Tajná kniha

06.04.2014

Začnu tím, co se knihy samotné vůbec netýká - je mi Ireny Obermannové líto. Ta mediální smršť, co se po vydání Tajné knihy snesla na její hlavu, byla hysterická a trapná. Takový vděčný cíl! Trefovali se všichni, i ti, kteří knihu nečetli. Co si to prý dovoluje, psát o milostném poměru s NČ/VH! To se prý nedělá! Ehm... dělá. Pomiňme samotného hrdinu knihy a podívejme se do okruhu jeho disidentských přátel: kupříkladu "románový dialog" mezi Lenkou Procházkovou a Ludvíkem Vaculíkem není také ničím jiným než vyprávěním o nemanželském vztahu...

Pravdou je, že Lenku Procházkovou a Ludvíka Vaculíka čtu raději. Irenou Obermannovou jsem se musela poněkud pracně prokousávat - její zpověď je naprosto upřímná, o tom není sporu, ovšem literárních kvalit to textu mnoho nedodalo. Její hříčky se slovíčky mi přišly mnohdy dětinské. Sledy myšlenek nahodile naházené na papír, tak jak připluly, bez snahy o autorské uspořádání. Slovo tramtará užívané jako synonymum milování (či sexu, chcete-li), no to asi do dějin literatury nevstoupí...

Přesto bych Tajnou knihu nezatracovala - pokud chcete vědět, co se honí hlavou bláznivě zamilované ženy, pak jste právě našli svůj studijní materiál. Je mi fuk, jestli se autorka chtěla pochlubit, zbohatnout nebo zkrátka tu knihu vydat musela, protože nemohla jinak. Měla plné právo ji vydat. A bych si zase s dovolením přisvojila právo říct, že ta kniha není nic moc.

05.02.2014

Zvláštní kniha, ale přečetla jsem ji až do konce.

13.09.2013

Knížku jsem nejdříve vůbec neměla v úmyslu číst, až po přečtení rozhovoru s Berenikou (dcerou spisovatelky) jsem chtěla zjistit, jaká vlastně je (kniha? spisovatelka?). Přikláním se ke kladným hodnocením. Neposuzuji literární hodnotu, ale pocit, který ve mně čtení vyvolávalo. Měla jsem Václava Havla vždycky ráda (ještě za totality) a vůbec si nemyslím, že by mu tímto kniha ublížila, naopak v mých očích získal rozměr více člověčí...

25.08.2013

ZÁŘÍ 2011 - V novinách se zviditelňuje Irena Obermannová. Tvrdí, že napsala knihu o vztahu s Václavem Havlem. V knihkupectví nahlížím a s odporem vracím. Deníčkový záznam a jednoduchý styl mě neoslovují. To si rozhodně nekoupím.
ŘÍJEN 2011 - Čtu povídku Ireny Obermannové Nevychovaná matka v souboru povídek Nech mě žít. Nuda. Popisuje svůj vztah k dcerám.
18. PROSINCE 2011 - Umírá Václav Havel.
LEDEN 2012 - ČT 1 vysílá seriál Život je ples. Autorkou scénáře je Obermannová. První díl mě překvapil (mile), zbytek byl jak z jiného světa... Jak se později dočtu v Tajné knize, autorka se snažila o nadsázku... No hlavně jednu z těch trapných postav hraje její Mladší dcera.
ÚNOR 2013 - Mladší dcera Ireny Obermannové se zapojuje do prezidentské kampaně. Sice natočila klip Volím Karla, ale text je tak avantgardní, že touha Bereniky Kohoutové, Mladší dcery Nejkrásnější české spisovatelky, je kontraproduktivní. Aspoň pro mě. Možná Berenika Kohoutová svou hlavu v klíně Karla Schwarzenberga taky myslela jako nadsázku...
ČERVENEC 2013 - V knihovně si chci půjčit Tajnou knihu, ale je o ni takový zájem, že musím měsíc čekat.
17. - 25.8. - Přečetl jsem Obermannové deníček. Průměrný jazyk i styl - co se taky dá z deníčkové formy vytěžit? Rádoby hrátky s jazykem mi přijdou podbízivé - "Jdu jako šnek, všude led a únor, úmor, jdu jako ježibaba, mám čas, nic nemusím, vlastně nemůžu. Koulím si myšlenky, koulujou se, valí se, omamujou, onanujou, jsem duchem nepřítomná, zloduchem náměsíčná, na všem mám mrazivou clonu, bílý cár, černý már."
V některých pasážích si autorka celkem odporuje - ráno v pět se sama bojí jít do garáže, aby ji někdo neznásilnil a nezabil (už nevím, v jakém pořadí). V noci se vrací z hospody v jednu a žádné obavy nemá...
Autorka používá jakýsi kódovaný jazyk. Koho si představit pod CENTRÁLOU? A že by MLEJNEM byl film Odcházení? Ale hlavně vychvaluje hrdinství svých Dcer - Mladší a Starší.
Obermannová zachycuje r. 2010 - 2011, takže neopomíjí smrt Denise (kolik nečtenářů MF Dnes narážku rozklíčuje?). Za neskutečnou vatu považuji opakované popisy ztrát klíče od poštovní schránky, nebo popisy cest za Dcerami - na letiště, do jejich bytů...
Části psané kurzívou jsou patrně autorčiny představy; ovšem ostatní záznamy jsou asi také výplod jejího MAJÁKU, na který jí asi kape...
Obermannová zmiňuje W. Wooolfovou a dokonce i Haruki Murakamiho. Naštěstí Obermannovou nenapadlo napsat knihu o čem přemýšlí, když běhá (nebo jezdí na kole).
Kdybych měl knihu okomentovat jedním slovem, použiju TRAMTARÁ.

17.07.2013

Až jsem se za autorku někdy styděla...

Nějak nechápu co tato kniha měla znamenat. "Zajímavá" poměrem s V.H. být musela, jinak by byla úplně o ničem. Styl psaní autorky mi připomínal sloh dětí v páté třídě. A to těm dětem ještě křivdím. Centrála, Největší Čech, Alotrie, Můj Milej, Starší dcera, Mladší dcera, alespoň že kamarádky měly nějaká jména. Po pracném doklopýtání se k závěru knihy jsem si zapěla : Tramtarááá už to mám konečně dočtený a nikdy více.
Skvělý reklamní tah - 250 stran ničeho zabalené do hábitu V. H. a je z toho slušný příjem.

19.04.2013

Mohlo to být trochu kratší. Nicméně to bylo nečekaně příjemné oddechové čtení.

14.04.2013

Já ji přečetla jedním dechem a autorku svým způsobem umím pochopit. Její knížky ostatní knížky jsem četla, některé mne nadchly, jiné méně. Tuto jsem četla po dlouhé době a s mírným despektem v začátku, to pro její obraz v mediích. Ale kniha mne strhla. Paní Irena má moje sympatie, ale chápu i druhou stranu.

31.12.2012

Autorku čtu velmi ráda, protože miluji její osobitý styl. U Tajné knihy obdivuji její odvahu jít takto s kůži na trh, ale je to přece román o lásce a to jen tak v sobě dusit nejde. Síla byla poté reakce různých novin, lidí a všelijakých J-elit na to, že se vypsala z onoho románku. Jako by hlavy pomazané byly bezpohlavní a měly zakázáno smilnit. Paní Irena je u mne hrdinka a budu ji mít jako spisovatelku ráda. A ještě nakonec, kvůli ošklivým článkům napadajících spisovatelku v Reflexu jsem tento časopis přestala úplně kupovat (číst ale ne, půjčuji si ho v knihovně).

20.06.2012

Mně se líbila, i když ten to styl nemusím.Její díla znám.Vždy je to drama, napětí, zneklidnění ale ne nuda. Jsou to vskutku knihy prožité a protrpěné. V Největším Čechovi jsem Václava Havla viděla ale ...je to fiktivně-skutečný deník tak bych tomu moc nevěřila

Čtu tuto knihu a moc se mi líbí jak je napsaná, je čtivá, narozdíl od spisovatelčiných ostatních knih, které jsem snad nikdy nedočetla do konce pro jejich styl psaní

15.03.2012

Kdyby autorka nenapsala tak čtivým stylem, jak to udělala, myslím, že bych ji dočetl jen stěží. Abych byl upřimný, tak podle mě to nemá žádný pořádný děj jinými slovy tedy ne od Hromnic do Hromnic, ale od ničeho k ničemu. Nicméně, přestože jsem mužského pohlaví, Obermannové jsem v pár situacích docela rozuměl a "soucítil" s ní.

Totální odpad. Po dlouhé době knížka, kterou jsem ani nedočetla.

Mně to přišlo, jako deník puberťačky, která většinu času čeká, že jí ON zavolá. Stručně řečeno : můj milý deníčku, 3 krát jsem s ním spala, 6 mi zavolal, jinak nevolal a párkrát jsme na sebe zamávali na různých společenských akcích, ale jsem z něj totááááááááááálně hotováááááááá

03.02.2012

Mně osobně se líbila, i když jsem byla původně docela skeptická. Jednak proto, že tvorbu Ireny Obermannové moc neznám, nikdy jsem se do jejich knih nemohla včíst (zkusím tedy znovu ;-), a taky mě docela překvapil humbuk, který se kolem knihy rozpoutal. Musím říct, že jsem ji přečetla na jeden zátah, brala jsem ji opravdu jako deník spisovatelky. V Největším Čechovi jsem pod vlivem diskusí a recenzí Václava Havla viděla (asi jako všichni), výsledný dojem to však nijak nenarušilo. Takže máte-li rádi romány ve formě deníků a chcete se něco dozvědět ze spisovatelského života i ze života pražské společnosti, směle do toho.