Táborská republika. Díl 3, Pakosti a drabanti

20.01.2023

Román má vzrůstající tendenci kvality. Zpočátku (v prvním díle) mi to přišlo trochu rozbřeze honící mnoho psů najednou, ale uvědomoval jsem si, že vylíčit tak složitou, komplexní dobu s mnoha ději, je téměř nemožné, natož to nějak dějově uchopit. A ocenil jsem velice, že Kaplický si zvolil jako ústřední místo právě Tábor, z něhož je na některé děje vidět blíž a na některé dál. Žižka se stal svorníkem prvního dílu. Druhý díl má v podstatě hlavní postavu v Prokopu Holém a hrdinské činy jeho a ostatních už jsou (oproti době Žižkově) vlastně zoufalým bojem o udržení husitské myšlenky, protože i Tábor samotný už začal žít jiným životem. Přitakal mamonu a společenské hierarchii na míle vzdálené původním idejím. A třetí díl směřuje k rozpadu toho mála, co zbylo. Zrady, přeběhlictví, ohýbání hřbetů, lichva, čím dál tlustší purkmistři, a nejasná je v dáli vystupující hvězda Jiřího z Poděbrad.
Jsem moc rád, že jsem si román přečetl. Kaplický je opravdu výborný vypravěč a s takhle složitým tématem se vypořádal se ctí.
Vím, že s tím stále otravuji, ale znova musím vyjádřit podiv nad tím, že to komunisté vlastně dovolili, když je to celé analogie k provádění socialismu. Za všechno dva citáty, jeden o ztrátě víry a druhý o demokracii:
"Prošel jsem, bratři, velký kus světa," vyprávěl, "hledaje lidi žijící podle zákona Kristova. Nejdřív jsem se vypravil na Vožicko, ale nikde jsem tam nenašel takových, kteří by se mu podobali. ...Všude na jednoho spravedlivého bylo deset nespravedlivých, na jednoho dobrého deset zlých, ale nikde jsem nenašel celou obec, která by se spravovala zákonem Kristovým. Všude se lidé hlásí ke Kristovi, ale jen ústy, jejich srdce však ovládl ďábel. Zjistil jsem, že u lidí tělesná schránka je silnější než jejich duch..." (str. 92-93).
A druhý citát mi v době před 2. kolem prezidentských voleb přišel jako by byl napsán právě teď. Kněz sedí nad knihou, kterou papež prohlásil za kacířskou a podivuje se nad tím, že "autor na prvním místě ve společnosti kladl lid, který prostřednictvím svých volených zástupců má nastolovat vlády a vydávati zákony.... Myšlenka páchla Biskupcovi buřičstvím, neboť lid se jí vyvyšoval nad Boha. Jaký to nesmysl! ... A kdo je vlastně lid? Sedláci, řemeslníci, různá čeládka, žebráci a silniční lapkové. Jak může tento lid vládnout? Prostřednictvím svých zástupců? Koho si zvolí? Možná největšího lotra! A vůbec mohou ti sedláčkové a řemeslníci rozeznat, co je dobré a co je špatné? (s. 218)

19.03.2019

Ve třetím dílu pokračuje odklon od původních husitských ideí. Dochází sice k pokusu o jakési obrození stvrzeném smlouvami, ale k jejich naplnění chybí vůle. Půtky ve jménu toho správného výkladu Písma svatého se vedou dál, ale jejich hlavním cílem je především kořist a moc. Neustálé plenění se projevuje tak, že některé části země jsou pusté, protože lid se buď přidal na válčící strnu, nebo odtáhl do relativně bezpečnějších míst a nebo byl vyhlazen či zahynul na následky neustálého živoření.
V závěru knihy se objevuje na scéně v plné síle postava, která učiní přítrž neustálým půtkám a zajistí sjednocení a tím i konečně mír. Tou postavou je Jiřík z Poděbrad.
Po dočtení celé trilogie si myslím, že čas od času objevující se informace, mající v některých podání až varující charakter, že naše země je jedna z nejateističtější na světě, pro mě rozhodně nemá žádný tragický význam, spíše naopak.
No jo, to se mi to teďkom mluví ale byly doby, kdyby mě za tohle už asi pěkně hřála hranice...