Tady na jihu
Oles Uljanenko
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402409/bmid_tady-na-jihu-DWU-402409.png
4
22
22
Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.... celý text
Přidat komentář
Něco jako kombinace ukrajinského Trainspottingu a Mechanického pomeranče. Nejdrsnější a nejzajímavější byl pro mě začátek, potom už je to dost repetetivní. Vlastně docela obyčejný motiv "zamilovanýho kluka, kterej by byl úplně stejnej jako ty nebo já kdyby jenom nežil v roce 79 v tom hnusným jihosovětským prostředí." Asi je důležité si to opakovat a uvědomovat, že naše životy nejsou úplnou samozřejmostí, ale už jsem asi četla i zábavnější knihy na toto téma... A pořád se jaksi nemůžu ubránit pocitu, že Uljanenko se snaží šokovat tak trošku na sílu. Po přečtení něčeho o něm se to asi dá vyloučit, ale takový záblesk senzacechtivosti se tam pořád dá zahlédnout.
O mnoho, mnoho let pozdějc uprostřed všeech těch bojů, mezi lůzou, na světskejch večírcích budu do nekonečna hledat podobný oči, podobný pohyby, podobnej pohled...
Nic nenajdu, dokud nezešednu a dokud někým vyřčená myšlenka na opačný konci mýho života nebude už dávno vychladlá a ztvrdlá, zřejmá a tisíckrát vyslovená. Kolikrát musíte políbit ženu, abyste pochopili, že vám nikdy nebude patřit, stejně jako nebudete patřit jí: a v tom je ten nejopojnější jed života. Položil jsem hlavu na její prsa a dlouho ji tam nechal...
Tady na jihu je teda solidní hnus. Zařadil bych to někam mezi jíst zelí a dívat se na nahého Karla Šípa jak dělá pilates. Oles Uljanenko totiž rozjíždí ukrajinské Requiem za sen natolik bestiálně, že jsem po pár desítkách stránek měl chuť vyjít na silnici a skočit pod kamion.
Kniha je o dospívání v jednom Ukrajinským městečku, kde se všichni bodají, znásilňují, podřezávají a polejvají kyselinou. Ale hlavně teda znásilňují. Asi je to podle mého nějaký zvyk, jako podání ruky nebo pozdrav. Nechápu proč u nás staví baráky a uklízí kanceláře, když jsou v tomhle očividně dost dobří. V tom všem sledujeme hlavního hrdinu, kterej se uprostřed toho balastu zamiluje do jedný věčně vyjetý šlapky. Není to logický, ale to není na východ od Zlína nic. Tohle emoční vypětí pak způsobuje, že kniha trochu poleví v hnusu a naopak se čím dál více zarývá do lyrického balastu, za který by se nemusel stydět ani Hrabal. Chvilkama to bylo opravdu k nesnesení, až mi začínaly scházet znásilnění. Na závěr se ale zase trochu zaznásilňuje a uřeže nějaká ta hlava, takže spokojenost. Jako sonda do osmdesátek na Ukrajině skvělý. Jako knížka, kterou bych si četl dvakrát ale ne.
Podivná kombinace stylu Zbabělců, Na cestě a nějaký My děti ze stanice Zoo nebo něčeho víc sexuálního a úchylnýho. V podstatě jak kdyby Danny ze zbabělců svý sexuální fantazie častěji uváděl do praxe a u toho se zaplétal do drogových či jiných pletich. Občas to mělo dobrou atmosféru, ale nic speciálního mi tato kniha nepřinesla. Bylo mi moc líto, že se nikde neobjevilo jméno hlavního hrdiny.