Tak mě někdy napadá
Ken Kesey
Dva roky po prvním a slavném románu Vyhoďme ho z kola ven vyšel Keseymu v roce 1964 román druhý – Tak mě někdy napadá. Objevuje se v něm opět téma romantického superhrdiny – Kesey příběh zasadil do svého rodného kraje, do státu Oregon, a s dovedností skvělého fabulátora vypráví osudy svérázné dřevorubecké rodiny Stamperů, z níž se chce každý prosadit po svém. Sám Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , ArgoOriginální název:
Sometimes a Great Notion, 1964
více info...
Přidat komentář
Tohle je opravdu velmi povedené, pokud si chcete přečíst knihu do které se vejde snad úplně všechno a přitom, to není hloupé, tak máte skvělou příležitost. Co všechno na Vás může čekat?
Antické drama - láska a nenávist včetně katarze.
Kruhový román - končí to tam, kde to začíná.
Rodná historie mnoha generací.
Sociální sonda - do života lidí v čase a místě, sonada do způsonu živobytí mnoha postav a mnoha řemesel.
Psychologický román - bohatá paleta propracovaných bočních postav a pohledy na jejich motivace. Najdete lásku k bratrovi i k ženě schovanou za maskou frajera a drsňáka. Najdete nenávist schovanou za příjemným sousedem, nebo příbuzným.
Experimentální román - střídání vypravěčů (lidských i zvířecích), vnitřní myšlenky, něha a poezie v krásných popisech přírody, alegorie a přirovnání která berou dech. Narazíte i na nespolehlivého vypravěče a mystifikaci čtenářů. Příběh Vás chytne a magicky zakleje a vezme Vás s sebou. Zažijete zmatek a nepřehlednost, něco se vyjasňuje a něco zapadá do skládačky, aby se to mohlo za chvíli zase změnit a aby nové věci mohly vyplouvat a aby mohly přijít zvraty.
Je tam sžíravá touha se pomstít za něco, o čem si vy i postava myslíte, že tomu rozumíte, ale ve skutečnosti se v tom oba pletete.
Kniha je hold nezdolnosti, vytrvalosti, houževnatosti v kontrastu s popisem sebeklamu a sebelítosti.
Je tam bildungsromán s cestou a touhou postavit se na vlastní nohy a najít si své místo ve světě (hned několika postav Simone, Jenny, Viv, Lee).
Velmi doporučuji, je to těžké na čtení, ale je to silný zážitek a kvalitní čtení.
Kniha literárně hutná a hluboká jako oregonské bažiny a náročná jako celodenní dřevorubecká šichta. Nenechá se vzít jen tak od někoho, jako nějaká indiánská coura a než chytnete to správné tempo, nejednou zaklejete kvúli zadřené třísce. Co múže být na příběhu okolo jedné dřevorubecké rodinky tak náročného? Věc se má tak, že se kniha nejmenuje milý příběh dřevorubecké rodinky, ale Tak mě někdy napadá čímž možná chtěl Ken Kesey poskytnou drobné varování před řekněme experimentální formou. Kniha začíná retrospektivně na svém konci (což se dozvíte asi po 600 stranách až do sebe dílky zapadnou), má tendenci přeskakovat místem a časem, měnit vypravěče, jeho formu a to dokonce několikrát během jednoho odstavce, přechází z přímé řeči do toku myšlenek a z realitu do snú bez varování a náznaku. Kniha jen pro někoho. Kdybych knihu například daroval mé milé mamince, tak by mi určitě poděkovala s tím, že jako obsah vúbec nechápe, ale je moc milé, že jsem jí dal těžítko, těžítko si vždycky přála. Nicméně čtenáři, který se nezalekne a pochopí, múže tato kniha nabídnou opravdu hodně. Hlavních postav je více, ale tou nejvíc hlavní je Hank Stamper, prototyp tvrdého, pracovitého a trochu paličatého chlapa, který se nezalekne ani místních socanú. Jde si svou cestou a během ní poznává, že navzdory všem snahám, je to tvrdá a osamělá cesta proti všem.
Americká rodinná sága - generační traumata narůstají, rozpory se vyostřují a osudově se vybíjejí v osobách dvou bratrů. A kolem pochopitelně "padají třísky". Čtení není jednoduché jak už kvůli často zmiňovanému neobvyklému vypravěčskému stylu, ale taky kvůli tomu, že autor často "spoileruje" sám sebe. Neustále jakoby klepe čtenáři na rameno a říká, nenech se ukolébat, co se tady jeví jako naděje, je jenom bezvýznamná epizoda na cestě do pekla - nebo ke katarzi?
Je pravda, že se kvůli zvláštní vypravěčské formě a stylistice nečte snadno, ale je to skvělý příběh. Oceňuji především skvěle vykreslené postavy, vhled do života a přemýšlení Američanů a konec konců i jazyk samotný.
Kniha, která má hodně co říct, ale není zrovna čtenářsky vstřícná.
Čtete vyprávění v ich formě, ale za pochodu se mění vypravěči, a to klidně po jednom odstavci, nebo v jednom odstavci jsou věty popisující nějakou situaci a mezi ně (kurzívou) naházené myšlenky lidí, o kterých se vypráví... no, občas aby se v tom prase vyznalo :-) Je to dost náročné na čtení i na pozornost (jako když na vás mluví dva lidi zároveň), ale zároveň to výrazně zvyšuje naléhavost.
Jednotlivé postavy jsou vykresleny do neuvěřitelné hloubky a i samotné téma jedné rodiny stojící proti „zbytku světa", rodiny dříčů a paličáků, tak, jak jej tahle kniha předkládá, fakt stojí za přečtení a zamyšlení.
Je to prostě knížka, na kterou se nezapomíná po dočtení poslední stránky. Když budete ochotni přistoupit na její pravidla, pochopíte, proč o ní (podle anotace) „Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše“.
1.Musíš přijmout svůj osud a vystačit s tím , co máš...
2.člověk musí umět být s ostatními lidmi, než dokáže být sám se sebou...
3.vždycky v NÁS existuje nějaká další svatyně, nějaké dveře , které nejdou otevřít sebevětší silou, poslední posvátná pevnost, odolávající sebemohutnějším útokům ; mohou Vám vzít volební právo, jméno, vnitřnosti, dokonce i život , ale téhle poslední pevnosti se můžete jenom vzdát . A vzdát se jí pro něco jiného než pro lásku znamená vzdát se lásky ...
Přál bych si, aby mi tyto 3 věty visely před očima do konce života ....věřím K.K. , že i on věřil, že “ lepší knihu už nikdy nenapíše
Abych to shnul, přečetl jsem spousty knih, čtu rád. Ale těch opravdových knih, kde TO je, je setsakramentsky málo. Tohle je jedna z nich. Vlastne se dá říct, že prvky příběhu mne inspirovaly a po světě běhá jedno tele( dnes už to bude asi vzrostly býk) a můj život nabral směr, který se mi díky přečtení vyjevil. Doporučuju všem lidem, kteří rádi realistické romány, obzvláště z ameriky těch let ( už si nepamatuju přesný rok).
Presne ako napísala esma. Kniha sa vám dostane pod kožu. Nemám k tomu viac čo dodať, snáď iba toľko, vyhraďte si na ňu dostatok času a nerušeného priestoru.
Knížka Kena Keseyho se ale dokáže dostat pod kůži. Způsob jeho psaní nedovolí přeskočit jedinou větu, chyběla by vám. Příběh mokrý, provlhlý, hledáte skrýš před deštěm, ale to není nic proti bezmoci člověka chyceného v pasti. To vše v Oregonu v půlce 20. století. Na mapách dominuje tmavě hnědá barva hor, zemi křižují spletitá divoká koryta řek, ale hustota obyvatel na km2 je pouze 16. V Oregonu, kde pro mnoho dřívějších osadníků bylo to prázdno důvodem utéct. A utekl i Henryho otec a zanechal rodinu bez prostředků. Tři kluci : tady je začátek, kdy se chlapec Henry zatvrdí a přežije to on, bratři i matka. A že jablko nepadá daleko od stromu, Henryho syn Hank je stejně hrdý, tvrdý a spoléhající jenom sám na sebe. A žije svůj nezávislý život, do kterého vstoupí jeho nevlastní bratr nesoucí sebou své nedospělé já a odboráři s pozoruhodnými donucovacími metodami, kterým Hank nechce ustoupit. A srocený dav s cílem táhnout za jeden provaz a likvidovat vše odlišné a potlačit vše, co tu odlišnost vyvolalo. A to už je Keseyho specialita a my víme, že někdo musí z kola ven ... nebo koho dalšího pohřbí řeka ...
Je úžasné, kolik poezie vměstnal autor do popisu oregonské přírody. Pasáž o divokých husích tak podmanivě dokresluje ten dramatický spád událostí, že mi je velmi líto toho nedorozumění při točení přeletu, důsledkem čeho nedošlo k další spolupráci s Milošem Formanem. K naši škodě...
Nejvíc vám o knize řekne skvělý komentář, který napsal mirektrubak.
Mé hodnocení probíhalo během těch 650 stran stále. Připravovala jsem se, co napíšu - co budu kritizovat (odborářské pasáže, které mě jednou i donutily vrátit se a začít znovu), co budu chválit (nádherné básnické popisy přírody a způsob vyprávění, kdy je autor vypravěčem i některými postavami, kdy těsně propojuje jejich promluvy i myšlenky, realitu a představy, minulost a přítomnost), k čemu vyjádřím ambivalentní vztah (k mužským postavám, neschopným pojmenovat svou nenávist i lásku a vyjadřujícím se primitivně chlapácky). Až jsem si říkala, na základě autorovy věty o tom, že už nic lepšího nenapíše, že si to psal hlavně pro sebe...
Jenže pak jsem dočetla - a všechno do sebe zapadlo, naprosto přesně, nic nepřebývalo, nic nechybělo. Prostě dokonalý celek. Všechna má jednotlivá hodnocení byla náhle irelevantní a já snad pochopila, jak svou větu o tomto románu Kesey myslel. Pouze několik knih z těch, které jsem v životě četla, dalo tak ucelený smysl. Obohacující zážitek.
Román o osudu dřevorubecké rodiny Stamperů s výbornou kulisou státu Oregon, rodištěm K.Keseyho. Je to kniha o citech, o boji jednotlivce proti společnosti, boji uvnitř rodiny, o bratrství, o starých křivdách, o práci v lese, o rodině. To vše je tato kniha. Rozhodně se vyplatí si ji přečíst. Je promyšlená a má spád. Skvělé jsou zde také popisy krajiny.
Rámec knihy „Tak mě někdy napadá“ je tvořen soubojem rodiny Stamperů s komunitou fiktivního městečka Wakonda (městečko samotné a působivě popsaná drsná příroda je důležitým aspektem – skoro by se dalo říct, že je to jeden z hlavních hrdinů knihy) a svádělo by to k tomu, číst tento román jako souboj skupiny spravedlivých proti přesile nepřejícných. V užším smyslu třeba i jako konflikt socialistického vidění světa (odborová organizace) a houževnatého drobného kapitalismu (dřevorubecká rodinná firma). Ale pro mě to byly pouze atraktivní kulisy a vnímal jsem „Tak mě někdy napadá“ jako komorní příběh – rodinnou tragédii vyprávějící o neschopnosti navazovat vztahy se svým nejbližším okolím.
Hlavním hrdinou je Hank - na první pohled prototyp kladného hrdiny. Silný, odhodlaný, zásadový. Ochotný se postavit přesile. Jenže můj hrdina to být nemohl - protože jeho bojovnost pramenila pouze z nenávisti, konfrontační soutěživosti a pohrdání ostatními a nic z jeho síly nebylo použito k prospěchu svého okolí. Tak k čemu to potom celé je?
Ani Hankův nevlastní bratr Leland si moje sympatie nezískal, typově to sice byla „moje postava“ (nešikovný vzdělanec v prostředí, které uznává jen hrubou mužskou sílu), ale jediné, na co dokáže myslet je vlastní sebelítost, touha po pomstě (v úvodu románu se dozvíme, že Hank měl poměr s jeho matkou) a směšná touha se bratrovi vyrovnat.
Tou největší tragédií románu je pak to, že oba bratři nejsou schopni ze svých rolí vystoupit, i když je to unavuje a ničí. Na což doplácí nejvíc Hankova žena, která je v příběhu jako ona pověstná „Čechovova puška zavěšená na stěně“.
Unikátní je, jakým způsobem Kesey román vypráví. Velmi rychlé změny vypravěčů, časových i prostorových rovin. V rámci jednoho odstavce někdy sledujeme stejnou situaci očima dvou různých postav, někdy zase Kesey kombinuje aktuální situaci a vzpomínky, jinde se v ději trochu předběhne, takže víme, že dojde ke konfliktní situaci a teprve potom se postupně dozvídáme, co se přesně stalo. Tento postup je hodně náročný na čtenářskou pozornost a vyžádá nějakou dobu si na to zvyknout (někdy mně to přišlo i trochu rušivé - takové vítězství formy nad obsahem), ale vyvolává zvláštní atmosféru neuchopitelnosti, nejistoty, těkavosti... Nemusí to být pro každého, ale mně to k chuti přišlo a s každou další stránkou jsem byl knihou pohlcen víc a víc - až do skvěle vygradovaného finále.
Ken Kesey většinou nebývá jmenován při výčtu nejlepších spisovatelů (často ho vnímáme jen jako „toho, kdo napsal předlohu k Přeletu“) a to je - z mého pohledu - docela nespravedlivé. Jeho romány mají myšlenku, spád i originální podání.
Socialisti vsech zemi ,polibte mi p...l :) Temna kniha z drsneho prostredi a jeste drsnejsi rodiny , ktera pres sve nedostatky a osudove udalosti drzi v tezkych chvilich pri sobe a hlavne proti vsem.Tolik zajimavych postav a figurek.Tohle me strasne bavilo mnam,mnam.Uchvatny Stamperove.A ted chci byt drevorubec :)
Ken Kesey opět předvádí svůj neskutečný um, který zaručuje maximální vtáhnutí do děje.
Skvěle vykresluje postavy, stejně jako ve Vyhoďme ho z kola ven tu máme esenci drsňáctví a frajerství a když už jsme u toho tak i pěknou škálu zvláštních postaviček či magorů.
Je vidět, že v této knize uspokojil své chutě experimentovat, s formou si hraje neuvěřitelně a já věřím, že ne každému sedne časté měnění vypravěčů, občas i během jednoho odstavce, nebo prolínání přítomnosti/minulosti/myšlenkových pochodů. Chvíli tak trvá, než se do tempa a struktury knihy dostanete, jakmile se tak však stane, jste naprosto pohlceni příběhem o rodině dřevorubců, která se s ničím nesere, nikomu neustupuje, a (co je pro děj důležité) kašlou na stávku, kvůli čemuž graduje nasranost ostatních wakondských buranů. Do toho tu máme rodinné, v podstatě komorní drama dvou bratrů, z nichž jeden cítí velkou křivdu a několik podpříběhů, které naprosto geniálně dokreslují perfektně hmatatelnou atmosféru.
Co se týče chvály, zde bych asi skončil, stručně řečeno jsem celý listopad strávil s absolutní špičkou svého žánru a trochu mě mrzí, že toho Kesey za svůj život nenapsal víc.
Do tohohle amerického, provlhlého zapadákova se někdy určitě rád vrátím.
Prvních asi 150 stran jsem se nějak nemohl chytit. Neustálé přeskakování z postavy na postavu, přičemž někdy ani nebylo úplně jasné, která postava to je a kde je ten předěl, mi docela dělalo problémy. Jak se ale příběh rozvíjel, nabíral spád a napětí, nakonec jsem si zvykl a naopak posledních cca 200 jsem už vysloveně hltal. Takže suma sumárum - kniha, u které stojí za to být trpělivý a přečkat pomalejší rozjezd - nadlouho vám pak zůstane v hlavě.
Fantastická knižka, Napísaná pútavo inovatívne plná obrazov a umeleckého videnia sveta, ktoré však niajako neuberá na sile a zrozumiteľnosti silného príbehu. Ešte lepšia ako Bol som dlho preč
Troufnu si říct, že ještě o kousek lepší než přelet.Určitě to není knížka pro každého ale jde o geniální dílo.
Spávně bych tuto knihu neměl hodnotit, neboť jsem ji nedočet. Je psaná poměrně nudným a nepřehledným způsobem, takže jsem to po 98 stranách vzdal.
Štítky knihy
nevěra americká literatura dřevorubci bratři společenské romány ságy odbory rodinná tajemství Oregon
Autorovy další knížky
2010 | Vyhoďme ho z kola ven |
1999 | Tak mě někdy napadá |
2003 | Námořníkova píseň |
1996 | Skříňka s démonem |
2006 | Zápisky z lochu |
Tak to byla jízda! Oregonská. Člověčí. Náročná, ale krásná. (Příběh, styl.)
A když jsem na konci knihy spolu s Draegerem pocítil úlek: "Ale já pořád nechápu, co se stalo!" Uklidní mne, ne - spíše mne zneklidní - Viv: "Možná je to proto, že se to pořád ještě děje." (str. 654)