Tak nevím
Jiří Menzel
Kniha světově proslulého filmového a divadelního režiséra a herce je souborem fejetonů komentujících všední i méně všední situace a události soukromého i veřejného života.
Přidat komentář
Kniha, kterou mám doma snad od momentu, co byla vydána. A dostávám se k ní v podstatě až po skoro deseti letech. A možná je to jenom dobře. Ani nevím jestli bych tehdy na myšlenkové pochody nebo průjmy byl připravený. Jelikož jak zjišťuji, na mnohé nejsem ani dnes. To vyloženě nemusí platit zde. Máme zde možnost nahlédnout do hlavy jednoho z největších českých režisérů, který kdy žil. A je jednoznačné, že pokud jste benevolentní nebo dokonce inteligentní, tak je jasné, že s ním v mnoha věcech nemusíte souhlasit. To je normální. A ani já jakožto fanoušek jsem se mnohdy nenašel a mohl bych klidně spustit sérii proti argumentů. Ale kniha mnohdy není přístroj k diskuzi. To máte těžké. Kniha sama o sobě plní v podstatě to, co měla. A já bych lhal, kdybych řekl, že jsem nebyl i jenom lehce jejím čtením obohacen. Stále jde ve své podstatě o dílo autora, který chce, abysme hleděli do jeho hlavy. Nic víc. A to je zde splněno.
Je poznat, když někdo opravdu přemýšlí, což pan Menzel bezesporu dělá. Chytré jako vše od něj, a nabídne i několik témat, nad kterými byste vy nepřemýšleli.
Tak já taky nevím. 130 stran negativního lamentování nad hroznou dobou, stesky po tom jak dříve bylo všechno lepší....Tahle kniha Vás nenadchne, neinspiruje, nepobaví, náladu nezvedne. Možná jako sloupky v časopise jednou za měsíc, ale takhle zhuštěné do knihy ? Za mě palec dolu.
Byla jsem mile překvapena tématy, kterými se pan Menzel zabývá. Ve spoustě věcí se s ním shoduji a jeho sloupky mi přijdou vtipné a výstižné.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Rozmarná léta |
| 1998 |  3x Oscar pro český film |
| 2011 | Tak nevím |
| 1998 | Tak nevím podruhé |
Jsou okamžiky, kdy i ten kdo umí je zpracováván jinými, aby psal krátké sloupky do bulvárního časopisu a když jich bude více, vydáme vám knihu. Jiří Menzel, velikán českého filmu řekl ano a vyšly dva díly pod názvem "Tak nevím" (díl I. a díl II.)
Při čtení je jasné, že šlo o představu lehkého výdělku a kdo viděl jeho úžasnou obrovskou řadu regálů, plných knih v půdním bytě, ví své.
Ale nechci zatracovat.
V této knize je kapitola, která má název "Koneckonců jsem rád, že mne tatínek dal k režírování, a ne k poště".
Autor rozebírá své dojmy z režírování divadelních her a filmů.
Zaujala mne moudrá věta: "Film je na rozdíl od divadla pořád stejný. Ale pozor ! Každé promítání je trochu jiné a ta atmosféra je tvořena publikem a vnějšími vlivy.
Kdo se nad těmi slovy zamyslí, možná si vzpomene, že něco podobného kdysi zažil.
Vzpomínám na tři filmy:
1. Řek Zorba v bývalém kině Jalta, na Václavském náměstí v roce 1969.
Hrál se hokej ČSSR-SSSR na MS ve Stockholmu. Již během filmu pronikaly do podzemí
zvuky, které nasvědčovaly, že se něco děje. Výsledek je znám. Konec filmu (nádherný)
jsme vnímali v euforii.
2. Vážení přátelé ano - v bývalém kině Sevastopol, Příkopy.
Bezvadně udělaný film, který jasně ukázal, že se to s režimem houpe.
A venku kvantum nadšených mladých lidí z NDR, kteří zde nechali své
Trabanty a druhý den odfrčeli zvláštními vlaky do NSR.
3. Vesničko má středisková - v bývalém kině Blaník.
Vůbec poprvé jsem zažil při závěrečných titulcích dlouhý a
nepřestávající potlesk .
Je symbolické, že ten potlesk patřil skvělému týmu, který nám "nastavil zrcadlo" .