Tajná kniha
Irena Obermannová
Podnázev: Fiktivní deník jednoho blíže neurčeného roku od Hromnic do Hromnic. Některá setkání s člověkem zacloumají. Jedno takové zažívá hrdinka této knihy. Potká muže, do něhož se hned první večer zamiluje, a síla tohoto citu ji samotnou překvapí. Ocitá se tak ze dne na den mezi dvěma muži. S tím prvním prožila mnoho let a až dosud se domnívala, že jde o poklidný, vyrovnaný vztah a že ji už nic nerozhází. Ten druhý všechno převrátí vzhůru nohama. A tak jí nezbývá než přemýšlet o slovech své osobní čarodějnice: „Jaké větší nakopnutí bys potřebovala, abys zjistila, že tvůj život není v pořádku?“... celý text
Přidat komentář
Václav Havel o paní spisovatelku otřel svůj úd a paní spisovatelka o tom napsala knihu. Paní spisovatelka byla možná ve své době, když už ne nejkrásnější, tak jistě pohlednou českou spisovatelkou, ale současně je to prvotřídně povrchní, omezená, sebestředná, hysterická, nabubřelá osoba. Nad řádky knihy jsem kroutil hlavou od začátku do konce, často obracel oči v sloup a občas mi dokonce ujelo i nějaké to nepříliš lichotivé slůvko. Václav Havel měl ve svém životě nadmíru rád ženy, často mu sloužily jako hladivé povyražení z jeho příliš svázaného a mnohdy trudného života. Jedním z posledních povyražení se pro něj patrně stala i paní spisovatelka, ve které ovšem tento bazální sexuální vztah probudil a roztočil dřímající pocit vlastní výjimečnosti. Za pomoci usilovného líčení projevů svých vyšších citů a náznaků vyšších účelů vlastní existence se snaží vyvolat dojem, že jejich vztah byl něco mnohem víc, něco na úrovni hodné zápisu do dějin státu a jeho největšího reprezentanta. Její líčení lásky je však pubertálně exaltované, neupřímné, násilné, falešné… občasné pokusy o duchaplnost a přesah trapné. Z knihy se tak pouze tetelí nadšení z toho, že k paní spisovatelce sestoupil "Největší Čech", o čemž se nejprve musí dozvědět všichni její blízcí a pak - skrze tuto TAJNOU knihu - i nejširší veřejnost. Jediným odkazem knihy je poznání, jak je paní spisovatelka uzavřena do svého ega. Žensky chaotického, duchem prázdného, roztěkaného, ztraceného, emocemi nabitého, neuchopitelného ega. Četl (a dočetl) jsem pouze v rámci vlastní potřeby poznat osobnost Václava Havla; a to komplexně, ze všech možných úhlů pohledu, skrz veškerou dostupnou literaturu, ať už je jakákoli.
Dlouho jsem otálela, a nakonec to byla jediná kniha, které jsem letos dala přednost před prací, čte se krásně a věřím všemu, protože je to důvěrně známé, musí to být důvěrně známé každému, kdo doopravdy miloval. Bez patosu. Bez vyhlídek.
Když tato kniha vyšla, řekla jsem si, že tuto madam její koupí rozhodně podporovat nebudu.
Když jsem jí teď objevila v antikvariátu za pár korun, řekla jsem si, že ji zkusím. Že už mě asi i zajímá, jak tato dáma svůj vztah s Největším Čechem prožívala...
Jsem v půlce a asi ji spálim. Fakt první kniha, kterou mám chuť spálit.
Něco tak nechutnýho jsem nikdy nečetla. Tvl ta ať řekne že VH milovala a dám jí pěstí...
Ona ho tak strašně milovala a píše o jeho nehezkém stařeckém těle? O drobcích na puse???o tom jak je ošklivej???
I kdyby to byl kdokoliv,takhle člověk veřejně popisuje někoho koho miluje???někoho koho každej zná???
Já prostě nemůžu říct nic jinyho než že je to kráva!!!!
Nikdy,nikdy jsem nebyla z žádné knihy takhle znechucená a vytočená!!!!!
Pizda jedna. Pardon
Moc dobrá kniha o jednom roce v životě jedné ženy. Četla se skvěle a autorce jsem rozhodně věřila i rozuměla. Klobouk dolů za odvahu, upřímnost a otevřenost!
Knížku jsem si půjčila v knihovně a zjistila jsem, že už jsem jí kdysi dávno četla. Myslím, že se autorka touto slátaninou pouze chtěla zviditelnit a přiživit se na popularitě významné osoby
Tak nejvíc mě bavilo číst o jejích dvou dcerách, líbil se mně jejich vzájemný vztah s autorkou-matkou...a to je všechno, co mně přišlo zajímavé....
Zoufalý pokus zoufalé ženy o literaturu. Děj o ničem - je to nudné, fádní (jen samé fňukání). Styl psaní žáka ZŠ. Hvězdičku si snad zaslouží jen obálka J.Saudka.
Docela dlouho jsem přemýšlela, komu se tato kniha asi líbí (kdo je cílová skupina)... došla jsem k závěru, že snad nějaké ortodoxní fanynce nekonečných seriálů typu Ordinace/Ulice.
Tramtará?!! I ne!
Knihu jsem četla, aniž bych věděla do čeho jdu, prvních pár stránek jsem ani nechápala, kdo Největší Čech je, ale i tak mě moc nebavila.
Líbil se mi ten příběh, ale přišel mi dost plochý.
Kdyby to nebylo o srdíčkovém Václavovi knihu bych nečetla ... škoda jenom že sama kniha zrovna srdíčková nebyla ...
Vzpomínám si na dávný mediální humbuk a řekla jsem si, že si knihu přečtu už proto, abych si na ni udělala vlastní názor (ano, přiznávám, chytli mě do marketingové pasti a nepustili).
Skandální to není ani trochu. Je to prostě neučesaná zpověď zamilované ženské, nic víc, nic míň. Nebýt Největšího Čecha, asi po tom neštěkne ani pes. Kolik je pravdy a kolik fikce, to už asi nezjistíme, v obou případech mi to vydání knihy přijde tak nějak....nefér. Ale autorka na sebe strhla pozornost a o to zřejmě šlo především.
Nutno ovšem dodat, že je to velmi oddechové čtení a zpříjemnilo mi pobyt v nemocnici - pro takové situace, kdy chcete číst něco, u čeho nemusíte zapojit hlavu, je to jako dělané.
Stárnoucí naifka čeká na telefon od ženatého milence- podpantoffláka.
Toť vsjo...
"Nejkrásnější česká spisovatelka" píše čtivé příběhy. Ovšem číst o "Největším Čechovi" mi nějak drhlo mezi řádky...
Dočetla jsem v neděli. Je dost těžké se oprostit od mediálního rozruchu, který kniha vyvolala, ale musím říct, že se mi líbila, a to dost. Nechci vůbec spekulovat o tom, co je pravda a o tom, co je fikce. Nikdy jsem od této autorky nic nečetla, takže nemůžu srovnávat, ale ráda si přečtu i něco jiného. Nejvíc se mi asi líbily ty vnitřní monology, dobrá byla i forma deníku. Dovolím si nesouhlasit s názorem, že jde o dílo puberťačky. Naopak, na mně to působilo jako příběh ženy, která už má něco za sebou, žije si více či méně stereotypně a najednou ji potká něco, s čím už ani nepočítala. Kdo něco takového nezažil, těžko to může zhodnotit. Pochybuje, váhá, jednou je nahoře, jednou dole a přitom musí fungovat v běžném životě, jakoby se nic nedělo. Puberťačka to vyřeší rázně - "nezavolal, jdu od toho". Zralá žena, navíc spisovatelka, napíše knihu... (co jiného by mohla udělat, že... P. S. Tramtará nemusí vždy znamenat to, co si pod tím většina z nás představujem, přátelé...)
Knihy Ireny Obermannové mám ráda, je to takové příjemné oddychové čtení, ani Tajná knihy nebyla výjimkou, podle mého názoru nebyla ani horší,ale ani lepší než ty ostatní.
K mediálnímu "humbuku" kolem ní nerozumím, nechápu, jak někdo kvůli knížce může být tak zlý...
Ráda si od ní opět něco přečtu.
Dostala jsem ji k Vánocům, tak jsem se pokoušela, odkládala, zase zkoušela číst a zase odkládala.... Ježíšku - tohle bylo peklo :-)) Nebrat!
Autorovy další knížky
| 2011 |  Tajná kniha |
| 2021 |  Babička |
| 2004 | Deník šílené manželky |
| 2004 |  Matky to chtěj taky |
| 2017 | Dobré duše |
Nedočteno, nehodnoceno...