Tajemný Etrusk

Tajemný Etrusk
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522881/tajemny-etrusktTfSi4-J5m-.jpg 4 614 614

Tvůj příchod je předpovězen a jsi poznán. Nevaž již své srdce k zemi. Hledej jen sebe, aby ses poznal, nesmrtelný. Další z historických románů finského spisovatele Miky Waltariho stylem připomíná jeho slavného Egypťana Sinuheta. Protagonistou barvitého příběhu z počátku 5. století př. n. l., kdy se dává do pohybu celé Středomoří a schyluje se k řecko-perským válkám, je etruský lukumo neboli „nesmrtelný“ jménem Lars Turms. Jeho původ je mu však utajen – v sedmi letech jej otec svěřil přátelům v řeckém městě Sybaris a zakázal jim prozradit, jaký osud je mu určen.... celý text

Literatura světová Dobrodružné Historické romány
Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

Turms, kuolematon, 1956


více info...

Přidat komentář

Mira330
15.09.2014 4 z 5

Ani já se neubráním srovnání s Egypťanem. Knížky jsou opravdu hodně podobné. Dávám o hvězdu míň, protože Sinuhet mě doslova pohltil, tady jsem se neubránila srovnávání. Škoda. Některé momenty jsou opravdu podobné. Jinak určitě stojí za přečtení. Kdo má rád tuto dobu, tak si přijde na svý. Doporučuji

Francesca
12.09.2014 5 z 5

Tajemného Etruska jsem četla už před lety, ale zůstal ve mně dojem, že to byla fantastická knížka. Na rozdíl od Egypťana Sinuheta, kterého jsem protrpěla, protože mi vypravěčský styl byl cizí stejně jako hlavní hrdina a kterého jsem nakonec dočetla jen proto, že mi bylo líto knihu nechat nedočtenou, když už jsem se prokousala takovým množstvím stran, mě Tajemný Etrusk strhl a hlavní hrdina Turms mi byl velmi sympatický. Možná k tomu všemu přispěly i moje sympatie vůči etruské kultuře a slabost pro antickou mytologii. Obrazy kamínků, které Turms posbíral v různých momentech svého života a schovával si je na památku, okřídlené bohyně, Mínotaurova labyrintu nebo sikanských lesů už ve mně zůstaly, byť si nevybavuji ani celý děj, ani bližší detaily ani závěr knihy. Doporučila bych ale Tajemného Etruska všem, které Egypťan Sinuhet z nějakého důvodu zklamal, ale chtěli by dát Waltarimu ještě jednu šanci.


Mafian
21.06.2014 5 z 5

Kniha vypráví příběh zániku Etruské civilizace z rukou dravějších a mladších Řeků a Římanů. Ocitnete se v jejich světě, stanete se jedním z nich, zamilujete si jejich civilizaci a pocítíte neodvratnost zániku jejich civilizace. Skvostné a překvapivě aktuální. Waltari ve vrcholné formě stejně jako v pádu Cařihradu či Egypťanu Sinuhetovi.

braunerova
10.06.2014 3 z 5

Prvních 30 stran mystického vyprávění jsem protrpěl. Už jsem chtěl knihu zahodit, když tu jako by se vyměnil autor - zbylých 600 stran je výborný historický román.

Richie1
28.04.2014 4 z 5

Výborný příběh z doby, kdy římská republika byla ještě v plenkách a bojovala o své přežití v prostředí mnoha italických kmenů a především tajemné a starobylé etruské enklávy. S hlavním hrdinou procestujeme většinu zajímavých míst starověkého Středozemí a zúčastníme se i nejznámějších událostí té doby, včetně třeba slavné bitvy u Himéry v roce 480 př. n. l. Určitě doporučuji.

Edana
11.04.2014 5 z 5

Jen zdánlivě "od ničeho k ničemu" jde svou životní pouť Turms, který hledá sám sebe. Avšak jeho osudy jsou sepsány tak výtečně, že čtenář se cítí být skoro očitým svědkem popisovaných událostí. Není to jenom bezvadně zachycená atmosféra doby, ale také promyšlené a uvěřitelné postavy - Dórieus, Dionýsios, Mikón, Arsinoé, Hanna, Mismé... Když se ke konci odhalí Turmsův původ a vlastně i důvod pro jeho nerozvážnost a nerozumnost (jak mu stále vyčítala krásná Arsinoé) a události dostanou smysl a řád, to je teprve radost ze čtení! A jsem moc ráda, že dokážu najít historický román, ze kterého můžu mít upřímnou radost.

Rup
09.09.2013 5 z 5

U některých autorů mi trvá týdny, než přelouskám jejich dílko, ač obsahem nevelké. U Waltariho mi nevadí obsáhlost románů, rozsah popisů postav, dějů, prostředí. Spíše jsem nemile překvapen, že je již konec. Určitě to platí u všech jeho historický děl. Nepochybně na tom má zásluhu i skvělý překlad. Nemohu, než doporučit.

beruslava
01.08.2013 5 z 5

Knihu jsem četla už před lety, ale pořád na ni vzpomínám a považuji za jednu z nejhezčích, kterou jsem kdy četla. Nese pro mě krásnou myšlenku toho, že ať už je člověk "bohy vyvolený" nebo ne, životem si potřebuje projít jako každý jiný. Hlavní postava zažívá stejná zklamání a bolest a úplně stejné věci jako všichni smrtelníci okolo a k poznání si musí přijít skrze běžný život. Zamiluje se do strašné mrchy, která s ním opakovaně zamete, zažívá vítězství a pády a až na konci cesty zjišťuje, kdo je. Krásná paralela se životem každého z nás. Těším se až si jednou přečtu znovu!

budíček
08.06.2013 5 z 5

„Narodil jsem se do doby amfor s červenými obrazy, a džbány s obrazy černými sloužily již jen k posvátným obřadům starců. Narodil jsem se do doby triér a pochybností. Nevěděl jsem však, kde jsem se zrodil, ani kdo jsem byl předtím, než jsem se probudil u paty dubu rozčísnutého bleskem mezi zabitými ovcemi.“

A víc toho o totožnosti hlavního hrdiny Larse Turmse neví ani čtenář. Setkává se s ním ve chvíli, kdy jako stařec a bohy vyvolený muž začne povídat svůj příběh. Protože se podílel na vypálení chrámu v Sardách musí se ukrývat před zlobou perského krále a tak hledá znamení kudy se má dále ubírat jeho cesta. A kam bylo ve starém Řecku nejlepší zajít, když si člověk nevěděl rady? Do věštírny. Tak se Turms vypraví do Delf pro proroctví, kterého se mu také dostane, nicméně podstatnější je zde to, že právě v Delfách potká bojechtivého mladého Sparťana Dorieia. V něm najde přítele a společně se vydávají na další cestu.

Ano objevuje se tu podobný koncept jako v Sinuhetovi. A Turms cestuje oblastí Středozemního moře. V první části knihy se oba plaví na lodi Dionýsia Fokájského. A právě tady se dozvídáme, že Turms je opravdu záhadnou postavou, protože dokáže přivolat vítr, příp. vyvolat bouři. Co se Dionýsia týče, ani nevím proč, ale byť byl dle popisu osoba fyzicky ošklivá, mně byla hodně sympatická jeho svérázná povaha a často mi jeho připomínky přišly vtipné. Koneckonců, nefanděte pirátovi, že ?! :) Vlastně tahle část knihy mi přišla často sama o sobě vtipná, plná trefných narážek na lidi, jejich povahy i vztahy mezi nimi, a taky to, že každé jejich zdárné doplutí skončilo kocovinou, po níž si ráno kolektivně sypali popel na hlavu a vzpomínali, co se to vlastně předchozí noci dělo. :) Waltari mě tím humorem velmi příjemně překvapil, byť se pak zbytek knihy už nesl ve vážnějším duchu.

Děj je celkem komplikovaný, a dobrodružství, která postavy zažijí je hodně, nemá cenu tu popisovat vše (aby ne, když má kniha nějakých 620 stran :) ) Segesta nebo Himera ale stojí za zmínku, protože právě zde potkávají Turms a Dorieius své drahé polovičky. A nevím, který z nich si dokázal vybrat hůř… Dorieius postarší vdovu ze šlechtického rodu Tanakil a Turms chrámovou kněžku bohyně Afrodity Ištafru, kterou si pojmenuje po svém a říká jí Arsinoé. Co se Arsinoé týče žasnu, jak autor dokázal vytvořit postavu tak, abych ji už po pár stránkách ze srdce nesnášela a udivuje mě ještě víc, jak se jí celá posádka nechala vesele manipulovat, i když ono to až tak překvapivé není, když pluli kolik měsíců po moři a měli na lodi kněžku (já bych klidně použila i přesnějšího výrazu, ale budiž :) ) a ta nebyla nikdy skoupá využít svých ženských předností. Vlastně v podstatě nedělala nic jiného…Mimoto byla chtivá, sobecká a vypočítavá a neskutečně otravná zlatokopka a psychovyděračka a já se jen divila, že už ji dávno někdo nevzal veslem po hlavě a nehodil přes palubu, ať pluje proti proudu do země zaslíbené jako oběť Poseidonovi… Důvod je jasný, když byla na palubě jako jediná ženská… Turms byl jako postava mužem mnoha tváří, a autor se s jeho povahou docela vyhrál, ale přiznám se celkem mi vadilo, že si neuměl dupnout a Arsinoé všecko tupě promíjel…

Moje nejoblíbenější část příběhu je ta, kterou tráví Turms s Arsinoé a dětmi v Sikanských lesích. Národ tichých Sikanů, kteří jsou svou povahou plaší, mlčenliví a moudří, mi byl blízký. V lesích, které byly jejich územím, však také nelítostní bojovníci proti nepříteli, který je ohrožoval a neměl šanci . Tato část se nese v duchu posvátných míst, kamenů, starých rituálů a síly přírody a i sám Turms tu nachází důležité poznání a zklidnění vlastní povahy. Nicméně i odsud po nějaké době odchází a putuje do Říma a po Etruských městech.V Římě se zase čtenář setká s narážkami na tehdejší politiku a posléze dojde i k nějakým těm bojům. Přiznávám, že jsem měla v těch bojovnících pak už celkem hokej a nevěděla, kdo na čí straně vlastně válčil… Turmsova pouť ale nekončí, čeká ho cesta poslední, a to poznání sebe sama a vlastního původu…

Musím uznat, že Waltariho styl je místy opravdu úchvatný, a při vykreslení některých míst nešlo nelitovat, že necestujete s Turmsem. Waltariho popisy nenudí, naopak burcují fantasii. Rozsahově bych snesla, kdyby některé věci vynechal, ale zase je vidět, že si s příběhem pohrál a dal si s ním opravdu práci. A s postavami rovněž, myslím, že když vymyšlená postava dokáže ve Vás vyvolat nechuť nebo naopak sympatie, tak je napsaná dobře…Navíc, kdo má rád trošku mystiky, přijde si také na své, neboť staří bohové a rituály k nim patřící, se také objevují při Turmsových cestách. Nemám co dodat, snad jen plný počet hvězd.

Vojta
12.12.2012 5 z 5

Tajemný Etrusk a Egypťan Sinuhet jsou knihy podobné a přece o dost jiné. Etrusk je alternativa pro lidi, kteří mají rádi alternativy. Kteří radši zkoumají tajemnou Etrurii než by se vydali do profláklého Egypta, kam chtějí všichni. Kteří skousnou to, že hlavní hrdina zabil možná desítky lidí bez mrknutí oka a potom brečel kvůli malichernostem, kteří se vyrovnají s tím, že hrdinova milenka má stejně světlých stránek jako temných stránek. Kterým nevadí jinakost a rozporuplnost a jsou jim bližší věci originální a nové než věci staré a osvědčené. Těžko říct jestli se řadím k této skupině, obě knihy se mi velmi líbily, Sinuheta beru jako klasiku, Etruska jako neobvyklou záležitost.

Umělec
22.08.2012 3 z 5

Bohužel, tato kniha nedosahuje kvalit egypťana Sinuheta, i když pokus o návaznost na tuto knihu je více než patrný. Hlavní hrdina se mi zdá poměrně nekonzistentní osobnost, chvíli se chová poměrně moudře, chvíli úplně hloupě. Má jakoby nadpřirozené schopnosti, ale nijak moc je nevyužívá a ani nezkouší odhalit, je-li zatím něco víc. Navíc ženské postavy jsou v této knížce také dost zvláštní... Přijde mi to prostě celé takové poslepované. Celkově je to pro mě trochu zklamání, nečetlo se mi to moc lehce a doufám, že další knihy M.Waltariho budou trochu "učesanější".

Christo
08.09.2011 4 z 5

Děj mi připadal téměř stejný jako u Egypťana Sinuheta. Přesto dobrá knížka, jen nečíst po sobě, protože je to téměř totožná knížka(velmi podobná dějová linie), jen s jinými postavami (ale velmi podobnými charaktery) a prostředím (atmosféra taky velmi podobná) :-)

nightlybird
30.11.-0001 5 z 5

V obecném povědomí je Waltari spojován především s Egyptanem Sinuhe. Přemýšlel jsem proč ausgerecht já dávám přednost Turmsovi, tajemnému Etruskovi. Obě knihy mají zhruba stejný rozsah, obě stejnou míru spisovatelského fortelu, zajímavou a poutavou dějovou linku.
Je to tím, že se kniha zabývá mimo jiné Etrusky a Waltari svou invencí vhodně zaplňuje díry v poznatcích současné vědy ( která toho o tomto národě zrovna příliš neví) nebo je to určitou mystikou, která se jako jemná, nenásilná nit proplétá knihou? Nebo snad jakýmsi "kamínkovým mystériem"? Už naši dávní předkové byli fascinováni kameny - viz menhiry, dolmeny a jiné šutry. A my dodnes sbíráme a vozíme domů kamínky a kameny z různých míst, Židé pokládají kamínky na hroby. Proč? Je to něco jako druhová paměť co nás nutí z neznámého důvodu chovat se takto do jisté míry iracionálně? Nevím a nebudu to řešit. Raději sáhnu do knihovny, vyhrabu Turmse a přečtu si zase po čase pár stránek, jen tak, na spravení chuti.

Vavča
30.11.-0001 5 z 5

Waltari je mistr v sugestivním líčení praktik, tajemné a dnes zaniklé kultury o níž mnohé nevíme, přesto je to strhující čtení, autor opět dává vyniknout ženské postavě, která svou odporností směle konkuruje jisté ženě v Egypťanovi Sinhuetovi. Láska je prostě strašná věc, může nabývat mnoha, dle mého i zvrácených podob. Waltari asi neměl moc štěstí na ženy, nebo vztahy s nimi obecně, je to někdy hodně smutné. Musím pochválit za množství historických detailů, skvělého vylíčení Říma a jeho obyvatel bez příkras, jako toho nejhrošího města a obyvatelstva Starověku.