Syn pluku
Valentin Petrovič Katajev
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249847/syn-pluku-249847.jpg
4
48
48
Byla hluboká,mrazivá podzimní noc. Příběh malého chlapce, kterého našli vojáci a ponechali u pluku a říkali mu Syn pluku. Dotisk 6. vydání v SPN.
Literatura světová Válečné Pro děti a mládež
Vydáno: 1976 , SPN - pedagogické nakladatelství (SPN - Státní pedagogické nakladatelství)Originální název:
Syn polka, 1944
více info...
Přidat komentář
Knihu si pamatuji ze svých školních let a nyní, když jsem ji objevila při přebírání knihovny, jsem si jí přečetla znovu. Já bych v knížce propagandu nehledala. Vidím v knížce až nečekaně poeticky vyprávěný válečný příběh, který se klidně mohl stát. Válka byla strašlivá a způsobila spoustu bolesti. Myslím, že Valentin Katajev, sám kdysi voják, byl právem hrdý na sovětské vojáky, kteří dokázali agresora vyhnat ze své vlasti a s obrovskými ztrátami přispěli k ukončení 2. svět. války. Mám dojem, že v dnešní době už je takovéhle "vlastenectví" považováno za přežitek, ale v jejich době to bylo určitě jinak. Za mě velice lidsky napsaný válečný příběh.
Pohled na válku očima dítěte, na rozdíl od knihy Nabarvené ptáče i pohled reálnější. Jediné co mně osobně vadí je to nesmyslné předávání vzorců o válce, vlastenectví atd. Kdy konečně lidé dospějí k poznání že jakákoliv válka, jakýkoliv boj je ale naprosto zbytečný?
V dětství to byla jedna z mých nejoblíbenějších knih. :) Jak pak člověku chutnal např. guláš a užíval si koupel, když si imaginoval, co prožíval Váňa. Váňa byl šikula a vojáci se ho pěkně ujali. Měl taky pro strach uděláno. Mě mj. zaujal dobrácký průzkumník Bidenko. Propagandu jsem jako prcek nevnímala... spíš jsem trochu záviděla klukům a bývala bych chtěla taky být "synem" pluku.
Knihu jsem si vybral do čtenářské výzvy a nelituji. Propaganda nepropaganda, vyprávění je to pěkné a takové to klasické vlastenectví do knihy o válce prostě patří.
Příběh je jednoduchý a dětskýma očima Váni nám nijak přehnaně dává nahlédnout na válku.
Když přehlédnu to, že jde o další socialistickou propagandu, tak se za mě jedná o velmi napínavý, čtivý a originální příběh.
Dostala jsem ji k Vánocům v době, když jsem četla všechno, co se mi dostalo do ruky. Líbila se mi, proto neupadla v zapomenutí, i když jako dospělá se příběhům z války vyhýbám.
Jako děti jsme tenhle příběh docela hltali, ale i dnes ho považuji za poutavý a lidsky citlivě napsaný. O tom nakonec svědčí i skutečnost, že i má vnoučata tuto knihu přečetla bez pro ně obvyklých připomínek o "dědově čtenářském pravěku".
S ohledem na školní okolnosti jsme knihu dostali přečíst téměř "příkazem", ale nakonec se z ní vyklubal celkem realistický příběh o sirotkovi, jehož se ujmou vojáci. Ačkoliv pozadí jeho života není tak detailně popsáno, nelze pominout pochopitelné trauma ze ztráty blízkých a dětskou snahu je pomstít. Neřekl bych, že příběh je nějak drastický či nadnesený, co se ve válce dělo, to si mimo přímých účastníků jen těžko můžeme představit. Logicky z toho plyne i jistá propaganda - jako u všech vítězů. Nezdá se mi také, že by Rudá armáda byla zvlášť heroizovaná, což naznačuje zvláště závěr.
Kdo viděl podobně laděné filmy Borisek, malý seržant (1975) či Stalo se v rozvědce (1968), určitě si na Syna pluku vzpomene. A ještě dodatek - časopise Ohníček (24. a 25. ročník - 1973-1975) vycházely osudy Váni Solnceva v komiksové podobě ve ztvárnění známého ilustrátora Karla Franty.
Jako holce se mi kniha líbila, ale teď už bych jí plný počet nedala, tak jako bych učinila před více než 30 lety.
V.P.Katajev a A.Gajdar byli jedni z mála sovětských spisovatelů, píšících ve stalinských časech, kteří si zachovali cosi jako rovnou páteř. Tedy jejich knihy se daly číst.
Dokladem toho je i tato kniha.
Jemný příběh malého sirotka, který přichází za války o to nejdražší - o svou rodinu. Nezbývá mu nic jiného, než se asimilovat ve skupině bojujících dospěláků a poznávat "až na dřeň" co to je vůbec válka.
Valentin Petrovič napsal citlivou a dobrou knihu.
Hezká kniha o malém chlapci Váňovi, který se po smrti své rodiny vydává na cestu, na které ho najdou ruští průzkumníci. Kniha popisuje období války a příběh tohoto chlapce.
hezká kniha, podobná našemu Práčeti, oslava dětství i za války, rodiny a skutečně skvělé a vítězné Rudé armády.
Poetický a úsměvný příběh o osudu sirotka Váni za 2.světové války. Pomineme-li vychvalování "nepřemožitelné" Rudé armády, zůstane nám obraz malého človíčka s jiskrnýma očima, který si ve válečné vřavě najde milující rodinu mezi dělostřeleckými průzkumníky. Tito drsní, válkou zocelení vojáci tají, jako rampouchy v jarním slunci, nad bezelstným a dětsky čistým srdcem svého malého Pasáčka, který si bezvýhradnou oddaností získá nejen je, ale také zasmušilého a uzavřeného kapitána Jenakijeva.
Lidsky pojatý příběh o silných poutech a malých každodenních radostech v kruhu rodiny. Jedno osamělé srdce léčí druhé.
Mně se kniha líbila a místy mi také připomínala "Práče."
Okresní soud v Ostravě vynesl 1. 2. 1972 rozsudek odnětí svobody od 3 do 20 měsíců nad osmi herci amatérského divadla Waterloo, neboť \"před větším počtem diváků ve více případech předvedli parodii na knihu V. Katajeva Syn pluku\". První případ v našem poválečném divadelnictví, kdy šli herci do vězení za legální divadelní představení.
--- přepis z Kalendária českého divadla, In: Česká divadelní kultura 45-89 v datech a souvislostech (Vladimír Just a kolektiv)
Přidáno časem: Jinak hezky napsaná knížka, poučující děti o tom, jak skvělé je zabíjet.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Sovětský svaz Sovětská armáda dětský hrdina sirotci válečné romány chlapecký hrdina dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 1957 |  Syn pluku |
| 1938 | Na obzoru plachta bílá |
| 1988 |  Perla v ebenu |
| 1965 | Ztracená žena |
| 1980 | Defraudanti |
Ruku na srdce, od sovětské knihy o válce pro mládež, vydané poprvé v roce 1944, lze jen těžko očekávat něco jiného než epické hrdinství a patriotickou propagandu. Jako "husákovo dítě" jsem také kult rudoarmějců a oslav sovětského vítězství nad fašismem zažil, takže si dovedu představit, že kdybych to četl tehdy, tak bych ten válečný patos vnímal jinak než nyní.
Jako dospělý čtenář si spíše užiju fakt, že jsem četl vydání z roku 1959, které bylo zřejmě to poslední české, kde se ještě naplno vychvaloval Stalin, protože nahlédnutí do digitální knihovny mi potvrdilo, že v pozdějších vydáních už byly všechny (v některých místech až mystické) zmínky o Stalinovi z textu odstraněny. I to staví knihu do trochu jiného světla, jako dokumentu doby, ideologie i toho, že ani sovětská kniha neuteče cenzuře.