Taikó
Eidži Jošikawa
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/479330/bmid_taiko-f0D-479330.jpg
4
177
177
Píše se druhá polovina šestnáctého století. Hvězda ašikagovského šógunátu definitivně pohasla a Japonsko se zase jednou zmítá ve víru občanské války – po celé zemi zuří spory mezi znepřátelenými klany, které baží jen a jen po rozšíření svého území. Záměrem sjednotit Japonsko se netají mnoho šlechtických rodů, jen tři lidé však mají reálné schopnosti k tomu, aby tento záměr dovedli do konce: Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa a syn zchudlého samuraje Hidejoši Tojotomi. Na samém začátku zastihujeme budoucího vojevůdce jako chudého vesnického chlapce, jehož otec, samuraj, který utrpěl zranění v boji, nedokáže uživit svou rodinu. Brzy ostatně umírá a Hidejošiho matka se znovu provdá; Hidejošiho vztahy s otčímem však zůstávají napjaté, a to i díky tomu, že chlapec se hodlá po vzoru svého zemřelého otce stát samurajem. Nakonec utíká z domova, aby se dostal do služby u nějakého šlechtice. Zdaleka mu však není jedno, u jakého šlechtice to bude; po dlouhém putování, během něhož prokáže svým různým pánům velmi dobré služby, zakotví ve službě u Nobunagy Ody, v němž tuší silnou a schopnou osobnost. Z nízké funkce nosiče sandálů se tak díky svým schopnostem a oddanosti rychle vypracuje na velitele pěší roty; tím zjevně dosahuje svého původního cíle, jeho závratný vzestup tím však jen začíná. Další peripetie slavných tří válečníků netřeba na tomto místě rozváděti: postačí říct, že ten, koho zajímá japonský způsob myšlení a pohled na život, může z románu Taiko vyčíst mnohé. Každá kapitola představuje mistrovskou ilustraci japonského přístupu k životu a ke smrti: není ostatně náhodou, že nejdojímavějšími scénami z celé knihy jsou ty, kdy se poražení bojovníci loučí s rodinami a páchají seppuku, mnohdy následováni svými nejbližšími. Taiko, toto „haiku o tisíci stránkách“, je zkrátka a dobře epický historický román par excellence, který mimo jiné nabízí trochu jiný náhled na japonskou reality než u nás dobře známý Clavellův Šógun.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2021 , BB artOriginální název:
Šinšo Taikóki, 1938
více info...
Přidat komentář
Tak tohle byla panečku jízda: 368 000 slov. Skoro si troufám tvrdit, že Sisyfův balvan je v porovnání s Jošikawovým románem jen neškodným říčním oblázkem.
Aby bylo jasno (ostatně se o tom zmiňuje už anotace), jedná se o zbeletrizovaný životopis jednoho z nejvýznamnějších japonských státníků Hidejošiho Tojotomi (1537–1598), který se, jak uvádí Wikipedie, „na sklonku éry Sengoku vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska“.
Přiznejme si bez mučení, že toho o japonském středověku víme žalostně málo. Pakliže se vám ale (třeba i po částech, jako jsem si to rozplánoval já) podaří tenhle olbřímí román přečíst a vyvalit ten balvan až na vrchol hory, dozvíte se o Japonsku 16. století 1000+1 (plus dalších 1000) mnohdy naprosto fascinujících informací: o životě těch nejchudších z chudých i těch, co přebývali na středověkých hradech (kterými bylo Japonsko doslova zaplaveno), o stravovacích návycích, o průběhu svatebního obřadu, o způsobu boje, o pomalém nástupu střelných zbraní, o opatrně se rozvíjejícím (byť z historického pohledu krátkodobém) kontaktu s křesťanskými misionáři, o životě samurajů a o jejich pro nás až nepochopitelném smyslu pro čest, o japonském myšlení a uvažování, o postavení žen ve společnosti i v manželství atd., atd.
Pakliže se do četby pustíte, budete zahlceni jmény a událostmi, občas budete koketovat s myšlenkou knihu zaklapnout a už se k ní nevrátit (ale vždycky si to zase rozmyslíte), často budete kroutit hlavou nad pro nás zcela nepochopitelným (a mnohdy i krutým) chováním a jednáním japonských válečníků, ale především budete pořád srovnávat život v 16. století u nás se životem v 16. století TAM. A těch styčných bodů moc nenaleznete.
Není to kniha pro každého, určitě není určena pro lidi netrpělivé :-), ale když už se vám ji podaří dočíst, jsem přesvědčen, že na ni nikdy nezapomenete.
Nejdříve jsem shlédl seriál Zajatec japonských ostrovů s Richardem Chamberlainem v hlavní roli, pak jsem četl Šóguna od Jamese Clavella a nemůžu se ubránit dojmu, že jak knížka, tak seriál byly ušity Evropanům na míru - hezké, táhlé, příběh, atd. Co mě ale nejvíce zklamalo, tak to nejdůležitější - na konci jedna kapitola, aby se neřeklo, jak to vlastně nakonec dopadlo. Do té doby člověk četl/sledoval, kam to dospěje a konec jako ve Hře o trůny... Saipan - to samé v bledě modrém - román pro výdělek. Naproti tomu knížka Taiko od Eidži Jošikawy nádherně popisuje ucelený příběh sjednotitele japonských ostrovů od jeho dětství, trasující jeho postupný vzestup na vrchol, ale zároveň popisující japonskou mentalitu té doby, intriky a smýšlení. Ano, u všech těch jmen jsem se zapotil, ale celkový výsledek vnímám jako úžasně napsané dílo, po jehož přečtení si člověk může říci - aha, tak takhle to bylo, oproti Clavellovým románům. Výborná kniha, skvělý zážitek.
Já tuhle knihu s přestávkami četla tři roky. Takže velký rekord. Je to tím, že kniha mi přišla skvělá, ale zároveň náročná. Tolik jmen, míst, intrik a sebevražd. Nechtěla jsem čtení uspěchat a opravdu všechno poctivě dočíst. První část, kde hrdina dospívá mě tolik nezaujala, část kde se prokousává hierarchií nahoru byla úžasná, poslední část byla hlavně o bitvách a strategiích (a nebýt dovolené a rýžových polí kolem, tak to snad nikdy nedočtu). Tuhle poslední část bych brala o kapku kratší.
Japonská mentalita je o oddanosti. Žijete pro pána, válčíte a když padne, tak se zabijete. Samurajové píšou básně a pak páchají seppuku s celými rodinami. Pro Evropana dost zvláštní čtení. Pořád jsem si říkala, že se divím, že vůbec nějací Japonci zbyli.
Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, že jde o román popisující skutečné události 16. století v Japonsku. Nebudu tvrdit, že se to četlo jedním dechem, ale určitě mi to hodně dalo.
ALE!!
Ta jména, to prostě nedáte. Na začátku každé kapitoly se sice seznámíte s novými "účinkujícími", ale během chvilky se v tom stejně ztratíte, protože Jasumasa Sakuma, Kasumasa Sakuma, Kacuie Šibata, Jacutoje Šibata, Šosuke Mendžú, Šogen Jamandži apod. A do toho ještě názvy měst. Ufff.
A pro zajímavost - na Netflixu je ke shlédnutí seriál, který pojednává o stejném období, stejných lidech, stejných bitvách.
Pokud vás zajímá středověké Japonsko, tak tohle (a Musaši) je povinná četba. A bohužel, jako často u povinné četby, zjistíte že je to tlustospis, kterým se budete prokousávat nějaký čas. Ale stojí to jednoznačně za to, odnesete si nejenom strašnou spoustu informací, ale dostane se vám i docela hlubokého ponoru do japonské mentality. Přesněji řečeno do samurajské, prostí zemědělci a tak dál Jošikawovi moc nestojí za zmínku. Je to jiný svět, pro nás často nepochopitelný, ale umí to vtáhnout, uvidíte.
A pokud se vám, tak jako skoro každému, líbil Clavellův Šógun, máte o důvod víc, proč se do téhle kroniky pustit. Její děj totiž Šógunovi předchází jen o pár let a je tam spousta a spousta souvislostí.
(SPOILER)
Vliv císaře je už několik století pouze formální a vládnoucí dynastie ašikagských šogunů ztrácí sílu. K moci se dostávají silní daimjónové, vojenští správci jednotlivých provincií a začíná boj o to, kdo vydrží nejdéle a kdo dokáže sjednotit Japonsko. Sengoku džidai, období válčích států, kdo by tohle období nemiloval, že?
Kniha sleduje život Tojotomi Hidejošiho, jednoho ze tří slavných sjednotitelů Japonska. Sledujeme příběh syna chudého venkovského samuraje, jak si klestí cestu až na vrchol společenského a vojenského (v Japonsku té doby to byly spojené nádoby) žebříčku.
Knihu napsal pan Jošikawa v roce 1938. Nevím, jestli je to tím, že si Japonci svých slavných vůdců tak moc váží nebo tím, že v roce 1938 bylo Japonsko ve válce s Čínou a potřebovalo podpořit bojovného národního ducha. Hidejoši je v knize vylíčen jako člověk bez nejmenších chybiček, a nejen on. Stejně tak i jeho předchůdce Oda Nobunaga, v jehož službách Hidejoši udělal takovou kariéru. A že Nobunaga byl pěkné kvítko. Ale v knize nic takového nenajdeme, prostě Japonci si své miláčky pěkně postaví na piedestal a píšou oslavné básně. Přitom já bych se rád dozvěděl, jakým způsobem Nobunaga a Hidejoši svých úspěchů dosáhli. Kupříkladu Hidejoši byl proslaven svými diplomatickými schopnostmi. Ale jestli své protivníky podplácel, zastrašoval, sliboval, vyhrožoval nebo jenom ukecal, to se nedozvíte. Škoda. Navíc kniha nekončí Hidejošiho smrtí, ale končí ve chvíli, kdy budoucí šogun Iejasu Tokugawa uznává nadvládu Hidejošiho. A Hidejoši, na vrcholu moci, nechá zavraždit svého adoptivního syna Hidecugu a jeho rodinu, včetně dětí a žen (přes 30 lidí). Vtrhne do Koree (dvakrát), pokaždé neuspěšně. Ale to už v knize není, to už není ke chlubení.
Ale i tak se dozvíte mnoho. O Hidejošim, o Nobunagovi, o japonské společnosti, o japonské duši. A to za to stojí.
Obrovské, monumentálne dielo, ktore mi dalo zabrat a parkrát som mal chut zavriet ho. Dlhsie som vobec rozmyslal, ci si ho precitat, ci bude stat za to, a presvedcil ma az dokument na netflixe Age of Samurai :D ale klobuk dole, bolo to ozaj vyborne, aj ked miestami roztahane, skvele opisane nielen bitky, ale aj organizacia a hierarchia vtedajsieho Japonska ci medziludske vztahy a silne tradicie.
(SPOILER)
Dočteno. A byla to bitva. Dlouhá, náročná. Přiznávám, Clavell se mi četl lépe. Taika se mi povedlo sehnat po doporučení zde na DK - a to byl první boj. Rozhodující fází ale bylo čtení. Jak pročítám komentáře ostatních, nebyla jsem sama. Mé pocity celkem vystihla Rihatama.
Autor stvořil významný epos. DO detailů popsal jednotlivé boje, mocenské tahy, pletichy. Smysl pro čest se vine příběhem jako červená nit. Pro čest se bojuje, žije, umírá. A protože těch účastníků bylo tolik, ztrácela jsem se.. Poměrně rychle jsem zvolila vlastní strategii, fixovat asi 5 nejdůležitějších.
A chyběla mi tam osobní rovina. Nejen u Hidejošiho, kde občas byla zvýrazněna láska a úcta k matce, ale už ne vztah k Nene. Nene byla dokonalou ženou v pozadí, která většinu času opečovávala Hidejošiho matku. A dle asi jednoho zmíněného náznaku žárlivosti můžeme usuzovat i na city k manželovi. Kterého ale moc často neviděla. Byl i to důvod, proč Hidejoši neměl potomka ? tady mě zaujalo, jak často v té době probíhaly různé adopce, pěstounství, v rámci zachování rodu..
Ano, japonský autor se držel japonského - city na veřejnost ne. Nebo ano - ale jen co se týče svého pána, velitele. (zmíněné koulející se slzy po tvářích) Ne rodiny. Oddanost, slepá důvěra, ve většině případů největší projev lásky byla seppuka. Bojovníci, vůdci, manželé , manželky...uf. Jak na běžícím pásu. Není jiné východisko, slavnostně se zabiju. Pro Evropany s naší tradicí něco nepředstavitelného...
Náročná kniha, obsahově bohatá. Ale myslím, že v mém případě stačí přečíst jednou za život. Pro všechny, co je zajímá japonská historie, povinným čtením.
Těžko je mi hodnotiti tuto bichli, vůbec mě nedostala. Neskutečné množství postav, hradů a měst jsem dokázal sledovat jen tak "přibližně, orientačně", což kupodivu většinou k chápání děje stačilo. Rozhodně to ale nebyl čtenářský zážitek, spíš to byl čtenářský t(r)est. V podstatě samý boj, neustálé ronění slz při jasné (zatažené, deštivé,...) obloze a pořád dokola. Autorův styl a podání rozhodně není čtivý, poutavý ani zajímavý. Posledních asi 200 stran už jsem se těšil, až knihu konečně dočtu a odložím. V závěru mě naštěstí čekal výborný doslov, který asi na 5 stranách shrnul nejen celý román, ale dokonce podal ještě více informací, díky za něj! Je třeba dodat, že kniha byla velmi precizně připravena, nejenže jsem si všiml pouze 2 chyb, ale překlad byl kompletně zrevidován, upraven a doplněn.
Nutno dodat, že román vycházel časopisecky na pokračování v letech 1939-1949, což vypovídá o jeho obsáhlosti a obsahu. Z mé zatím jedné zkušenosti (s Čapkovým románem) nutno říct, že romány na pokračování jsou kapitola sama pro sebe, nedá se to příliš srovnávat s románem psaným "v celku". 60%, 27. 12. 21.
Samuraj.
Kouzelné slůvko, které přitáhne k románu spoustu čtenářů.
Hijoši. Kluk.
Skutečná postava středověkého Japonska, která dokazuje, že i Popelák může ke štěstí přijít. No, Popelák. přesněji řečeno syn rolnice a bezvýznamného samuraje. Člověk by čekal, že vzhledem ke kastování japonské společnosti měl jasně nalajnovaný život.
Hidejoši. Muž.
Je důkazem, že i hluboce zakořeněné tradice se dají změnit, nebo aspoň obejít.
Hašiba Čikuzen no Kami Hidejoši.
Významný válečník a státník a nejmocnější muž tehdejšího Japonska.
Taiko je román plný intrik, bitev, válečné vřavy, taktizování rodů, přebíhání provincií z jedné politické kliky ke druhé a zase zpět, jak se to zrovna hodilo, dobývání klíčových hradů, vražd na objednávku a zase intrik.
Pro mě jako Evropana skvělý náhled do dějin středověkého Japonska.
Ryzí japonský román situovaný do období feudalismu počátku 16. st. Autor narozený v 19. st., sám synem nižšího samuraje, jakoby se situoval do role hlavní postavy Hidejošiho Tojotomiho, kdyby to bývala nebyla skutečná postava japonských dějin. A ne ledajaká. Syn zchudlého samuraje a rolnice, "opičák" Hidejoši prochází neuvěřitelnou proměnou osobnostní i životní, aby dosáhl na nejvyšší společenský stupeň, přičemž vojenské zásluhy jsou naprosto zásadní. Ideální předloha pro příběh o popelce v kalhotách. Jošikawa nepochybně dokonale vykreslil japonskou mentalitu doby, kdy spolu japonské kmeny doslova neustále válčí, zrazují se a usilují o moc.
Nešlo srovnávat s Clavellovým Šógunem. Rozdíl je patrný na první pohled. "Britský" Šógun je plný emocí, násilností, osobních sporů a ženského elementu. Jošikawův Taiko je emočně mnohem více než střízlivý, neb emoce se v asijské kultuře na veřejnosti nenosí. Nejdůležitější je úcta a respekt. A to i mezi rivaly či nepřáteli. Jošikawa se poctivě vyhýbá scénám mezi muži a ženami. I svatební noc či vztah s milenkou je pouze implicitně naznačen coby logický časový sled událostí. Buď byl Jošikawa úzkostlivě prudérní, nebo má Clavell příliš bujnou představivost :-). Na rozdíl od Šóguna, v případě Taiko i přes časté slzy koulející se samurajům po tvářích a jejich deklarovaná pohnutí se mě jeho příběh emociálně příliš nedotknul. Nejspíš dílem stále stejných, příliš často opakujících se popisů tzv. "rozervaných" scén, které by se stejně tak mohly týkat popisu fungování zasunovacích dveří. Posledních x-set stránek bylo o vojenských taženích, vítězstvích a prohrách, ovšem psáno tak, že mezi nimi nebyl žádný rozdíl a dílo by mohlo být klidně o 300 stran kratší, aniž by dle mého utrpěla informační nebo obsahová stránka.
Taiko je nicméně úctyhodný román, při jehož čtení mi často před očima vyvstávali mí japonští přátelé a mám za to, že věrněji japonskou mentalit vykresluje Jošikawa spíše než Clavell. Asijská duše a povaha se obecně až tak nezměnily, podobně jako představa štěstí. Aby se rodina měla dobře, aby pán byl spokojený, aby se muž stal samurajem a žena se dobře vdala. Sloužící nebo samuraj (šéf firmy), všichni pracují pro pána do úmoru i za cenu společného rodinného života nebo života. Pouze ten pán se má dobře, ovšem jen do času, než mu válečná vřava (korupční kauza) vezme život, rodinu, majetek. A je-li pán nespokojený, pak se páchá sepuka. Pán (stát, firma, šéf) na prvním místě. Potom rodina a potom jedinec, který však bez rodiny a bez pána není nikým a ničím. Hlavně nezahanbit druhého nevhodným chováním nebo dotazem (podobně jako dnes) a zachovat si čest.
S Taiko jsem strávila příjemné dlouhé chvíle (dovolená ideál), vtáhl mě hluboko do japonského myšlení a duše a spokojenost velká. Na Musaši proto dojde po nějaké době nepochybně také. Mimochodem, feudalismus by moje oblíbené období nebylo. Jošikawa nejednou zdůrazňuje, že žena v 50 letech je stařenou :-). Dnes je přitom Japonsko zemí s nejvyšším počtem lidí, jejichž věk přesáhl 100 roků.
Nádherný epos, o boji a diplomacii mezi samurajskými klany. Vzdávám hold bojovníkům minulosti.
Jsem rychlý jako vítr, vášnivý jako oheň, tichý jako les a klidný jako hora.
Slavný románový epos, který měl předlohu v 15 svazcích původního díla, je napsaný na základě skutečných událostí a popisuje období konce zmatků, neustálých vzájemných šarvátek a bojů vysoké šlechty, které na dlouhou dobu zcela destabilizovaly život v Japonsku během 16. století. Autor nám tak vlastně převyprávěl a zpřístupnil staré texty. Podrobně ve své knize popisuje nejdůležitější časový úsek, kdy postupný vzestup dvou nejsilnějších a nejschopnějších osobností zemi přinášel konečně reálnou naději na změnu.
Zajímavou perličkou je, že Jošikawa sám pocházel ze zchudlé rodiny bývalého samuraje.
Šílená kniha, co do popisů, tak na zapamatování kdo je kdo.
Nesmíte přestat číst, jinak to budete muset číst znovu, jako se to stalo mě.
Musím si to někdy přečíst znovu :)
A ty hrozný jména, to se nemůžou jmenovat třeba PEPA atp. ???
Velmi dlouhé a velmi dobré. Ideální způsob, jak si trochu obohatit dějepis a získat přehled o neevropském stylu života (resp. jeho historii).
I když jsem se místy ztrácela ve jménech a popisech průběhů bitev, příběh o významném období historie Japonska je velice pěkně vystavěn a dobře se čte. A i když je vyprávění dlouhé - předlouhé, nakonec mi bylo líto, že už je konec :-)
Knihu jsem poprvé viděl u svojí sestry, nadšené milovnici Japonska a jejich kultury. Podle jejího vyjádření je to skoro nepřekonatelná kniha, kterou nelze dočíst. Ale když to člověk dokáže, může o sobě říci, že se právě vrátil z feudálního Japonska...
Knihu doporučuji všem milovníkům samurajů a katany. Podobně jako Taiko, stojí za přečtení i Musaši.
Soudím, že jsem měsíc či déle četla nějakou jinou knihu, než čtenáři - komentátoři níže...
Co mi vzala a co mi dala? Vzala mi opravdu hodně času, který jsem mohla - a měla využít jinak. Co mi dala? Pár otázek.
Fascinují mě Japonci a Japonsko, jak nové, tak staré, ačkoliv si myslím, že o té hodně vzdálené zemi mám trochu iluze. Přání navštívit ji, a to spíš oblasti mimo velká města, se mi asi nesplní... Tak jsem aspoň v Levných knihách před lety utratila hodně peněz za filmy Akiro Kurosawy. Pak je vyprodávali za pár šupů... Na you tube se zas dá vidět ledacos ze současnosti...
No... Těžiště románu tkví v popisech přesunů armád, vzájemných bojů, rozvracení hradů, vypalování vesnic, sem tam nějaký klášter k tomu... Neustálé soupeření jednotlivých menších i větších vládců. Sem tam nějaká zrada, porušení slibu o vzájemné pomoci a přátelství mezi jednotlivými klany...
A desítky, stovky, možná tisíce jmen! Kdo si to má pamatovat? Jsou to všechno skuteční lidé? Nevím. Chtěl autor jednoduše vyplnit místo, aby přidal spoustu zbytečných stran? Nevím...
O běžném životě kniha téměř nevypovídá. Hlavní (historická) postava, Hidejoši, řečený Opičák, který se z chudoby dokázal pozvednout netušeně vysoko, především nesmírně miluje a ctí svou starou matku. O jeho vztahu k manželce se téměř nic nedozvíme. Vůbec, všeobecně o rodinných vztazích a životě - prakticky nic.
Nedozvíme se, odkud se braly ty tisíce, desetitisíce vojáků, které v průběhu let bojovaly a na bojištích umíraly. To byl opravdu tak velký přírůstek obyvatel? Asi musel být, ale trochu váhám tomu uvěřit.
Netušíme, pokud bylo tolik vesnic vypáleno, rolníci nejspíš pobiti - jsou tak zanedbatelní, že autor je prakticky nezmiňuje, odkud se braly zdroje na zásobování těch obrovských armád. Odkud se brala výstroj a výzbroj a finance na to všechno...?
No, a mám-li být trochu vulgární a zároveň skeptická: doslova na každém prdu tam stál hrad! Kolik jich bylo vypáleno a rozbořeno, jsem nepočítala. A kolik nových opevnění a dalších jiných staveb vznikalo... Staří vládcové v Japonsku asi měli bezednou kapsu se zlaťáky.
Asi už skončím. Mrzí mě, že jsem si knihu skoro vůbec neužila. Přibližně v poslední čtvrtině je děj konečně poněkud zajímavější, barvitější, postavy konečně připomínají živé lidi a ne cínové vojáčky.
Přečetla jsem, ale... Moje fascinace starým Japonskem nepolevuje, možná zkusím autorovu druhou knihu, Musaši... Pokud to ale bude na stejné brdo jako Taiko...