Tahle báseň je pro medvěda

Gary Snyder. Legenda tuláků, filozofů, ekologů, ztracených a hledajících... jeho osobnost mi imponuje, ráda čtu články o něm i komentáře k jeho knihám, které mi dávají jistotu, že to bude 100% spřízněné čtení.
Není.
Jeho poezii chápu, ale necítím, nedostanu se do hloubky. V mých 20 letech s první knihou od Garyho jsem si říkala, že ji nebudu hodnotit a časem (věkem) pochopím... a po dalších 20 letech jsem na tom s tímto výborem poezie s krásným názvem stejně.
Kdo ví, třeba jednou za dalších x let ke mně Píseň pro medvěda promluví. Zkoušet to budu dál.

20.06.2021

Staňte se tím medvědem a Snyder bude básnit jen pro vás! Škoda, že jeho mladší sbírky nebyly u nás přeloženy a máme k dispozici pouze tento výbor. Setkáváme se tu s mladším Snyderem a je to opravdu plnokrevné setkání plné života, plození a lásky tělesné, která v pozdějších sbírkách ustupuje do pozadí, jak velí Matka příroda nám všem. Tento výbor je skvělým vstupem do Snyderovy poetiky, která se časem zahušťuje a je kondenzována buddhismem až k fragmentaci vizí, které Snyder volně spojuje a se kterými se musíte vypořádat. Proto ty milé vysvětlivky určené vám, čtenářům. Je svým způsobem symbolické, že se tu Snyder poměřuje s velkým Robinsonem Jeffersem, kterého samozřejmě člověk jako on nemůže pominout. Vyčítá mu jeho chladný odstup a řekl bych až krutost jeho vizí. Vždyť Jeffers si vybudoval k bydlení kamennou Jestřábí věž, zatímco Snyder jen dřevený srub „na dlouhém západním svahu Sierry Nevady, na 300 kilometru dlouhém žulovém masívu (na) kostech dávnověkého Buddhy“. Ovšem s Jeffersovými vizemi si opravdu nezadá, jsou stejně uhrančivé, jen o trochu obyčejnější, jak píše: „(Jeffers) se (také) bál smrti a bezvýznamnosti a moc toho nevěděl o nelidské kráse pastiňáků či plen, nesmrtelné vznešenosti v jádru obyčejných věcí.“ Tak to v zenbuddhismu chodí… A dojemné je jeho putování k hrobu jeho babičky Harriety a jeho zasnouobení evropského odkazu s indiánským.
Každá Snyderova sbírka je bohatým čtením na celý život. Jak pravil básník:
„drobná báseň je košíkem slov
nastaveným k jejich zvážení.“

20.08.2020

Gary Snyder je americký spisovatel, básník a aktivní environmentalista. Narodil se v roce 1930 v San Francisku. Přátelil se s Jackem Kerouacem, kterého svého času inspiroval k buddhismu (Kerouac o tomto přátelství napsal knihu Dharmoví tuláci).
Díky svému umění propojit zenovou spiritualitu a živou přírodu je právem nazýván prvním básníkem hlubinné ekologie. Gary Snyder píše nádhernou poezii, velmi uvolněnou, velmi upřímnou a velmi lidskou. Jeho obyčejně neobyčejné verše se dotýkají člověka v nejhlubším nitru, jak to dobrá poezie umí. K mnoha svým básním píše takové milé vysvětlivky, proč napsal, co napsal, a to mi připadá nesmírně pokorné a krásně lidsky prosté. Jeho verše jsem si četla každý den v posteli před spaním a moje mysl se tak naladila na poezii a klidně odplula do spánku. Zkuste to taky :)
Jak je mým zvykem, přiblížím vám obsah několika citáty:
...
Lovecká sezóna:
Jednou za rok Jeleni loví lidské bytosti. Dělají různé věci, které člověka neodolatelně přitahují, každý si pak nějakého vybere. Jelen člověka zastřelí, a ten je pak nucen stáhnout ho, donést domů a sníst. Tak se Jelen dostane dovnitř Člověka. Čeká v něm a skrývá se, ale člověk o tom neví. Až se hodně Jelenů dostane do hodně lidí, náhle zaútočí. Lidé, kteří v sobě Jelena nemají, budou také překvapeni a všechno se trochu změní. Tomu se říká „převrat zevnitř“.
...
Noc
Všude ty černé hodinky napravují
a ozdravují srdce & jazyky lidí
a přinášejí radostné ráno –

bezpečné místo v pelíšku pod dekou
syčení v uších a kousání do vlhkých rtů
hlazení obočí a lechtání pod kolenem
olizování šíje a lechtání vypjatých
prsů, mrkajících víček, letmé dotyky
prstů na jemné kůži hrudi
vnímání spleti tepen v hladových slabinách
prohnutí zad, obrácení na bok
náklon dopředu, kývání se na všech čtyřech.

prokousnutý jazyk a roztřesený kotník
spojené dlaně a propletené nohy
svěšená brada a náhlý sten
nachýlená ramena a záchvěv v břiše
zuby hlazené neposednými jazyky
zkroucené prsty u nohou
křečovitě zavřené oči, zrychlený dech
vzájemně propletené vlasy

rádio, které se nikdy nevypíná
deska, která se točí naprázdno
pootevřené dveře kývající se ve veřejích
vyhaslá cigareta
na podlahu vyplivnutá melounová jadérka
smíchané šťávy usychající na těle
nezhasnuté světlo ve vedlejším pokoji
pokrývky shozené na podlahu a na východě
pípající ptáci.
ústa plná hroznů a těla jako spadané listí
zklidnělá srdce, pasivní mazlení, výměna
pohledů a opět zavřené oči
první sluneční paprsek útočí na stíny.
...
Stračí píseň
...Divoké husy vylíhlé na Sibiři
míří na jih přes pánve Chiang, Ho
kterým my říkáme „Čína“
po trasách starých milion let.
Ach, Číno, kde jsou tygři, divoká prasata
opice
jak loňské sněhy
zmizely v mlze, jako blesk, a vyschlá tvrdá země
je parkovištěm pro padesát tisíc náklaďáků
JE člověk skutečně nejvzácnějším tvorem?
- v tom případě nám dovolte milovat ho i s jeho bratry, všemi
těmi vymírajícími živými tvory –

Severní Amerika, Želví ostrov, zabraná dobyvateli
kteří vedou válku s celým světem.
Mravenci, ušni, vydry, vlci i los
mohou povstat! A přestat se rozdávat
národům robotů.
...
Proniknutí do podstaty reality znamená pochopit smysl přímé politiky a historie, stát se pánem vlastního času; pánem čtyřiadvaceti hodin. Snaž se, neměj se sebou slitování. Je stejně těžké dostat tlupu dětí na korbu auta a dovézt je k silnici na autobus jako deklamovat za chladného rána sútry pod sochou Buddhy. Jeden postup není lepší než druhý, oba mohou být docela nudné a přitom oba mají mistrovskou vlastnost opakování. Opakování a rituál, a dobré výsledky se dostaví v mnoha formách. Výměna filtrů, utírání nosů, cesta na mítinky, úklid kolem domu, mytí nádobí, měření oleje v nádrži – nemyslete si, že vás to odvádí od důležitější činnosti. Okruh drobných úkonů není řadou překážek, kterým se snad můžeme vyhnout tím, že si budeme hledět naší „praxe“, jež nás udržuje „na cestě“ – to je naše cesta. Může být také svým vlastním naplněním toho, kdo by chtěl postavit osvícení proti neosvícení, kdy jedno je zcela naplněnou realitou, druhé pak úplnou klamnou představou. Dógen rád říkával, že „praxe je cesta“. Snáze to pochopíme, když zjistíme, že „dokonalá cesta“ není stezkou, která nás vede někam k nějakému snadno definovanému cíli na konci vývoje. Horolezci slézají vrcholek pro krásný výhled, kvůli spolupráci a kamarádství, vzrušující strázni – ale hlavně proto, že vás to strká tam, kde se děje neznámé, kde se dočkáte překvapení.“

07.02.2019

První básnická sbírka Garyho Snydera, která se mi dostala do rukou. Působila na mě uhrančivě, jako zjevení a některé části jsem si v duchu opakoval jako zaklínadla nebo mantry. Například když jsem si na vysoké škole přivydělával v jakési obrovské fabrice za Prahou jako brigádník u pásu na výrobu PC. Na ten kontrast průmyslové, strojově bezduché výroby a básní divočiny opakovaných v mysli, abych se nezbláznil, nikdy nezapomenu.