Tam u Králového Hradce

01.10.2024

Bezesporu přínosná edice, pořízená zkušeným badatelem a sběratelem, která potěší nejen zájemce o bitvu u Hradce Králové, potažmo válečnou a regionální historii, ale i milovníky kramářských písní a obecně „nižších“ žánrů na pomezí lidové a umělé písně.

Pro mě osobně byla obohacující a zajímavá hned z několika důvodů:

1) Texty písní jsou povětšinou neumělé, a to i na poměry slovesnosti 19. století, která koneckonců až někdy do osmdesátých let nebyla až na pár mimořádných tvůrců nijak zvlášť vybroušená. Při jejich četbě se tedy člověk nezřídka neubrání shovívavému pousmání, jsou vlastně jaksi roztomilé. To je však v příkrém kontrastu s jejich obsahem, v němž je krve po kolena a „bojiště se modralo od mrtvol“, umírají synové, bratři, manželé a otcové, nedozírné jsou ovšem i škody na úrodě, obydlích a majetku. Ony slohově bizarní slátaniny rázem získávají úplně jiný rozměr, navzdory jejich neefektnosti (vnímáno z dnešního pohledu) – nebo snad právě pro ni – člověk nazírá hloubku tragédie obyčejného venkovského člověka i způsoby vyrovnání se s ní. (Tento aspekt na mě působí o to silněji, že značná část písní byla sepsána či vydána v kraji mých předků: na Semilsku, Jičínsku a Hradecku. Mnozí z nich je tedy jistě důvěrně znali, zpívali, asi i proto, že se bezprostředně týkaly jejich příbuzných, sousedů a přátel.) Písně se těšily obrovské popularitě a po osudné bitvě se během krátké doby dostalo mezi lid odhadem až 200 tisíc exemplářů v podstatě jen několika desítek různých písní. Řada z nich se následně šířila prostřednictvím rukopisných zpěvníků, což je fenomén vzdor svému tehdejšímu významu již naprosto zapomenutý, a v povědomí lidí se uchovala natolik, že ještě roku 1954 (bezmála sto let po bitvě!) přezpíval pár těchto písní autorovi rolník Janatka ze Sobotecka.

2) Zároveň nabízejí cenný vhled do společenské mentality své doby. Možná k našemu překvapení nepříliš odlišné od té dnešní. Lze na nich pozorovat jak tendence oficiální – habsburské, rakouské a katolické – propagandy vykreslovat celou katastrofální situaci vlastně pozitivně: jako smysluplnou a náležitou oběť pro zeměpána, monarchii, českou zem, katolickou víru (proti prušáckému protestantismu). Nutno podotknout, že toto přesvědčení bylo u části venkovského lidu v té době zakořeněno automaticky, autoři písní to možná leckdy mínili upřímně. Současně ale nesmíme zapomínat, že každá z nich musela před vytištěním obdržet souhlas cenzorů. Dále na nich lze pozorovat i rychlost a účinnost šíření různých omylů, mýtů, fám a – řečeno dnešním slovem – dezinformací. Značná část z nich uvádí chybně data střetů a bitev, a to včetně té největší u Hradce Králové. Silně deformovány bývají i místní (nejlepší je záhadná Ouštěř, což asi měly být Stěžery) a osobní jména. To je trochu ku podivu, vždyť písně vznikaly zpravidla jen s krátkým odstupem od událostí a sepisovali je nejednou přímí účastníci války. Dezinformační tendenci vnímám třeba v různých variacích na zradu generálů (zejména se jí měli dopustit Clam Gallas a Benedek) či nižších velitelů, přičemž nic z toho není historicky podloženo. Mylně je podána celá řada dalších nuancí tehdejšího postupu a bojů. V posledku to svědčí i o nejspíš přirozené, ale neférové snaze lidu najít si konkrétního obětního beránka (to je tam v řadě písní: v těch odbojnějších se dokonce vytýká rakouskému velení, ba císařpánovi, že nedal včas zbraně do rukou lidu, že by si hraniční průsmyky před Prusy uhájili sami), aniž by si někdo byť jen připustil komplexnost příčin celého kataklyzmatu roku 1866. Obdobně se třeba i teď po povodních stala otloukánkem obec Nové Heřminovy a jesenické ekologické organizace…

3) Jazyk, ač nevybroušený, má právě pro tuto klopotnost svůj půvab a zajímavost. Pozorný čtenář narazí na spoustu zvláštních slov a konstrukcí. Uvědomí si třeba, že dnes spíše komicky znějící „patálie“ je původně vlastně bitva, tedy veskrze hrůzná událost.

Minusem celé edice je v první řadě nepřítomnost vysvětlivek starších, lidových, vojenských a méně častých výrazů. Troufám si říct, že už v době vydání (1966) asi jen málokdo věděl, co znamená třeba „vajmírovati“, což se notabene nedá najít ani v našich nejrozsáhlejších slovnících (PSJČ, Kott). Nejpravděpodobněji to je z německého „Weh mir“ (Běda mi!), tedy prostě „bědovat“, ale kdo zná tento biblický obrat? Pletkovy komentáře k písním s uvedením jejich původu, zdrojů, textových variant a občas i nějakým tím historickým exkursem jsou tedy jistě zajímavé a cenné, ale měl tam být i slovníček takovýchto slov. Druhá věc je pak samotné ediční zpracování: V mnoha textech jsou totiž zjevné pravopisné a gramatické nedostatky. Ty samozřejmě mohly být v předlohách (kramářských tiscích či rukopisných zpěvnících) a je jistě legitimní ponechat je v tištěné edici jako svědectví autenticity, doklad rozkolísanosti dobové normy či nevzdělanosti pisatelů/tiskařů. Nicméně editor měl na podobné případy – nechtěl-li je při pořizování edice rovnou opravit (což by podle mě bylo lepší) – upozornit v komentářích, abychom měli jistotu, že jde o jeho záměr skutečně reflektující původní podobu textu, a nikoli o jeho nedopatření.

PS: Koho písně zaujaly, ale neumí zpívat z not (tak jako já), popř. nezná melodické předobrazy otištěných písní (takové to „zpívá se jako“), může si poslechnout desku Tam u Královýho Hradce, vydanou uskupením Kantoři v Supraphonu v roce 1985 (je i na YouTube). Z hlediska hudebního pojetí se mi to zpracování příliš nelíbí, ale nic lepšího k dispozici není a část písniček z knížky si díky tomu člověk může i zazpívat.