jsem ji musel přečíst. Nejsem hovado. Příště bych raději třeba tofu nebo prázdnou plechovku od piva.
V tomto epickém románu sledujeme jednoho severokorejského Foresta Gumpa, kterej se přimotá do všemožných dobrodružství, který může vymyslet leda někdo na kokainu. Tím pádem vyrazí i s ministrem obrany například na návštěvu Texasu, kde jsem již vyloženě kroutil hlavou tak, že jsem si připadal, jako bych se díval osm hodin na tenis .
Otravný styl, patetické bláboly, šílená a značně dementní zápletka, vše kulminující v prapodivný mix Casablanky a 1984. Ne.
Výborná kniha. I když je to román, výpověď je děsivá a věřím, že v mnohé z toho, co se v knize objevuje, se v Severní Koreji opravdu děje. Zas a opět nerozumím tomu, jak může něco podobného v 21. století existovat a jak je možné, že i v naší zemi nám přijde komunismus jako přijatelná alternativa.
Zdravím Vás čtenářky a čtenáři knih,
dočetl jsem po delší době tuto knížku - Syn správce sirotčince. Velice zajímavé pojetí psaní knihy. Jsou tam separátně dva příběhy, kdy jeden časem doplní druhý a opačně. Děj vypráví o mladém muži, který vyrůstal s otcem v sirotčinci. Syn se časem dopracoval do armády, kde působil na vojenských operacích. Dostal se tak daleko, že "lovil" lidi. Později se dostal se státní povinností do Ameriky. Tam provedl zadaný úkol a vrátil se zpět do vlasti. Tam na něj čeká nová kapitola života. Nebudu prozrazovat, ale dostal se do pracovních táborů a dostal se i časem na vyšší post ve státní sféře. No nebudu prozrazovat už nic. Myslím, že již jsem prozradil více než je zdrávo. Knížka se čte výborně i její technické zpracování je výborné. Kvalita papíru je dobrá. Kniha má tvrdé desky a přebal knihy. Jen jedno mi chybí a to látková záložka.
Občané, shromážděte se kolem svých reproduktorů ve svých kuchyních a pracovištích a vyslechněte si, že je to sice těžší kniha na četbu a orientaci v ději, ale je to dobrá a čtivá kniha. Škoda jen, že to není příběh imaginární země, ale holá pravda. Absurdity každodenního života severokorejců ve své nahotě a bezmocnosti řídit svůj život. Dobrá četba pro ty co mají pocit, že západní styl života, byť je v mnohém nedokonalý, je přežitý.
Protože, přeci, jak funguje společnost bez působení otcovského vůdce ? Jak může občan vědět co je nejlepší, bez laskavé ruky, která ho vede ? Hlavně nemyslet a přijímat bez výhrad co nám jiní servírují.
Poslední dvě kapitoly mi připadaly uspěchané, jakoby to autor už chtěl mít za sebou, ale jinak doporučuji.
Závěrem trochu intimnosti po severokorejsku: ,, a nakonec jejich vzájemná výměna vyvrcholila oboustranným stvrzením stranického porozumění. "
Kniha je zvláštní. Sáhla jsem po ní především proto, že se mi hodila do Čtenářské výzvy 2017, přiznávám, že jinak by mě asi minula.
Nejdříve jsem se do ní nemohla jaksi začíst, přišlo mi to celé pomalé, nudné. Pak to začalo mít spát, dobře se to četlo, ALE... ta druhá část knihy je místy zmatená a vlastně nevím, jestli je to hlášení v tlampači nebo děj hlavních postav.
Tak nebo tak, knihu jsem dočetla, nedalo mi to. Po dočtení knihy mi běhal mráz po zádech. Ano, je to vlastně fikce, ale nakolik jsou události vymyšlené? Pracovní tábory, mučení, překrucování skutečnosti a faktů.
Ten, kdo na vlastní kůži nezažil alespoň českou verzi socialismu, knihu nemůže pochopit. Ten, kdo zažil, chápe, přesto to není lehké čtení. Moc by mě zajímalo, jak přesně vystihuje poměry v Severní Korei, ale nejspíš to nechci vědět, protože se bojím, že víc než bychom si přáli.
Kniha byla pekelně složitá na čtení.. Hlavně v druhé části mi občas chvilku trvalo zorientovat se, o kom to vlastně přesně je. Sice je kniha pouhou fikcí, dobře si umím představit, že tam některé věci takto opravdu fungují. Až mrazilo z toho, jak opravdově dokáže autor popsat hrůzy hladomoru, zimy k umrunutí, vězení, která nikdo nepřežije.. Všechnu tu krutost a nesvobodu... :-(. Určitě to ale není čtení pro dobrou náladu, přesto doporučuji :-)
Nudné náročné pasáže, přesto mi zvědavost nedovolila knihu odložit. Velmi citlivě podtrhuje severokorejskou povrchonost.
Při čtení druhé části jsem měla tendence knihu už opravdu odložit, nedávaly smysl a bylo třeba dlouho a trpělivě vyčkat, než se trochu příběhy pospojují. Dost nešikovně bylo psané vyprávění z tlampačů, protože často nebylo nijak k rozeznání, kdy je to ještě kec z tlampače a kdy už zase pokračuje reálný příběh.
Nemálo věcí jsem v knize ani nepochopila...
SPOILER:
Např. z jakého důvodu byl hlavní hrdina po návratu z Ameriky, narozdíl od soudruha Puce, poslán do tábora? Něco tam prohodili později o revolučních myšlenkách, to ale není odpověď, proč ne i Puc.. Kdo teda byla Mongan, ona stařena z tábora - proč se ho tak zastávala? atd atd .... Nemám ráda, když po dočtení knihy zůstanou nezodpovězené otázky, i když nejsou třeba pro děj důležité...
Čučche 1984! Adam Johnson došel ve svém románu přesně tam, kam kdysi George Orwell - jeho dystopie popisuje svět, v němž se lidská individualita stává zločinem, je potírána a postupně vymazána. Svět, který je přesným opakem toho, v němž se dnes ocitla hluboce individualistická západní společnost. To co Orwell ovšem popisuje jako mene tekel před možným vývojem naší společnosti (s hlubokou inspirací v předválečné a poválečné totalitě v SSSR), to Johnson prezentuje jako fiktivní realitu současného stavu KLDR, Orwellovo 1984 možná jednou bude, Johnsonovo už bohužel opravdu je... Adam Johnson vytváří naprosto komplexní a homogenní vjem, skutečně se nejspíš dotkl podstaty severokorejského totalitního socialismu (ještě pamatuji režim před rokem 1989 u nás a mnohé z toho z nám z naší reality - domovní důvěrníky, pracovní soboty, povinné akce ,,Z", propagandistické vysílání a slogany, moudrost Strany a jejích vůdců, kult osobnosti atd. atd.). To, co jiní komentátoři tady na databázi kritizují, mne naopak dostalo - ryze postmoderní rozdělení na dvě části, první klasicky biografická, s lineárně probíhajícím dějem, a pak druhá, v níž Johnson kongeniálně začíná střídat vypravěče nelineárně vyprávěného děje - původního hlavního hrdinu z prvé části, tentokráte v nové identitě velitele Ka, vyšetřovatele z Oddělení 42, který ho vyslýchá a především hlas propagandy, nadvypravěče a skutečnou podstatu smýšlení VŠECH hrdinů, Velkého bratra...propojení s Orwellovým antiutopistickým románem je absolutní - Big Brother už tu není jen fenoménem z knihy, stal se jejím vypravěčem...
V rozmezí několika let čteno podruhé.
A opět mne ten příběh ze země, kde je "příběh důležitější než člověk. Pokud si osoba a příběh protiřečí, musí se změnit člověk." (str. 145), opět mne ten příběh zasáhl. V mnohém je nepochopitelný, jakoby přehnaný, vždyť realita skutečné KLDR je prostě pro nás ve střední Evropě, pro nás žijící už více než 30 let v demokratickém státu, nemyslitelná. (V absurditě příběhu se odráží absurdita totality.)
Jenže se mi zdá, že jsme těm nesmyslům i u nás blíže, než bychom si připustili...
I nám hrozí situace, kdy "prozradit pravdu někdy nesvědčí zdraví." (str. 354)
A i my cítíme smysluplnost svého života jen tedy, když se nenecháme vmanipulovat do nechtěného, když za své životy neseme vlastní zodpovědnost, když jsme vlastními pány...