Takoví hodní hoši / Mládí
Patrick Modiano
Jací vlastně byli a co se stalo s těmi „takovými hodnými hochy", někdejšími spolužáky z elitní koleje, které nám představuje P. Modiano v první části svazku, románu Takoví hodní hoši (1982)? Karvé nadobro opustil své rodiče, podvodníky na vysoké úrovni, Portier trpěl, že jeho matka je ženou vydržovanou milionáři, Winegrain zosnoval z uražené ješitnosti kruté zostuzení sestry jednoho spolužáka, ani Claude se nestal velkým hercem, rozmazlený Desoto podlehl podivnému infantilismu jako „monarcha" tenisového klubu, Charell se ocitl v pekelném kruhu narkomanů, stárnoucí dandy Yotlande bezcílně ubíjel čas... A samotný vypravěč? Víme o něm, že ho nazývali snílkem a že píše detektivní romány. I on sám zřejmě nenašel zakotvení, a proto stále hledá svou pravou tvář. Druhou část svazku tvoří román Mládí (1983).... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1986 , SvobodaOriginální název:
De si braves garçons / Une jeunesse
více info...
Přidat komentář
Nositel Goncourtovy ceny Patrick Modiano nám ve svých dvou románech představuje neradostné mládí poválečné generace Francouzů, kteří se snaží, zatíženi handicapem životního neúspěchu, najít své místo ve společnosti. Jestliže první ze zde uvedených románů je autobiografickou retrospektivou žáků elitní Valvertské internátní školy, v níž nám autor dává nahlédnout do osudů každého jednoho z jejích absolventů, pak román Mládí se soustředí výhradně na peripetie dvojice mladých novomanželů Louise a Odily Memlingových, snažících se vymanit z vlivu lidí s podezřelou minulostí. Co oba romány spojuje je bezbřehá melancholie, nostalgie a děj, jdoucí odnikud nikam. Atmosféra zmaru a absence jakékoli perspektivy dělá z obou Modianových dílek velice neatraktivní čtení. Připočteme-li nekonečně ospalý a utahaný styl, jehož celkové vyznění nesměřuje k žádnému cíli a stává se pouhým organizovaným vrstvením slov, je dojem z knihy více než rozpačitý.
Dva romány v jedné knize:
Takový hodní hoši je román, zachycující životní osud někdejších spolužáků z elitní školy. Příběhy, jako v reálném životě žijeme každý z nás - některé životy jsou dramatické, jiné všední, některé ambice jsou nenaplněný, jiné životy přinesou absolutní překvapení. Ta podobnost s životy nás a našich spolužáků je tak fascinující, tak všední, že až v ní spočívá její nevšednost.
Druhý román Mládí zachycuje životní osudy dvou mladých lidí, jejich vzpomínky na období před 15 léty, kdy poznávají Paříž. Příběh je spletitý a zpočátku nepřehledný, zachycuje jejich vývoj od nejistoty a mládí až k jistotě a "dospělosti". Příběh dramaticky gradovaný, který pohltí a dá se přečíst jedním dechem.
Tuhle knihu jsem objevila hluboko knihovně. Tak jsem si jí ze zvědavosti přečetla. Ani jsem nevěděla, že autor dostal Nobelovou cenu, když je tam napsaná jiná cena. No nevím. Mám-li být upřímná tak nic moc opravdu. Kniha mě trochu připomíná ,že Francie nikdy nezapomněla na kolonie(především se jim jednalo o Alžír). Jinak první povídka ,, Takový hodní hoši připomíná trochu život- studenti absolvující známou kolej po jejím absolvováním nevědí co počít se životem, nemají žádný smysl ani cíl. Druhá povídka ,, Mládí připomene manželský pár ve středním věku jak se snažili zajistit si lepší život byť s pomoci namočení lidmi ne s čistou minulostí.
Kdyby nebylo Nobelovy ceny za literaturu, asi bych autora vůbec neznala. Trochu jsem se zastyděla a rychle do knihovny, chybu napravit. Tuto knížku musela knihovnice hledat ve skladu. Už to mě mohlo upozornit, že jsem asi dlouho jediná, kdo o ni má zájem a že nepůjde o nějaký trhák. Opravdu nejde. Sice jsem knížku dočetla, ale to asi jen proto, že ta nobelovka je přece jenom " CENA"
Možná, že další knížka, která u nás vyšla - Ulice temných krámků- mě mile překvapí. / ale také ji museli pro ni do skladu./ .:D
Autorovy další knížky
2014 | Ulice Temných krámků |
1986 | Takoví hodní hoši / Mládí |
2007 | Dora Bruderová |
2017 | Katka Krátkozraká |
1980 | Vila Triste |
Knížka tuším z dobročinného bazaru, kde ji nikdo nechtěl. Vzala jsem si ji na služebku (není moc objemná), že po přečtení skončí v některé nádražní knihovně, ale nakonec jsem na čtení neměla čas, a tak se mnou kniha putovala zase domů. Četla jsem ve vlaku – a usínala u toho (ovšem v rámci objektivity nutno dodat, že během služební cesty jsem toho kvůli časnému vstávání moc nenaspala) – četla jsem doma – a těšila se, až budu moct číst něco "lepšího".
Ani já bych v průběhu čtení netipovala, že autor získal Nobelovu cenu. Možná, že důvodem ocenění byla hlavně jiná autorova díla, která zatím neznám. Když už jsem ale konečně dočetla, říkám si, že to přece jen něco do sebe má. Plynutí života. Nejdřív pomalé, pak se to zrychluje, nezadržitelně, jako když stále rychlejší proud unáší papírovou lodičku. Něco si naplánujeme, něco vysníme, nakonec je ale stejně všechno jinak, bez ohledu na to, kde ve startovním poli jsme se na počátku nacházeli a jak dobrý start se nám povedl.
Knížka asi bude nudit ty, kdo vyžadují vzrušení a akci, zkrátka rychlý děj – to tu skutečně není. Mladším čtenářům možná bude nepochopitelná, právě proto, že se nacházejí teprve na začátku své životní cesty. Ale na období bilancování, na smiřování se s tím, že už nejsme mladí a že něco z toho, co jsme kdysi chtěli, patrně nestihneme, se hodí výtečně.
Autor je mistrem detailních popisů, ať již prostředí či vzhledu a charakteru lidí. Tady je ovšem i trochu úskalí – mnoho věcí asi ocení jen rodilí Francouzi, anebo alespoň lidé, kteří Francii velmi dobře znají.
Chvílemi si říkám, že z knihy je obtížné zapamatovat si cokoli dalšího než její atmosféru, a tak dávám jen tři hvězdičky. Ale možná se mýlím a zapamatuju si toho víc – možná pak počet hvězdiček zvýším :-).