Tajemství Volavčího jezera
Jiří Hogan
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63953/bmid_tajemstvi-volavciho-jezera-PUn-63953.jpg
4
16
16
Dobrodružství kluků z vodáckého oddílu v malém městě na Českomoravské vysočině.
Přidat komentář
Pohodu při čtení narušuje občas rozháraný až chaotický styl. Pokud by autor svoji knihu trochu učesal a zlepšil návaznost odstavců a kapitol, hned by se příběh lépe odvíjel a četl. Dobrý slovní projev, ale méně povedený sloh. Slabší tři body.
Četla jsem dvakrát a už si tolik nepamatuju, ale vím, že se mi líbilo. Jen jsem místy měla zmatek v událostech a postavách, ale to mi přijde jako obecně Hoganův nešvar.
Napínavá knížka se zajímavým námětem. Dvě party kluků z městečka na Vysočině se spojí aby společně odkryly tajemství zašifrované v kronice starého skautského oddílu, který zanikl na konci války. Po strastiplné cestě se jim podaří husarský kousek, odhalí totožnost zrádce z partyzánského oddílu, který bojoval proti fašistům. Jen trošku chaotický konec a přílišný počet postav, ve kterých jsem se někdy ztrácel, mi brání dát plný počet hvězdiček.
Když se ve městě objeví cizinec a začnou se okolo něj motat znepřátelené party kluků, určitě nebude nouze o zážitky :)
Autorovy další knížky
| 1999 |  Meč Vontů |
| 1996 | Společnost správných romantiků |
| 1995 | Tajemství Volavčího jezera |
| 2008 |  Konec Romantiků |
| 2005 |  Případ zelený drak |
Tak především je nutno předeslat, že tahle knížka je úžasným způsobem zábavná a vtipná, i napínavá a místy velmi vážná, a dohromady velmi živoucí.
A pokud jde o její slabiny... Hogan opravdu má hodně specifický styl psaní a tady se asi nejvíc projevují jeho slabiny. Opravdu hrozí, že se ztratíte v postavách a návaznosti děje.
Na druhou stranu to ale taky má mnohé ze silných stránek Hoganova stylu, které obzvlášť oceňuju při opakovaných čteních. Děj je opravdu spletitý a silně provázaný a ani při mnoha opakovaných čteních jsem nenašla díry v logice příběhu. Chyba je tedy jen v tom, že Hoganovy tendence k nekonvenčnímu podání občas až příliš přeskakují konvenční styl usnadnění čtenářské orientace v ději. Postav je tu velmi mnoho a vlastně se v nich ztrácíte hlavně proto, že autor vám u málokteré (výjimka je asi jen Bacin) podá naservírovaný profil postavy, musíte si ho mezi řádky vyčíst sami postupně v celé knížce - což není z principu vada, ale naopak pokročilá autorsko-čtenářská technika. Chyba je vlastně tedy jen asi v tom, že kdyby knížka byla dvakrát tak dlouhá, člověk by měl víc času seznámit se se všemi postavami rovnoměrně.
V podstatě je tedy celá chyba knížky v tom, že je moc krátká a zhuštěná. :-) Je docela nápadné, že při spletitosti přiběhu je to přitom nejtenčí z těch tří hoganovek v mé poličce. Meč Vontů je skoro dvakrát tak tlustý...
Při výše zmíněných opakovaných čteních to všechno na Hoganově stylu fakt spíš oceňuju. Vzhledem k tomu, že starší oddechová literatura pro tuto věkovou kategorii často trpí spíš opačným nešvarem - totiž podceňováním čtenáře - ochotně nad tou rozháraností mhouřím oko, Hogan mi toho čtenářsky dal hodně. Možná, že kdyby tahle knížka bývala vznikla v post-HarryPotterovské době, opravdu by byla delší a ne tak zhuštěná.