Tajný život afghánských dívek

16.07.2021

Zajímavý pohled na život žen v Afghánistánu, no není to lehké čtení, člověku je z toho smutno.

„Náš brácha je ve skutečnosti holka.“
Pokud žena v Afghánistánu nemá alespoň jednoho syna, je to průšvih - vždyť žena se přece v očích Afghánců může rozhodnout jestli se jí narodí holka nebo kluk, tak proč jí manžel toleruje samé dcery?
S plozením synů i se společenským postavením ale může pomoci to, když rodina jednu z dcer za chlapce aspoň převlékne a vytvoří z ní tak tzv. „bača poš“.

V mnoha oblastech nepřesahuje gramotnost deset procent a mnohé ničím nepodložené pověry přežívají, aniž by se je někdo pokusil zpochybnit. Patří k nim i všeobecné přesvědčení, že si žena může vybrat pohlaví nenarozeného miminka jednoduše tak, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět chlapce nevyvolává moc soucitu. Místo toho ji zavrhne jak společnost, tak manžel jakožto někoho, kdo si prostě syna jen dostatečně nepřál. Ženy se pak často uchylují k tomu, že z neúspěchu v plození hochů viní své tělo a slabou mysl.
V očích ostatních má obvykle taková žena další charakterové vady: Rozhodně je s ní těžké pořízení a je protivná. Možná dokonce i zlá. O tom, že o pohlaví dítěte rozhoduje otec, neboť mužská spermie je nositelem chromozomu, jenž určuje, zda se narodí chlapec, či dívka, většina místních vůbec netuší.
Azitě absence syna bránila v tom, aby dosáhla jako politička svých cílů. Když s rodinou v roce 2005 přijela do Kábulu, posměšky a podezřívavost ohledně nepřítomnosti chlapce brzy nevyhnutelně přerostly v pochybnosti o jejích schopnostech jakožto zákonodárkyně a veřejné osoby. Návštěvy jí často vyjadřovaly soustrast, když se dozvěděly o čtyřech dcerách. Zjistila, že ji zavrhují jako neúplnou ženu. Ostatní poslanci, voliči, a dokonce i její rozšířená rodina se k ní stavěli odmítavě: Jak mohou věřit, že v politice vůbec něco dokáže, když ani nezvládla dát manželovi syna? Bez chlapce, kterého by mohl předvést při neustávajících návštěvách vlivných politiků, se i její muž začal cítit čím dál zahanbeněji.
Azita a její manžel proto přišli za svou nejmladší dcerou s návrhem: „Chtěla bys vypadat jako kluk, oblékat se jako kluk a dělat zábavné věci, které kluci dělají - třeba jezdit na kole a hrát fotbal a kriket? Chtěla bys být jako táta?"
To si pište, že chtěla. Byla to úžasná nabídka.
Potřebovali k tornu jen nový účes, kalhoty z bazáru a džínovou košili s nápisem „superstar" na zádech. Za jediné odpoledne se z rodiny, která měla čtyři dcery, stala jiná, požehnaná třemi děvčaty a ježatým chlapcem. Nejmladší odteď neslyšela na Mahnúš, což znamená „měsíční světlo", ale na chlapecké jméno Mehrán. Pro okolní svět, obzvlášť pro Azitiny voliče v Bádghísu, byla rodina konečně kompletní.
Někteří samozřejmě pravdu znali. Ale i oni Azitě gratulovali. Mít falešného syna je lepší než nemít žádného a lidé chválili její důvtip. Když Azita cestovala do domovské provincie, která je konzervativnějším místem než Kábul, brávala Mehrán s sebou. Zjistila, že se jí ve společnosti šestiletého syna dostává lepšího přijetí.
Změna potěšila i Azitina manžela. Zlé jazyky už nebudou klevetit o tom nešťastném chlapovi, kterému osud naložil na záda čtyři dcery, jimž bude muset najít manžele, a jehož rodová linie s jeho odchodem zanikne. [...] Upravený status Mehrán přinesl dokonce i jejím sestrám výrazně víc svobody, teď mohly chodit ven z domu, na hřiště, nebo dokonce až k vedlejšímu bloku domů, když s nimi Mehrán šla jako doprovod.
Tahle změna měla ještě jeden důvod. Azita se ke mně naklonila, aby mi odhalila svou malou vzpouru. „Chtěla jsem své nejmladší ukázat, jaký je život na druhé straně," prozradila mi s tichým smíchem.
V tom životě můžete pouštět draka, běžet tak rychle, jak dokážete, bláznivě se smát, skákat, protože je to prima, a lézt na stromy kvůli tomu vzrušujícímu pocitu, kdy visíte ve vzduchu. Můžete mluvit s jiným klukem, sedět s otcem a jeho přáteli, jet v autě na předním sedadle a dívat se na lidi venku na ulici. Dívat se jim do očí. Budete moct mluvit bez obav a budou vás poslouchat, jen málokdy se vás bude někdo ptát, proč jste sami venku a máte na sobě pohodlné oblečení, které vám umožňuje jakýkoliv pohyb. Všechno to, co je pro afghánské děvče nemyslitelné.
Co se s tím vším ale stane, když se dostaví puberta?
„Myslíte, až vyroste?" zeptá se Azita a rukama naznačí ve vzduchu obrys ženského těla. „To nebude problém. Prostě ji zase změníme v děvče."

26.09.2019

Fascinující kniha o tradici jedné muslimské země, která vám doslova vyrazí dech. Vlastně se nedá ani uvěřit, že někde něco takového musí ženy podstupovat! Vždyť postavení žen je zde horší než v mnohých rozvojových zemi v Africe! Tato kniha jistě stojí za přečtení a nám, ženám z civilizovaného světa, nestačí než poděkovat za lidské zacházení. Ne, nevtipkuji.

20.05.2019

Fascinující pohled do života afghánských žen a dívek. Zajímavá kniha, která hodí náš život do správné perspektivy. Představa, že bychom se narodily pár tisíc kilometrů na východ, je dost strašná - máme vážně štěstí. Kniha rozhodně stojí za přečtení.

13.03.2017

Čtivě a zajímavě napsaná kniha o životě afghánských žen, o kterém většina z nás ani netuší. Máme určitě zažité představy. Tato kniha mi některé moje představy nabourala, jiné potvrdila. A potvrdila to, co si už delší dobu myslím o některých programech zahraniční pomoci, které absolutně neberou v potaz místní kulturu a tradice.....