Tančím tak rychle, jak dokážu
Barbara Gordon
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7829/mid_tancim-tak-rychle-jak-dokazu-Kpb-7829.jpg
4
371
371
Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život. Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi. Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový a dnešní čtenáře bezesporu osloví. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy. Barbara Gordon pracuje jako scénáristka a režisérka newyorské televize. Je autorkou několika románů.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2008 , PortálOriginální název:
I'm Dancing as Fast as I Can, 1979
více info...
Přidat komentář
S knihou jsem se docela trápila. Těžko říct, čím to bylo. Příběh je to zajímavý, tím spíš, že je to skutečná událost. Možná mi tam chyběl nějaký autorský styl. Možná, kdyby autorka byla spisovatelka, četla by se mi kniha lépe. Knihu stejně ale doporučuji. Je dobré si přečíst, kam až se člověk může dostat, kam vede nesmyslné polykání léků a zavírání očí před problémy. Na druhou stranu nás příběh poučí, jak se z takové závislosti dostat a slibuje naději, že je to možné.
Knihu jsem poslouchala jako audio. Jde o úchvatně zachycený dlouhý proces psychiatrické nemoci od začátku přes pád do hlubin po vyléčení. Autorce patří velký dík, že se dokázala o vše podělit a tak poutavě zaznamenat.
Jak to jen napsat? Téma neskutečně zajímavé, avšak sdělení nesnadného údělu bylo poněkud kostrbaté. Nemohla jsem do příběhu vklouznout, i když jsem si říkala, že je z doby dávno minulé, a slovo "mozkoškrab" mi přivodilo vyrážku. Střídaly se tam momenty, kdy už to vypadalo, že se to pěkně rozjede, ale nakonec z toho nic nebylo. Strohé omílání a když nad tím tak přemýšlím, tak trochu pestrosti se knize dostalo až ke konci. Dalo se, ale měla jsem vyšší očekávání a vlastně jsem knihu dočetla jen ze zvědavosti.
Nuda, nuda. Plytka lovestory, ktoru doplnali nekonecne a nezaujimave rozpitvavacky pocitov, nalad, myslienok hlavnej "hrdinky". Dotycna sa prilis riesi v celej knihe a ako postava, ktora neohuri, nenadchne, ma skutocne jej neoriginalne myslienkove pochody nezaujimali. Deja je tam malo, zaujimaveho deja este menej. Nastastie to nebolo az take necitatelne. Je to ale kniha, ku ktorej sa uz nevratim a zrejme na nu aj rychlo zabudnem. Na dlhe zimne vecery fajn, ale to je asi tak vsetko.
Moje hodnotenie: 30 %
Tuto knihu jsem si koupila, hned jak u nás poprvé vyšla. Líbila se mi hodně a hodně se mě tak nějak dotkla, šla až na dřeň.
Zacatek, bych rekla, ze byl dost zajimavy. I zapletku jsme v autobiogrqfii i zazili, ale jakmile se dostala do lecebny, tak uz mi to nebavilo. Spisovatelka by podle meho potrebovala nejakou korekturu, aby se dokazala z pocitu vypsat, kdyz popisovala pocit "mimo sebe". Vubec jsem ji to neverila.
Knihu jsem četla prvně před cca 30 lety, a od té doby si ji jednou za čas zopakuji - a vždy v ní najdu něco nového k zamyšlení. Autobiografická kniha o tom, kterak dopadnete, když uvěříte svému psychiatrovi, ke kterému chodíte 10 let... Velmi niterná a upřímná zpověď americké scénáristky a režisérky. Podle knihy byl natočený film Tančím jak nejrychleji dovedu v hlavní roli s Jill Clayburgh.
Ja jen doufam, ze psychiatricka lecba dnes vypada uplne jinak. Nektere rady terapeutu, psychologu atd. jsou vpravde sokujici - napr. Barbaru surove mlatil az skoro prizabil jeji pritel, a rada psychologa: "no tak, dovadela jste ho k silenstvi tim jak jste emocionalne potrebna, dyt je to vpodstate slusny chlap". Hodne uprimna kniha, myslim, ze s timto jit na kuzi i dnes by mohlo cloveka stat karieru, stigmata casto pokracuji. Velmi sugestivne napsane, a podle mne se z toho muze clovek hodne poucit, at jiz si necim podobnym prosel ci ne.
Četla jsem cca před 30lety.Tehdy na mě zapůsobila tak,že se mi vybavuji i po tolika letech.Nejvíce mě zaujal vztah matky a dcery,možná proto,že právě tehdy jsem podobný vztah hodně řešila.
Četla jsem první, totalitní vydání (překlad V. Bláha), kniha přitahovala i téměř minimalistickou, graficky čistou obálkou. Při čtení komentářů mě napadlo, do jaké míry záleží na tom, jaké vydání čteme - na každém vydání této knihy se podílel jiný překladatel.
Četla jsem už asi před třemi lety, ale pořád si pamatuju, jak mě knížka iritovala. Vím, jak to chodí v psychiatrické léčebně, co člověk prožívá. Ale tady mi to přišlo jen jako totální plácání o ničem, opakovaná sebelítost, a kolikrát to bylo tak zmatené, že jsem nevěděla, o čem autorka mluví. Pro mě bez napětí, bez zásadní dějové linky, bez hrdin(k)y, se kterou bych se mohla identifikovat... Sotva jsem dočetla.
Čekala jsem od knížky trošku více, proto dávám jen tři hvězdičky. Na mě těch myšlenkových pochodů bylo až přespříliš, ale kdo má tohle téma rád, ať si knihu určitě přečte.
Četla jsem knihu, poslouchala audio a viděla film a to vše v jednom měsíci, prostě se to tak náhodou všechno ke mně v jednu chvíli dostalo. Určitě stojí za přečtení, pokud jste se nikdy s podobným osudem nesetkali, tak tady máte docela klasický scénář. Jen doba pokročila a knih na tohle téma, podrobnějších, více vykreslujících své hrdiny, je na trhu asi už víc, než v době, kdy vznikla tato kniha.
Hodně silná a "hutná" kniha, kterou jsem nedokázala číst najednou a zároveň jsem nemohla přestat.. Neustále jsem u ní přemýšlela a hodnotila svůj život. Po přečtení mám pocit, že nikdo nejsme zcela normální a kolikrát balancujeme na hraně "normálnosti". Jsme zahlceni permanentním stresem z práce, ze starostí o domácnost, rodinu, děti, z pocitů vlastní nedostatečnosti a méněcennosti a přitom si ani neuvědomujeme, že stačí jen zlomek z toho tlaku, který zapůsobí jako spouštěcí mechanizmus a ocitneme se sami na pokraji bláznovství. Je tak snadné do všeho spadnout, ale tak obtížné se z toho sevření vysvobodit.. A přesto tady zůstává naděje, že to se to dá zvládnout, jako i Barbaře.
Stigma duševní nemoci a spousta rádoby kvalifikovaných rad.... Krutá pravda... Autorka sice popisuje své zkušenosti před lety v Americe... bohužel o nic lepší pomoc nenajdou ani psychiatričtí pacienti u nás dnes. Terapeut, který, chápe, rozumí a umí pomoci je zázrak* Díky, Barbaro, že dáváte naději.
Při čtení mě chvílema až mrazilo. Po přečtení jsem se zamyslela, jak bych to udělala já, ale na to vždy stejně přijdeme až když se taková situace přihodí.
Kniha je velice dobře napsaná,člověka nutí k zamyšlení. Jak málo si někdo cení svého zdraví a života. Jako film mně moc neoslovila,ale kniha je fakt super.
K mojej profesii ma priviedli knihy Irvina Yaloma - a ak sa vám Yalomove knihy páčia, bude sa vám tiež veľmi pravdepodobne páčiť "Tančím tak rychle, jak dokážu". Myslím si však, že Gordonová Yaloma presahuje. Jej príbeh je koncentrovanejší, ponára sa omnoho hlbšie do svojho prežívania a najmä popisuje priebeh úspešnej terapie, ktorá je založená na silnom terapeutickom vzťahu (raporte) a vzájomnej akceptácii - nie terapeutickej metóde. Z popisu sa vlastne ani nedá poriadne rekonštruovať, akú metódu terapeutka používa, pretože metóda pre Gordonovú nie je dôležitá. Kniha akcentuje predovšetkým terapeutkin postoj k svojej klientke - partnerský, neautoritatívny postoj, ktorým sa nevyvyšuje nad svoju klientku, ale verí v ňu, verí v jej schopnosti sa uzdraviť. Samozrejme, stále je tu množstvo vysvetlení, interpretácií a rád, ktoré patrili k "starším" terapeutickým smerom, no vzťah, na ktorom stojí a padá táto kniha, je vlastne základom väčšiny súčasných terapeutických smerov či koučingu. Ako to dopadne, ak sa autonómia klienta neakceptuje, ak sa klient "prerába" na obraz terapeuta, si môžeme prečítať napríklad v Keseyovom "Vyhoďme ho z kola ven". Avšak vzťah popísaný v "Tančím tak rychle, jak dokážu" mi najviac pripomínal terapiu (schizofrénie) vo výnimočnej knihe "Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem" Joanne Greenbergovej. Viac o raporte som sa rozpísal tu: http://differentcoaching.info/dovera-akceptacia-klienta-v-koucovacom-vztahu/