Tančím tak rychle, jak dokážu
Barbara Gordon
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/141818/tancim-tak-rychle-ja-141818.jpg
4
371
371
Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1985 , PráceOriginální název:
I'm Dancing as Fast as I Can, 1979
více info...
Přidat komentář
Pro mě hodně inspirativní knížka, už jsem jí četla dvakrát (nebo i třikrát?) a určitě ne naposledy.
Mrazivý příběh americké režisérky a scenáristky, o to děsivější, že nešlo o beletristickou fikci. Deprese, strach, manipulativní partner. Jedna moje kolegyně se zmínila, že když tuto knihu četla, byla právě v posteli s chřipkou a okamžitě ji znovu vylétla teplota. To se nedivím.
Čekala jsem trochu něco jiného, víc směřujícího k problematice závislosti jako takové. Přesto se mi knížka líbila, byla hodně psychoanalytická. Za mě dobré.
Silný příběh o úspěšné ženě, která si buduje profesní kariéru, ale má problémy v osobním životě a sama se sebou a ty řeší na doporučení svého psychologa uklidňujícími léky. V určitém okamžiku Barbara pochopí, že tudy cesta nevede a přebírá řešení do svých rukou. Přes veškerá úskalí to Barbara zvládne díky citlivým lidem v nemocnici a přátelům, kteří v těžkých chvílích byli s ní. Co bylo zarážející a vede k zamyšlení, že Barbara poznala na psychiatrii pacienty, kteří stejně jako ona na doporučení psychiatrů mimo nemocnici brali velké dávky uklidňujících léků které jim umrtvovaly jejich emoce a nevedly k řešení daného problému.
Na konec citát Woodyho Allena " Smrti se nebojím, jen nemám rád tu hodinu, kdy pro mě přijde ."
Vynikajuci autoportret priebehu choroby ako aj obraz spolocnosti NYC osemdesiatych rokov..vynikajuce. Velmi obdobna tema ako “Neslibovala jsem ti prochazku ruzovym sadem”, ta bola dokonca este asi lepsie charakterovo vykreslena.
Autentický příběh z roku 1977 napsaný jako součást psychoterapie.
Kolaps, deprese, panika. Jak přežít? Jak najít sílu pokračovat? Kam vás může dostat vztah s někým, kdo je na vás tak závislý, že udělá vše pro to, abyste se stali závislí na něm. Je úplně jedno, z jaké sociální vrstvy jste. Psychické problémy můžou potkat kohokoli. Proto mě třeba zaráží hodnocení, že "hlavní hrdinka se moc lituje". Ta kniha je dobrá a audiokniha v podání Simony Postlerové je ještě lepší.
"USMĚJ SE. JSI ŽIVÁ!"
Opravdu silný příběh..
Obsahuje i dost zajímavých myšlenek, které se myslím dají aplikovat i na současný život každého člověka. Smekám před autorkou a její vnitřní sílou. Zajímal by mě dál její život, jestli si našla partnera.?. A jestli se ještě někdy viděla s Julií a Donem.?
A jak to dopadlo s Jimem.?
Tohle nebylo lehké čtení, ale strašně zajímavé a ve výsledku prospěšné. Každý z nás si něco neseme životem a snažíme se to pochopit.
"Pilulky. Pro všechno tu byla nějaká pilulka - pro uklidnění, pro spaní, pro smrt. Třeba by existovala i nějaká zázračná pilulka, která by mi vrátila i můj život?"
Člověk se občas diví kolik síly v sobě ještě dokáže najít, když si myslí že je na dně a už se z něj nikdy neodrazí. Obdivuji autorku, že se dokázala z takřka nekonečného kruhu bezmoci dostat.
Místy až příliš lítostivé, pokud však vezmeme v potaz, že kniha byla sepsána jako součást psychoterapie, pak čtenář promine a ještě smekne klobouček.
Rozbor vlastní duše, svého svědomí, bolest a vytvoření smyslu života. To vše je autenticky napsáno, jak tato režisérka prožila svoje osobní dojmy a co vlastně člověka vede k takovému životu.
knížku jsem prvně četl někdy koncem 80. let a už tehdy to stálo za to. objevil jsem ji znovu teď, v době, kdy byly knihovny i knihkupectví zavřená a já měl chuť na dobrou knihu.
je to opravdu dokumentární kniha o pitomosti a stádovitosti naší civilizace, která se neumí vypořádat ani s jednoduchými problémy (které si navíc nadělala sama) a utíká se k drogám, o kterých všichni od reklamy po slovutné profesory tvrdí, že drogami nejsou. a když je z nich člověk na mraky, prostě ho zavřou, blázinců je dost a když není, postaví se další.
to, že nedokážeme žít a sháníme iluze je hodně špatné.
ovšem mnohem horší je, když se někdo tomuto zaběhnutému systému vzepře tak, jako to dokázala autorka. a když navíc z toho boje vyjde posílen, musí se zákonitě stát nepřítelem systému.
v něčem mi to připomnělo Kallokain...
Barbara Gordon je dokumentaristka a jako dokumentární okénko do 70. let, kdy se v USA ve velkém braly drogy na předpis, když nepomohly, bralo se jich víc, a psychiatrií se v důsledku obrovské poptávky uživil snad každý, je kniha vypovídající a zajímavá.
Beletrizované autobiografické části mě uspokojily míň. Od vzpomínek na dobu, kdy brala vysoké dávky valia nebo měla abstinenční příznaky, nečekám, že budou zcela souvislé a nezaujaté, ale něco mi chybělo. Především odstup, od sebe i od lékařů. Kniha vyšla brzo po popisovaných událostech a zůstává v ní jednoznačné dělení na hodné, tedy sympatické lékaře, a ty zlé, nesympatické a neempatické. Subjektivně je to úplně pochopitelné, ale nejsem si jistá, že byli vždycky tak necitliví, jak jsou popisováni. S tím souvisí, že o svých úzkostech píše autorka dost, ale o jiných projevech neurózy se nezmiňuje, přitom jí často někdo označoval za dětinskou nebo hysterickou. Byli to bez výjimky muži a nesympatické, až zlovolné povahy, sama ale sem tam přizná, že když nebylo po jejím, měla občas záchvaty vzteku a sebelítosti. Nechci umenšovat utrpení, které cítila, ale nejsem si jistá, že každý, kým se v té době cítila ukřivděná, jí skutečně křivdil. Taky bych se ráda o některých věcech dozvěděla víc, návrat do života už byl jen takový švenk kamerou.
Bylo by to 3,5 hvězdy, nebýt překladu. Překlad z 80. let vycházel takřka bez úprav pořád dál. Jednak je místy kostrbatý a ne moc hezký, k tomu hodně zastaral co do lexika, místy působí nechtěně komicky. V novějším vydání zmizely nejkřiklavější případy, z lesbičanek jsou lesbičky, ale „odznak univerzitní fraternity“ a jiné dnes nezvyklé obraty zůstaly. Nečte se to hladce a celkově to textu škodí.
Na knize mě nejvíce zaujala mizerná práce některých "odborníků". Jak je vůbec možné, že práci psychologů a psychoterapeutů vykonávají lidé, kteří akorát páchají ještě více škody? Ublížit už tak dost poničené duši, to chce kumšt. Obsah samotný je ale moc příjemně napsaný, velmi citlivě, něžně i lidsky a civilně. Místy je příběh poetický, jinde úsporný a strohý. A dohromady to funguje báječně.
Poučná knížka o křehkosti i síle lidské psychiky. Knihu jsem četla už podruhé po delší době a z dřívější četby ve mně zůstal pocit, jak je strašné, že jeden psychopat může dohnat k šílenství dalšího člověka. A když se to vezme kolem a kolem, tak se Barbara nejprve stala obětí nezodpovědného psychiatra (špatné informace o lécích) a pak psychopatického partnera. A jak by asi dopadla, kdyby neměla (ona, nebo její rodiče) peníze na pobyty na klinikách a tak výborné přátele? Po takové četbě si člověk řekne:" Díky bohu za zdravý rozum a hodné lidi kolem sebe!"
Nadčasová kniha, kterou nelze dávkovat najednou, neb by se jeden utopil v jejích černých vodách úzkostí a šílenství... A uvědomění, že každá doba je víceméně stejná, že záleží na tom, koho a kdy potkáte...
"Freud: Zdraví je schopnost milovat a pracovat."
Psychothriller a psychostudie vlastní duševní choroby zároveň. Zneklidňující podstatou (je to skutečné, může se to tedy týkat i mě? jak tenká je hranice?) a nejednoznačností ve vztahu k pravdě (pohled jediného člověka, navíc se zakaleným vnímáním). Je to napínavé, zajímavé, poučné, a nakonec i povzbudivé. A taky hrůzné v tom, jak vás duševní choroba ocejchuje a vy se stanete bezmocnými v rukou psychiatrů – a já jen doufám, že konec 70. let v USA se liší od současnosti (?).
Překlad pochází z první poloviny 80. let a já se několikrát zarazila nad zvláštními slovy či podivnými tvary (kašulírovat, lesbičanka, zapjatý, účinlivý, zešokovalo mě to, mřela jsem,…).
Také mi dnes už přijde úsměvné, že vydavatel musel zmínit „nemilosrdné a odcizené poměry komerční Ameriky“, které přispěly k autorčině stavu. Jojo, to byly časy, kdy u nás duševní choroby neexistovaly… :-)
Štítky knihy
závislost, narkomanie láska psychiatrické léčebny psychoterapie psychologické romány duševní poruchy, duševní nemoci
Rozjezd byl velmi slibný. Postupný pád do deprese, tápání v sobě a nechápání “co se to děje". Postava labilního přítele Erika slibovala zpočátku tajemství, později však byla naprosto zbytečnou kapitolou.
Na knize je sympatická snaha detailně popsat mentální rozpoložení člověka postiženého depresemi. Hlavní postava je ale zpovykaná, nesympatická ženská s nevyvinutou osobností.
Rozumím její touze se rychle vymanit z duševního bordelu, ale její přístup je dětinsky upištěný.
“Co mám dělat? Co mám dělat?"
Tři hvězdy, víc nedám.