Talizman
Walter Scott
Vrcholné dielo klasika svetovej literatúry je podobne ako Homérova Ilias situované ku koncu Tretej križiackej výpravy. Na pozadí dejinného konfliktu medzi kresťanstvom a islamom, keď sa kráľ Richard Levie srdce zo všetkých síl snaží oslobodiť Jeruzalem z moci sultána Saladina, sa odohráva dobrodružný; príbeh škótskeho rytiera. Strhujúci dej, v ktorom nechýbajú súboje, láska, intrigy, pretvárka i zrada, vrcholí rytierskym turnajom v púšti. Slovensky.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2012 , Epos (SK)Originální název:
The Talisman, 1825
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Dobrodružný historický příběh z dob dobývání Jeruzaléma. Hlavním hrdinou je prostý skotský šlechtic Kenneth. V závěru románu se ukáže jeho pravé jméno. Jedná se o skotského prince Davida, hraběte z Huntingdonu. Křižácké výpravě velí Richard „Lví srdce” a jeho protivníkem je sultán Saladin. Také Saladin vystupuje inkognito a pomůže Davidovi, který se zamiloval do krásné Edity. David nakonec získá od Richarda Editinu ruku a Richard uzavře se Saladinem příměří.
Ó, slovutný Walteře, věhlasný barde, nedostižný básníku. Mohu se pouze sklonit před dalším příběhem z tvého pera, anžto hraničící s pohádkovým vyprávěním o výpravách křižáckých. Před tvou schopností myšlenky schovat do básnické květnatosti toliko kontrastující s dnešní tendencí krátkých vět a užívání zkratek, jimž řečník sám sotva rozumí. Před tvou palbou do vlastních řad křesťanských armád a jejich hašteření toliko kontrastující s odlišnou, ale nikoli zcela zvrácenou muslimskou morálkou, kterýžto krok byl jistě odvážný ve tvé době, kdežto v současnosti je dalším políčkem panikářům. Stejně tak je nutno smeknout před tvým vyobrazením Richarda Lví srdce, jemuž jsi vtisknul vyrovnanou směs vlastností velikých panovníků, vlastností dobrých i špatných, ale dohromady tvořících bytost lidskou. Tak protikladnou proti Saladinově vyobrazení - nejšlechetnějšího nepřítele ze všech, až se nutno tázat, kde se bere onen sklon stavět tohoto absolutního vůdce na piedestal - sklon tak často vídaný. Mohla by se ti, Waltře, vytýkat ztráta citu pro děj, avšak kdož tě zná, ten ví, že tvé kouzlo tví právě v obrazech, kontrastech, nadsázce i myšlenkách ukrytých mezi řádky. Bravo.
Avšak pozor zbrklý rytíři. Čekalo-li mě překvapení s příběhem druhým, zvoucím Nebezpečný hrad. Od zaprášené pouště přeleťme do deštivého sychravého Skotska mezi národy proti sobě brojící, ač jeden ostrov obývající. Nemohl-li jsem se dostat při prvních stranách do děje, stále uchvácen pohádkovou září Talismanu, byl jsem za trpělivost odměněn v hovorech ještě květnatějším, za to příběhem přece trochu hrubějším a mi milejším. Ne, že by bitev válečných bylo mnoho. Za to svědomí a charaktery svedly tu nejeden zápas. Podobná zápletka dle šablon Scottových, avšak v prostředí autorovi jasně bližším. Nebudu již dále roztahovat svých komentářů, tam kde Talisman ukazuje ušlechtilý souboj západní civilizace s východní, tam Nebezpečný hrad ukazuje souboj mezi Anglií a Skotskem. Oba zápasy jsou napjaté, oba jsou však ušlechtilé, spravedlivé a ukončené bez zbytečného krveprolévání. Může být něco víc rytířské?
Moje první a asi i poslední setkání s Waltrem Scottem. Talisman je nekonečné ušlechtilé žvatlání, děj samotný se v něm ztrácí, resp. děj to skoro nemá. To žvatlání je ovšem na úrovni, dobře se to čte. Román mě ale vůbec nezaujal, takže jsem četl jen proto, abych to už přečetl a skoro se musel k četbě nutit. V románu se to hemží převleky, postavy naivně nejsou poznat, trochu mi to připomíná Arsena Lupina. Dovolím si citovat z doslovu Aloyse Skoumala, který poměrně dobře vystihuje, jak i na mě Talisman zapůsobil:
„Není třeba zastírat, co nám na něm vadí [míněno na díle Waltra Scotta]: přepečlivě provedené kulisy i kostýmy dobové i místní, sklon k teatrálnosti trochu melodramatické, zdlouhavé expozice i šťastné, příliš šťastné závěry, okázalý idealismus hrdinů i plačtivá přecitlivělost hrdinek, to i leccos jiného, co dnešní čtenář zvyklý na spádnější, stručnější, zhuštěnější, náznakovější postup pociťuje – ať právem či neprávem – jako rozvláčnost trochu starosvětskou." Toto napsal v roce 1964, což teprve dnešní čtenář!
Román rozhodně nelze odsoudit, ale pro současné čtenáře může být (dle výše uvedeného) zklamáním. Za mě 60%, 10. 3. 2019.
Hlavní hrdina je skotský šlechtic, zamilovaný do urozené dámy spřízněné s králem a román měl zřejmě zachycovat konflikt mezi rytířskou povinností a láskou k vyvolené paní. Ovšem vzhledem k tomu, že onou povinností tu je uhlídat v noci vlajku uprostřed tábora, tak to celé připomíná spíš skautskou bojovku než křižácké války. Navíc je tato zápletka v druhé půli románu úspěšně pohřbena pod hromadou mimózně srandovních převleků a nekonečného přihlouplého hašteření. Zobrazení nějakých válečných střetnutí se čtenář vůbec nedočká, je tu jen jeden souboj na začátku a jeden na konci. Celá křižácká válka je vůbec kompletně postavená na hlavu - nepřítel je tak ušlechtilý, že byste mu s důvěrou svěřili i svůj život, kdežto spojenci jsou podrazáci a mizerové.
Ulítlá šílenost, kterou lze doporučit jen milovníkům Scottova vypjatého rytířského vidění světa a jen na vlastní nebezpečí.
Štítky knihy
křižáci 12. století Richard I. Lví srdce
Autorovy další knížky
| 1969 |  Ivanhoe |
| 1962 | Waverley aneb Před šedesáti lety |
| 1935 | Rob Roy |
| 1985 | Nevěsta z Lammermooru |
| 1947 | Talisman |
Naprosté zklamání. Po úvodu, který sliboval zajímavé kulisy Sýrie a křižáckých válek se z knížky vyklube nuda o ničem. Větší část knihy tvoří plky o cti rytířstva (zde už začíná být jasné, že knížka nemá žádnou historickou hodnotu) nebo disputace o tom, které náboženství je lepší. V knize je plno nesmyslů a nelogičností, postavy se chovají jako kdyby měli o kolečko více. Křižáci se mezi sebou v podstatě nesnášejí a když to vezmu dle autorových jasných preferencí (v knize to dává neustále najevo), tak nejlepší tým jsou Skoti, pak Angličané, pak muslimové obecně, po nich následuje zbytek křižáků. A Templáři? Ti jsou samostatně vypíchnuti jako ti nejhorší vůbec... Jedním slovem brak.