Tanec se sluncem
Kay Bratt
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435520/bmid_tanec-se-sluncem-UyQ-435520.jpg
4
45
45
Když Sadie Harlanová navštíví svou dceru Lauren na letní stáži v Yosemitském národním parku, zdá se, že konečně zapomene na rozpadající se manželství a prázdné hnízdo, které zanechala doma. Pak se ale obě ženy ztratí při krátkém výšlapu do přírody a náhle se ocitnou uprostřed nelítostného boje o přežití. Příroda je divoká a nesmlouvavá, avšak Sadie trápí daleko horší věci – smrt jejího prvního dítěte, která ji odtrhla od okolního světa a dodnes ji pronásleduje. Sadie v divočině musí najít sílu čelit démonům své minulosti a dostatek odvahy, aby dostala sebe i svou dceru z Yosemitu ve zdraví...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , Ikar (ČR)Originální název:
Dancing with the Sun, 2018
více info...
Přidat komentář
Ke čtení knihy jsem se musela nutit. Nebavilo mě to.Nakonec dávám 3*.Za závěr, ten byl krásný, trochu jsem si poplakala.
Krátký výlet matky s dcerou do Yosemitského údolí se zvrtne v boj o přežití. Asi měly zůstat ve městě na procházce v obchoďáku, než se vydat na výlet bez pořádného vybavení . Zažily to, co nechtěly. V této těžké situaci, sice v nádherné přírodě, ale nalezly o hodně více. A to, že dokázaly spolu konečně upřímně komunikovat. Tato psychologická linka v příběhu - matka, otec, adoptivní dcera a hlavně konečné nevyřčené, nevyřešené a ukryté bolesti rodičů a jejich vnitřního trápení po smrti jejich syna mohla být ještě více propracovaná. Sadie jsem v knize vnímala jako pravou matku. I když v knize trochu nadneseně, pro záchranu dcery vše. Rodičem je ten, kdo vychovává.
Zajimavá kniha, hlavně oceňuji originální námět, myslím, že vhodné i pro filmové zpracování. Ovšem v některých pasážích, kniha nebyla tak úplně reálná, nemyslím, že by to tak ve skutečnosti probíhalo zvlášť s nemocí Sadie. Ovšem jako oddychovka zcela obstála a odnáším si z knihy hřejivý pocit :)
Bylo pěkné v době předvánočního shonu zatoulat se do panenské přírody Yosemitského parku .....
A naslouchat myšlenkám Sadie, která prochází životní krizí a musí být oporou své adoptivní dceři ....
Jak se jí podaří vyrovnat s minulostí a přijmout přítomnost ?
Příroda má léčivé účinky ....
A jako bonus jsem si prohlédla snímky z této oblasti ....
Knížku jsem přečetla, ale nevím, co si o ní a hlavně příběhu myslet. Lauren byla strašná, místo aby Sadie pomohla v přežití v divočině, vymyslela nějaký plán nebo se alespoň omluvila, když za to mohla ona, nic. Jen se litovala. A Sadie všechnu vinu vzala na sebe, té mně bylo líto. Měla těžký život, nesmířila se se ztrátou Jacoba a bolest ovlivňovala celý další život, i když se snažila. Její dějová linka byla zajímavá, ale ztracení v divočině, bylo trochu moc fantasy. A ty 2 dějové linky se tam dost tloukly a ani jedna nebyla dobře popsána, aby čtenáře ztrhla a onse nemohl odtrhnout od čtení. Škoda. První knížka od autorky Přej mi domov byla skvělá, tak jsem se na tuto těšila, ale nic moc.
Vůbec nevím, co si mám myslet. Chvíli - ano, super knížka; poté jsem měla chuť ji ani nedočíst.
Četla se aspoň rychle.
Ke knize jsem sáhla, protože jsem se chtěla dozvědět více o tomto krásném americkém parku. Nevadilo mi, že to bude beletrie. ˇČekala jsem "červenou knihovnu", ale zmýlila jsem se. Příběh ženy-matky a její adoptované dcery mne velice zaujal. Přečíst si tuto knihu není ztráta času.
Matka s dcerou se ztratí v Yosemitském parku a bojují o přežití.
...to jsem od knihy alespoň očekávala. Dostalo se mi ale slzavé údolí marnosti protkané laciným citovým vydíráním. Obě hlavní postavy byly tak nesympatické, hloupé a protivné, že po každé jejich konverzaci jste si museli dát pauzu a prodýchat jí. Jediný záblesk naděje byla linka minulosti, na kterou často vzpomínala matka.
Nejde o thriller a není to psychologické drama ani psychothriller. Je to studentský, nebála bych se říct i středoškolský pokus o napínavý román o vyrovnávání se se ztrátou milované osoby.
... mimochodem to není spoiler. Je to již patrné z prvních stran.
Vrcholem pro mě byl důvod proč se ztratily. Nic blbějšího asi autorku napadnout nemohlo. Celé to měl šanci zachránit konec, leč nestalo se tak. Byl totiž plný kýče a rádoby srdceryvných scén, které ale působily spíše trapně.
Pokud budu hodnotit knihu z hlediska přežívání v národním parku tak to je největší bizár. Na druhou stranu pro velmi občasného čtenáře to bude prostě klasická víkendová oddechovka s náznakem hlubšího smyslu, vzhledem k té zmiňované ztrátě. Já ale říkám ne. Asi jsem už náročnější čtenář. Bylo to amatérské, naivní, místy hloupé a plné kýče. Plusem je snad jen to, že to má 200 stran a čte se to rychle.
IG: @hanybooks
Příběh matky a dcery, které se vypraví na docela malý výlet, který se změní téměř na boj o život, když se ztratí v divočině. A v takové vyhrocené situaci si našly šanci říci si věci, o kterých se těžko povídá a zároveň našly samy sebe, a ujistí se, že jsou vlastně šťastné. Kniha je docela pěkné a zajímavé čtení.
Po knize jsem sáhla náhodou. Zaujala mě obálka a myslela jsem, že to bude něco typu Elizabeth Haran.....to jsem se tedy netrefila ani trochu ;)
Ale bylo to zase něco jiného, poslední dobou čtu samé detektívky.
Příběh o vztahu mezi matkou a dcerou a složitostech života. Sadie mi byla sympatická a docela dobře si dovedu představit tuto knihu jako film....
Vnímání přírody mám se Sadie stejné. Avšak nejsem si jistá, zda bych v tak mezní situaci obstála jako ona. Vím, je-li v ohrožení dítě, rodiče zpravidla v sobě zmobilizují ty nejhlouběji ukryté síly, aby ho ochránili. A kdo ví, čeho je matka schopna, je-li v sázce život nejbližších.
Přesto mi okamžitý přerod Sadie z „městské“ na „rangers“ nepřipadal věrohodný. Zvláště mě překvapily její fyzické výkony vzhledem k autorčině tvrzení, že trpí Fibromyalgií, nemocí, která se mimo jiné vyznačuje ztuhlostí a bolestí svalů a kloubů.
Naopak psychologická linka, Sadiino ne/vyrovnávání se se smrtí syna, který se v jedenácti letech utopil, byla velmi působivá. Její vnitřní monology a vzpomínky mi připomněly knihu Mary Westmacottové (pseudonym Agathy Christe) Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro. Žijeme tak rychle, případně „vzdáleně“, že nemáme čas, prostor, vůli, abychom sdíleli své myšlenky, touhy, trápení a přání. Musí tak nastat mezní situace, abychom začali mluvit, třeba jen sami k sobě, a mohli tak zjistit, že mnohdy je všechno jinak.
Tak si říkám, že všichni bychom se aspoň jednou za život měli ztratit v divočině. Udělat si takovou inventuru svého života, a zjistit, že když máme zdravé děti a milujícího muže, nemáme si na co stěžovat, někdy stačí jen naslouchat.
Kniha se četla celkem dobře, je tu ale jedno velké ALE...Dobrodružství v přírodě ano, jenže je dost nepravděpodobné, aby typicky městský člověk, jakým je matka, najednou uměl řešit vše. Víc bych tomu věřila, kdyby v parku byl s dcerou otec. Vyrovnávání se s osobní tragédií bylo popsáno dobře, tady se člověk opravdu musí postupně smířit s faktem. A jednoduché to není. Taky musím vyzdvihnout krásnou obálku.
Matka s dcerou se vydají na krátký výlet, který se zvrtne na dvoudenní boj o život v národním parku. Tohle mě navnadilo, jenže to vypadá, že matka, která je městský typ najednou dokáže cokoliv, což mi vadilo. Během chvilek ukazují hrdinky své nitro, teda spíš matka, která bojuje s vnitřním smutek po smrti syna. Ta psychologická sonda nebyla špatná. Příběh je i čtivý, ale je to kniha pro ženy. Já jsem z toho na rozpacích, ale dopadlo to dobře :-D
První kniha autorky byla mnohem lepší. Vadila mi opravdu spousta myšlenek matky. Kniha byla dost předvídatelná. Asi jsem čekala trochu víc.