Taras Bulba
Nikolaj Vasiljevič Gogol
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/188916/bmid_taras-bulba-qZv-188916.jpg
4
167
167
Taras Bulba a jeho dva synové, Ostap a Andrej, jsou příslušníci záporožského kozáctva. Stateční, velkorysí, živelně veselí a oddaní svému lidu. Andrej při obléhání jakéhosi polského města přeběhne kvůli milované ženě k nepříteli, za což jej Taras Bulba prokleje a vlastní rukou zabije. Když jsou poraženi, zajmou Poláci i Ostapa. Taras podplatí žida, kterého předtím zachránil, aby mu zařídil setkání se synem. Taras se tak stane svědkem Ostapovy popravy a začne se mstít. Ale i jeho život se chýlí ke krutému konci.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1966 , Naše vojskoOriginální název:
Тарас Бульба, 1835
více info...
Přidat komentář
Nádherná, výpravná a autenticky pôsobiaca knižka o boji za vlasť a slobodu. Za matičku Rus.
K mnohým pasážam som sa neskôr vracal.
Ľúbila sa mi (ešte ako decku) napr pasáž o tom, že u kozákov ten kto sa zaujímal u ženy pred tým ako získal vojnové zásluhy zaslúžil by si hanbu : )
Vznešená doba.
Krásny je aj ruský film Taras Bulba.
A prejemnení hlupáci ktorím tu nesedi môžu ísť viete kam..
Poslouchala jsem na ČRO. Příběh se mi líbil svou opravdovostí, kdy kozáci měli svou čest a bránili svou víru, své společenství. Tento bujarý a hrdý národ nakonec zradila láska k ženě a ke krveprolití došlo i pro lásku otcovskou. Moc hezky zpracované.
Povinná četba v ruštině. Ale bavilo mě to! Zajímavý život kozáků/ Kozáků? Nevím vlastně. Nesmlouvavá spravedlnost hlavního hrdiny i vůči vlastnímu synovi.
Knihu Taras Bulba jsem léta ve své knihovně míjela. Nechtělo se mi do kozácké minulosti a nesmiřitelných bojů. Nakonec jsem se ke knize dostala a nelituji. Není to nejlepší Gogolovo dílo, ale špatné rozhodně není. Je prodchnuté kozáckou bojovou mentalitou, láskou k rodné Ukrajině, která je pro mnohé silnější, než láska ke svým dětem.
Tak trochu Ohněm i mečem z druhé strany... Čtivé, s hezky vykreslenou bezprostředností kozáků.
Utrpenie. Zaslúži si to asi viac než dve hviezdy (a malé plus za pridané ilustrácie), ale zaradiť toto do povinnej literatúry, muselo byť u detí tým najpádnejším krokom k vybudovaniu celoživotnej averzie voči knihám.
A rozprávač nerozprávač, deti to proste k tomu antisemitizmu zákonite navedie.
Nebavilo mě to číst ani poslouchat. Jedno z mála plus je v tom, že se jedná o knihu ukrajinského autora a že se mi proto hodila do letošní výzvy.
Myslím, že se zde v komentářích úplně nerozlišuje autor a vypravěč, vyprávěné a prostředek vyprávění, protože pokud jde o charakter Tarase Bulby, je snad zcela jasné, že kromě vlasteneckého nadšení, které je snad u něho pochopitelné, aspoň v době, kdy se válčilo o každou píď země dosud neohraničené, má i temné stránky, které převažují, hlavně destruktivní touhu válčit, dobývat a sekat hlavy, že jeho válečná mánie skončí pro většinu jeho kamarádů tragédií není snad tajemstvím. Gogol jako vypravěč (nebudu teď vycházet z Gogola jako člověka, ale jako textového prvku, jak se Gogol projevuje v roli vypravěče) plně neidealizuje kozáky, vzpomeňme si alespoň na dvě scény, kde je válčení a vzájemná nenávist překonána, první z nich je večer před odjezdem Tarase a jeho synů, kdy jejich matka přijde se ještě naposledy na své syny zadívat, je to scéna, která dává jasnou odpověď na to, co si Gogol jako vypravěč asi o válce mohl myslet, toto pak lze ještě podpořit scénou Andrije a mladé polské šlechtičny, kde je opět překonána nenávist mezi kozáky a Lachy (Poláky), Gogol-vypravěč zde poukazuje na to, že je něco hlubšího než národnost, a to lidství, které spojuje, nikoli rozděluje. Lyrická rovina díla je podpořena popisy ukrajinských stepí a nočních obloh, jakoby Gogol-vypravěč chtěl dát válku a přírodu, destrukci a tvořivost do kontrastu. Kozáky zobrazuje jako válčící bestie, které napichují malé děti na kopí a hází do ohně k hořícím matkám, toto dle mě zcela odporuje tomu, že by Gogol idealizoval kozáky, ale jsou zde i závěrečné scény až patetického Bulby, ale myslím, že Gogol předpokládal inteligentní čtenáře, které v i tomto historickém románu naleznou prvky ironie a satiry, co můžeme být nižšího než starost o to, abych jako ataman dobře vypadal před ostatními, stejně tak jeho synové, a jeho dýmka se nesmí ztratit – zde vidím vrchol nízkosti, kdy věc je důležitější než lidské životy, ty mohou být ztráceny, ale aby se ztratila dýmka, to by byla pohroma, že by Gogolova vrcholná satirická scéna? Nakonec nás ty nejnižší věci zahubí a ničí, kde není místo pro lásku a odpuštění v rodině, tam se sotva může pochopení přenášet i na úrovni národů. Taras je podobně jako Melvillův Achab postava temná, manická, ale možná že spíše než odsouzení, zasluhuje Taras odpuštění a pochopení. A to se spíše jen domýšlím, jak to ten Gogol asi myslel, ale že je tento román či spíše delší novela základním dílem ukrajinské/ruské literatury není pochyby, že má být čtena a interpretována stejně tak, a možná je v současnosti aktuálnější než kdy dříve. Odsuzovat knihu dle toho, že mi její postavy nejsou sympatické, to mi přijde jako naivní čtenářský přístup, pokud chceme číst jen to, co nám působí dobře, ale pokud čteme, abychom byli také znepokojeni, aby nás umění vedlo k defamiliarizaci, abychom viděli i ty temné stránky lidské duše, pak je Taras Bulba ta správná literatura.
"Ale neznámá je budoucnost, stojí před člověkem podobna podzimní mlze, která se zvedla z bažiny: beze smyslu lítají v ní ptáci nahoru dolů, mávajíce křídly a nerozeznávajíce zrakem jeden druhého – holubice, nevidouc jestřába, a jestřáb, nevida holubice – a žádný z nich neví, jak daleko letí od své vlastní záhuby..."
"A kdyby něčí slovo dovedlo vyjádřiti... Ale ani dláto, ani štětec, ani velemohutné slovo není s to, aby vyjádřilo, co někdy lze zříti v očích dívčiných, ani onen cit pokory, jenž naplní toho, kdo do takových dívčích zraků se dívá."
Ve své době určitě hodnotné a poučné dílo pro stávající generaci. Ale jako povinná četba hrůza a rozbor díla noční můra. Z nostalgie 3.
Kozáci mi v Gogolově pojetí svou umanutostí, netolerancí, nezdravým sebevědomím a naprostou nesnášenlivostí a nenávistí k lidem jiných národů i vyznání, připomínají jednoho z mých příbuzných. Toho, s kterým se už nebaví ani jeho nejbližší. Umíš pít, umíš se rvát, pak jsi správný muž. Nesedli mi tentokrát jak hrdinové, tak autorův styl vyprávění.
Plusy: seznámení se s klasikou a poučný pohled do života a myšlení téhle starobylé ukrajinské komunity někdy v osmnáctém století.
70 % (zatím 114 hodnotících s průměrem 78 %).
Člověk při čtení musí přimhouřit oko a brát to ohled na dobu, kdy byla kniha napsána. Děj velmi prostinký, defakto nulový popis charakterů a příběh no...prostě takové malé nic. Ale i přes archaický text se to dá sfouknout za večer a odškrtnout si - četl jsem něco od Gogola a číst se to dalo.
Je to jak když čtete příběh barbara Conana ale o 150 let dříve. "Já Conan já zabít" si jen změníte na "Já Taras já zabít".
Jako vždy vše pácháno ve jménu "té jediné správné" víry, což zůstalo do dnes.
Tak jsem se dočetl, že prý Laši byli strašně ukrutní, strašně zlí, že páchali hrozné zločiny proti kozákům a tak dále, ale dle mého jsou právě v Tarasovi popsány nejvíce zločiny a ukrutnosti samotných kozáků. Nejspíš to mělo vyzní tak, že právě Poláci jsou ti špatní v jihoruských stepích, že neuznávají pravoslavnou víru a podobně, ale kozáci se nemají za co stydět. To, co páchali Poláci je pouze slabý odvar toho, co páchali kozáci. Pokud jsem dobře četl celou knihu, dával pozor při strašně archaickém textu, tak mi prostě a jasně vyplynulo, že největší zloduši byli kozáci. Katolík byl pro ně odpad, Žid ještě větší, Tatar, Turek a muslim to byli pro kozáky nevěřící psi. Ve zkratce se dá říci, že všichni, kdo nebyli pravoslavní křesťané, byli prostě psi, čerti a bůhví co ještě. Ale kvůli tomu se nezlobím, také bylo asi cítění v 19. století mezi literáty, ale hlavně mezi kozáky a ruskými lidmi v 17. století. Ty jejich náboženské rozpory jsou směšné až do dnešní doby, ale to je fuk. Věří ve stejného Boha, ale hádají se kvůli nějakým prkotinám jako malé děcka na písku.
Každopádně tohle dílo je pro mne překvapením. Nerad čtu knížky s modrým hodnocením, ale prostě Gogol je Gogol. To je láska už od střední školy, kdy jsem poprvé četl Petrohradské povídky. Taras je ovšem o trochu slabší. Četl jsem jakési staré vydání, kde to archaismy a různými prapodivnými tvary jazyka českého jen hemžilo. Nakonec jsem byl rád, že byly na konci vysvětlivky, jinak bych byl ztracený. Doufám, že novější vydání Tarase už není takový starý paskvil, který spíš mladé čtenáře (prej to mají studenti v povinné četbě, což je pěkná hloupost, protože Gogol má lepší knížky na rozbor) odradí od čtení Gogola, ruských klasik nebo od samotné četby povinných knih. Ostatně povinnost číst knížky ze všech možných směrů - od antiky po současnost, má spíš za následek to, že mladí méně čtou, než aby s radostí četli a měli rádi literaturu. Ani se jim nedivím, protože takový to překlad Gogola chce nervy při čtení, nejlépe nějaký slovník staročeštiny. Každopádně byla to dobrá kniha. A už pokukuji po Ohněm a mečem
Tento příběh jsem četl ještě jako kluk a pamatuji se, že Taras i jeho synové (hlavně Ostap) byli pro mne hrdinové. Po několika desítkách let od jeho přečtení celkem dobře pamatuji i děj, což svědčí o tom, že to za přečtení stálo a stojí. Proto jsem si řekl, že to po těch letech znovu zkusím. A výsledek? Pro mne ten příběh své kouzlo rozhodně neztratil. A pro m_martinu: Přečetl jsem to dvakrát a dokonce dobrovolně, ale to dost pravděpodobně souvisí s věkem čtenáře.
Gogol sice píše dobře, ale tuhle knihu jsem kdysi dávno v rámci povinné četby přečetla opravdu jen z povinnosti. Takový lepší průměr. Zajímalo by mne, zda tuto knihu někdo čte dobrovolně?
Kdyby se Gogol narodil o necelá dvě století později a napsal svoji novelu dnes, neměl by zřejmě šanci ji vydat. A pokud ano, čelil by nejspíš nejrůznějším útokům. Vztah Tarase k manželce by napadly feministky, vztah k Tatarům, Polákům, katolíkům, islamistům i židům by napadli multi-kulti, na své by si jistě přišli i pacifisté, propagátoři zdravého životního stylu, a v neposlední řadě i psychologové. Kniha ukazuje úsek ukrajinských dějin, který oni sami vnímají podobně rozpolceně jako my období husitství. To ne dobré se pokrývá patinou hrdinství, hrdosti a vlastenectví....Závěrečná část, kdy Ostap před smrtí hledá v davu otce připomíná výkřik Krista na kříži a samotná smrt Tarase by dnes neobstála ani v béčkovém filmu. Ale doba a společenská atmosféra byly v době vydání novely jiné. Ale přes tyto drobnosti se novela četla dobře a přečíst si ji jistě není ztrátou času.
Na hodně slavné novele, kterou ale málokdo opravdu četl, není vůbec poznat, že autorem je Gogol. Úplně tu totiž chybí jeho typická ironie a sarkasmus (až na samotný závěr a malichernost s dýmkou, která se ukáže být fatální) a celé je to vlastně jeden dlouhý popis krátkého období ukrajinských dějin, v němž se hodně bojuje. A to je vlastně všechno, postavy nemají šanci si čtenáře získat, protože jsou zaslepené (ať už láskou, nebo bojem s odlišným náboženstvím) a nejsou až tak detailně prokreslené, to ale ani nebyla podstata knihy. Tou mělo být až lyrické líčení krásné přírody a kontrast s krvavými a až barbarskými bitvami, v nichž neexistovalo slitování. Gogol naštěstí umí psát čtivě (a překlad Libora Dvořáka je excelentní), takže kniha má spád, žene dopředu a nezdržuje se přílišnými odbočkami nebo nějakými vnitřními monology. Je fakt, že zhruba od poloviny se vše opakuje a děj nikam nepostupuje, s blížícím se koncem se ale uzavírají osudy důležitých postav, takže nastává změna a bitva je sledována víceméně z pohledu jednoho účastníka. Kolem a kolem vzato je Taras Bulba těžká a bohužel i nadčasová klasika, která ale vzhledem k pojetí a tématu zaujme i v dnešní době, což je jedině dobře. 80 %
Uplynulo 182 let od vydání Tarase Bulby a vydává se, překládá se a čte se. Zdá se, že Gogol zachytil něco, co už není: ta líčení stepní přírody jsou nádherná. Zrovna se zdá, že tam člověk taky je a dívá se okouzleně kolem. A pak čteme o něčem, co naopak nepochybně stále existuje a bude existovat. O bojích, krutosti, násilí a brutalitě. A co lidi k tomu vede? Náboženská víra, národní hrdost? Gogol tyhle vyhrocené emoce nádherně zlomil fajfkou tabáku.
Štítky knihy
zfilmováno kozáci rozhlasové zpracování historické romány
Autorovy další knížky
| 1955 |  Mrtvé duše |
| 2019 |  Revizor |
| 1970 | Petrohradské povídky |
| 2010 | Ženitba |
| 1947 | Taras Bulba |
Četl jsme překlad z roku 52, na to jak je kniha útlá je dost výpravná a kupodivu to funguje. Vadily mi některé pasáže, život kozáků byl popsán velmi hezky.