Tajemství hedvábného vějíře
Lisa See
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13844/bmid_tajemstvi-hedvabneho-vejire-vAQ-13844.jpg
4
430
430
Tématem rozsáhlého románu jsou vzpomínky staré dámy z významné čínské vesnické rodiny na průběh vlastního života, jež plasticky a působivě odrážejí běžný život, dávné tradice a zákony i postavení žen v 19. století v Číně. Hrdinka, původem z rolnické rodiny v jihozápadní provincii Chu-nan, prožila dětství v souladu s tradicí a právě díky místnímu tradičnímu zvyku navázala nevšední přátelství se stejně starou dívkou z odlišného společenského prostředí, které mělo trvat celý jejich život. Díky postavení dívek v rodinách, kde péče a láska jsou věnovány především synům, hrdinka od útlého dětství žila v izolaci a toužila po někom, kdo by ji měl rád, s kým by mohla mluvit a komu by mohla důvěřovat. V sedmi letech, kdy u děvčat začínal bolestivý proces podvazování chodidel, ve vybrané vrstevnici takovou osobu našla. V tradičním duchu obě celá léta toto přátelství pěstovaly a pro obě dívky to byl nejsilnější citový vztah, který za celý život prožily. Peripetie přátelství, které trvalo celé dětství a dospívání, a později pomáhalo oběma přežít osamělost i tragické okamžiky v manželství, zachycovaly hrdinky v dopisech na vějíři, psaných zvláštním tajným písmem, kterým se navzájem odpradávna dorozumívaly ženy v provincii Chu-nan. Znalost tohoto písma přinášela oběma dlouhá léta radost a útěchu, špatný výklad jednoho jediného znaku pak znamenal na dlouhá léta osudovou roztržku a pocit nesmírné ztráty. Příběh o ženském přátelství je i velice čtivým vyprávěním o životě v Číně, zaznamenává letmo i historické události 19. století, ale hlavně vypovídá o zvláštním světě tehdejších žen. Možno srovnat nejen s Goldenovou Gejšou, ale také třeba s Tajným deníkem čínské císařovny.... celý text
Literatura světová Pro ženy Historické romány
Vydáno: 2010 , JotaOriginální název:
Snow Flower and the Secret Fan, 2008
více info...
Přidat komentář
Musím říct, že se mi knížka hodně líbila. Příběh je poměrně drsný a pro mě naprosto nepochopitelné, čemu byly ženy ještě relativně nedávno vystavovány jen kvůli tradici. A asi ještě nepochopitelnější je, jak to mohly matky dobrovolně dělat svým dcerám, když věděly, čím si projdou.
Pro mě byla knížka především poměrně fascinujícím pohledem do myšlení tradičních Číňanů, pro které byla tradice a povinnost na prvním místě.
Samotný příběh je především o přátelství dvou dívek a později žen, který je krásný, dojemný i smutný. Celkově ve mě kniha vyvolala celou řadu emocí a moc se mi líbila.
Pěkné čtení, zařazuji mezi kvalitnější kusy.
M.j. hodně se lze dozvědět o krutém zmenšování chodidel, které podstupují děvčátka již od útlého věku.
Hodně mi to připomnělo knihu Pačinko o jihokorejské rodině přesunuté do Japonska na pozadí historie. Smutný, tvrdý příběh o životě dvou přítelkyň v Číně v 19.století. Určitě netradiční.
šílené a přesto nádherné, tradice a povinnost v tom nejsilnějším slova smyslu - opravdu to byl symbol krásy či prostě jen jistota, že nevyjdou nikdy z domu....
Kniha už mě nezasáhla tolik jako Ostrov žen moře, ale líbila se mi. (Ostrov nadchnul).
Pro mě nesmírně zajímavé. Všichni víme, že si čínské ženy podvazovaly chodidla. Ale nikdy jsem se nezajímala, jak se to provádělo. Jak malým holčičkám. A jak drasticky. Ideální velikost 7 cm?! Na tom by nemohlo chodit 10leté dítě natož žena. Jako matka a babička si vůbec neumím představit, dívat se na utrpení svých holčiček.
Já se vlastně tuhle knížku nedívám z hlediska přátelství mezi ženami, ale z hlediska jejich utrpení. Co to bylo za život trávit většinu svého života v ženském pokoji neschopná delší chůze bez bolesti. Jak se mohla taková zrůdná myšlenka uchytit? No, jako všechny zrůdný myšlenky.
Děkuju, že jsem se narodila v době, kdy jsem se narodila
Krásné, barvité a neradostné vylíčení "údělů" nicotnosti a bolesti žen v Číně, před dvěma stoletími.. Druhou stranou téhle "úděsné mince" jsou ale hluboká, podporující a celoživotní ženská přátelství i společenství, která v dnešní době nenacházíme..
Nádherná, bolestná, poetická kniha z Číny 19. století. Autorka je skvělá.
Krásná a dost zajímavá kniha, kde jsou popsané tradice a zvyky v 19. století v Číně, které musely podstoupit dívky, aby v budoucnu dosáhly vysokého společenského postavení a výhodného sňatku a těmto tradicím se plně podřídit, i když je to velmi kruté. Zajímavý příběh, ale pro mě hodně smutný.
Krásný příběh, který seznamuje s úplně odlišnou kulturou. Někdy až děsivé, čím si ženy v historii musely procházet: od omotávání nohou přes plnění tradičních požadavků, po ústrky, že jsou “jen” ženy.
Velmi pěkně napsaný román.
Přečteno za víkend, kniha je čtivá. Líbilo se mi barvité popisování tradic, nad kterými dnes můžeme jen kroutit hlavou. Žena je považována za bezcennou už od narození, po svatbě navíc funguje jako služka pro tchýni a matrace pro manžela, když neporodí syna, je ještě bezcennější (pokud to jde) a pokud porodí dceru, připravuje ji na stejný osud, který potkal i ji - bolestivé podvazování chodidel, bez kterého se ani nevdá a bude míň než služka. V této hrůze se jen opravdové přátelství stává jediným světlem ve tmě. Někdo srovnává s Gejšou - pokud bych to měla srovnat já, v této knize je mnohem víc utrpení, neštěstí a strádání a Gejša byla navíc čtivější a lépe jsem si dokázala představit její prostředí. Ale Vějíř za přečtení určitě stojí.
Román s velkým R. Kniha je o ženách a tedy spíš pro ženy, ale i tak v knize, a v první polovině obzvlášť, převládá hodně naučného vyprávění o tradicích rodinného života v Číně, o společenské hierarchii, o ročním cyklu a svátcích spojených s úrodou a počasím, o životních etapách podle hlavní úlohy ženy v domácnosti.
Život plný podvolení se předurčenému osudu a zvyklostem, podvazování chodidel, o smířlivosti, o upřednostňování konvencí před osobním blahem a projevem citů. Doporučuju přečíst si i autorčiny poznámky na konci, kde upevňuje a objasňuje vztah příběhu ke skutečným poměrům.
Bylo to pro mě hodně nové téma, ale styl a um autorky mě uchvátil. Snad se mi dostanou do ruky i další knihy od ní.
čtyři dny jsem žila tímto příběhem, dostal se mi pod kůži, a nejde najít slova. Opravdu famózní! Přečtěte si.
Více než cokoliv jiného je román velmi cenným vhledem do tehdejší čínské společnosti. Pravda, vyprávění chybí jakási vřelost, laskavost a hloubka, která by vás s postavami dokázala více spojit. Ale v tom právě podle mě tkví síla celé knihy. Přesně tyto vlastnosti v Číně tehdy nebyly žádoucí. Naopak. Pokládaly se za slabost a díky tomu je celé Liliino vyprávění sugestivnější a více uvěřitelné.
IG: @hanybooks
Bohužel jedna z mála knih, kterou jsem nedočetla, protože jsem se nedokázala začíst.
Tajemství hedvábného vějíře je pro mě jeden z těch románů, na který se nedá zapomenout. Je to dáno mnoha aspekty. Jednak lokací, protože je to můj první román z Číny a dále také těmi tradicemi a zvyky, které jsou pro běžného evropana něčím zcela výjimečným. Ať už je to krása a tajemnost ženského písma nu-šu nebo nepochopitelnost a brutalita tradice podvazování chodidel do takzvané lotosové nohy. No a samozřejmě mi utkvěl i příběh celoživotního přátelství dvou dívek, Lilie a Sněžného kvítku, který byl velmi silný a dojemný.
Opravdu silný zážitek. U této knihy může nebrečet jen nelida, protože se v okolí hrdinky stane tolik smutných věcí, tolik neštěstí, že mě to dostalo. A to nemluvím o popisování tradice podvazování chodidel. O tradicích je konečně kniha především. Nečekejte výrazný děj, spíše popisování života tehdejší doby, tradic, zvyklostí. Já jen musím říct, že dnešní ženy si už ani nedovedou představit, že by žily v tak potupném postavení. Snad se to ani nikdy nevrátí. Přes všechny ty hrůzy jsem moc ráda, že jsem mohla do této kultury nahlédnout.
Upřímně obdivuji všechny ty, kteří napsali pozitivní komentáře níže. I já jsem se jimi nechala zlákat ke čtení této knihy. Přečetla jsem úvod a první kapitolu s názvem "Podvazování", ale dál jsem se nedostala. Jsem vyděšená, znechucená a po tvářích mi tečou slzy. Asi jsem příliš citlivá a moje představivost se rozběhla s takovou silou, že jsem nemohla pokračovat a následně jsem požádala manžela, aby knihu vzal a odnesl ji z domu pryč a dal ji příležitostně do nějaké městské knihobudky. Třeba ji tam někdo rád najde. Já se k ní určitě už nikdy nevrátím. Zvláštním způsobem jsem objevila svoje osobní mantinely, o kterých jsem ani nevěděla, a které mi ukázaly, co jsem schopná vstřebat a co ne. No, i to je přece úkolem literatury...
Reálie života malých děvčátek a dospělých žen v Číně v době ne zase tak vzdálené a vědomí toho, že dnes na tom nejsou pravděpodobně nějak významně lépe (i přes zákaz praktiky "lotosového květu") jsou pro mě jako Evropanku naprosto nestravitelné. Nedokážu to pochopit, nemohu to akceptovat a jak jsem si právě ověřila, nedokážu o tom ani číst. Ani v rámci beletrie.
Knihu nebudu hodnotit, to by nebylo fér, když jsem ji nedočetla. Ani určitě nechci kohokoliv odradit, aby ji četl. Jen jsem chtěla, aby mezi těmi všemi nadšenými komentáři, byl i nějaký protipól. Třeba bude někdo rád za to, že není v tom znechucení sám.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Tajemství hedvábného vějíře |
| 2020 | Čajová dívka z Kolibříkové ulice |
| 2021 | Ostrov žen moře |
| 2010 | Dívky ze Šanghaje |
| 2024 | Lotosový kruh paní Tchan |
Z obsahového hlediska, jak to chodilo v Číně a popisování jejich tradic super, o to se opírá to nejkvalitnější a nejzajímavější z románu. Jinak není spisovatelka velká romanopiskyně, která umí vyfabulovat úžasné příběhy bez historických berliček, které jsou samotné dramatické dostatečně, aby to utáhlo celou knihu. Obávám se, že napsat příběh ze současného banálního města nebo vesničky by už jí tak dobře nevyšlo. Prostě má takovej styl. Vybere si kulturu, o které zbytek světa nemá v běžné populaci hlubší ponětí, připlete historické skutečnosti a na to nasadí příběh o rodině a ženském dlouholetém přátelství. Píše jedním stylem s podobnými zápletkami. Kdyby to byla první kniha, hodnotím výš. Po příběhové stránce to už je snad čtvrtá knížka, tak trochu jiná (jiný stát), přitom tak trochu na jedno brdo (kostra příběhu).
Jako seznamka s Čínou 19.st. a postavení žen jinak dobrý a nanejvýš zajímavé. Jen na strhující, zde zmiňovanou Gejšu, to nemá ani náhodou.