Tajný život

14.07.2018

Díky za Magnesii Literu! Neseznámit se s tímto konkrétním, přitom ne hloupě realistickým, a naprosto konzistentním básníkem, to by mě hodně mrzelo... Jako by se skřížil Jan Skácel s Radkem Fridrichem...

Hodně čtivá, civilní poezie. Její půvab pro mě tkví (kromě bravurního, elegantního vyjadřování) v místě: v odstupu. Pozorovatel se dívá na svět i svou všední existenci, jako by celý „zázrak“ viděl poprvé; zaraženě dumá o jeho zvláštnosti. Na počátku čtení v tom cítím chytlavé pozorovatelsko-koumácké, záměrně naivní nastavení. Texty se nebrání ani esejistickým rysům, opravdově předvedenému koumání. Volný rytmus a občasné vpašování celých souvětí do básně tomu odpovídá (asociovalo mi to některé příjemné „výkladové“ básně pozdního Seiferta).

Příběh, který s sebou vláčí vráska
na tváři v kupé, výjevy z cizích světů.
To, že se nikdy nedozvíme, co se stalo s těmi,
které jsme jen tak minuli na ulici,
žijí svůj tajný život na jiných místech
a mluví tak obyčejně krásně
o mrtvých, šatech a dětech.

Zmíněné poodstoupení, které umožňuje napůl nezúčastněně evidovat svět a částečně i své postoje v něm, přeje různým objevům. Osobně se mi moc líbily ty (zdánlivě) „malé“ – třeba objev různých charakterů řezů:

Říznutí do chleba vzdoruje poddajností.
Říznutí do kapie výhružně křupne jak uzávěr pušky.
Říznutí do bramboru se škrobovým zadrhnutím,
jako když se rozjíždí zip, a linka řezu se namodrale zalije.

Ale samozřejmě jde i o nálezy, které samotné působí trochu jako řez do vlastního masa:

Je život krátký nebo dlouhý?
Je spousta jiných věcí,
na které je třeba myslet,
co jíst a co si obléct,
zahnat pocit samoty,
zbude chvilka i na soucit,
lásku a malé lži.
Vše bude jednou chrastit
v jiné krabici.

…

My spíme a máme vše – známosti,
oblíbenou restauraci, dům štěstí.
Něco tu však nedomyká. Nejen slova.

-(báseň Spořádané bytí)-

Z textu tak někdy dráždivě zasvítí skrytá nedostatečnost statu quo a „tajný“ smutek z jeho běžného, bezmyšlenkovitého přijímání. To byl pro mě ten titulní tajný život: něco, o čem se v uhlazeném proudu veršů nemluví – míra nespokojenosti, vzdoru, možná dokonce tajného zoufalství z uvědomované pohodlnosti, nevědomosti a bezradnosti. Postranní vztek na unikání a nenaplněnost, přes které je přehozena deka relativně příjemného živobytí. Deka otupené konzumace a měšťáctví.

Sedíme a sledujeme sýkory v krmítku,
pijeme horký čaj, oslavu jistoty,
že přišel známý soumrak.
Kdo by nemiloval šedé nedělní odpoledne;
jsme už tak daleko od scény s liškou,
co kolem dálnice vlekla svou poraněnou páteř
jako uloupenou kořist.

Jinými slovy – klidný spád výpovědi je možná „klidem před bouří“. Ale co by bylo, kdyby byl všechen život odtajněn, zveřejněn a zjeven a člověk by byl přinucen čelit mu konečně v přímé konfrontaci? Plný život, prozření? Nalezená divokost, bezprostřednost, jednota? V básni Uprostřed suti čtu spíš skepsi k takové potencionální spásné úlevě:

Všechna zákoutí budou jednou náměstími metropole.
Veškerý život bude objeven a veškerá smrt objasněna.
Kopce a lesy budou za temné noci rozebrány
a uloženy v krabicích a těsně před svítáním opět složeny
a rozmístěny podél silnic.
Klid před bouří se změní v bouři před nekonečným klidem,
z nějž budeš škvírou prostrkávat věci na druhou stranu,
tam, kde jsi žil.

Lepší alternativa není představená. Svět – a my – budeme zřejmě vždycky „nedomykat“ a to hlavní zůstane venku. Tlak neúplnosti je konstantní, ale je možné jej aspoň pojmenovat, ohledat, rozevřít, snad i přijmout, držet ve vědomí.

Poslat posla, ať jen zazvoní
a nenechává vzkaz.
...

Stát obnaženě proti větru z Alp,
mít v lýku vrostlý vzkaz,
jenž zůstal nedoručen.

Hlavní konflikt knihy je tak pro mě vlastně morální: hledání důstojnosti v životě, který je ze své podstaty do značné míry uhýbáním.