Tatík Goriot
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403354/mid_tatik-goriot-WuR-403354.png
4
1121
1121
Román z cyklu "Lidská komedie" z periody mistrovských děl Balzacových po r. 1830, malba franc. společnosti první třetiny 19. stol. - doby nástupu výbojné buržoasie, soustředěná kol tří postav - typů: starého Goriota s jeho neopětovanou láskou k dcerám, pro něž se dostane na mizinu a které jím vlastně opovrhují, mladého Rastignaca, přicházejícího do Paříže dobýt úspěchu a anarchistického uprchlíka z galejí Vautrina, jenž se mstí zkažené společnosti nenávistí a zločinem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1951 , MelantrichOriginální název:
Le Père Goriot, 1835
více info...
Přidat komentář
Říkám si, jestli ona se někdy v Balzacově románu vyskytne postava, které se daří směřovat ve svém postavení přesně tam, kam sama chce a navždy. Ale to by asi tyto realistické romány sklouzly jiným směrem. Máme zde další postavy autorova světa, z nichž některé figurky jsou v jeho Lidské komedii přece jen výraznější - Rastignac či de Nucingen. Téměř celý příběh se odehrává v jednom domě, kde jsou ubytovány chudé existence, z nichž nejvýraznějším je chudák Goriot, neustálý terč vtipů a klepů. Postupně se odhaluje jeho příběh a zjišťujeme, co stálo za jeho současným stavem.
Balzacův pohled na život pařížské smetánky má všechny rysy realistického románu, jak ho chápali autoři v první polovině 19. století. Klasická nekomplikovaná zápletka, dvě dějové roviny, typicky výrazné charaktery postav, a to jak hlavních otce Goriota, Evžena de Rastignac, Jakuba „Vautrina“ Collina, baronesy de Nucingen, tak vedlejších vdovy Vauquerové, Viktoríny Tailleferové nebo medika Bianchona. Každý z nich tady má své pevné místo a jasně vymezenou úlohu. Stejně ostře je vymezeno prostředí: svět bohatých i těch chudých a bídných. Jedni jsou se svou rolí smířeni, jiní se snaží hranice překročit a hrát ligu, na kterou povětšinou nestačí, případně na ni nemají prostředky. Směřování k tragickému konci je pak nevyhnutelné a osudové, naneštěstí je závěrečná katarze svou prvoplánovou naivitou zřejmě nejnudnější částí románu (což je ostatně také typicky Balzacovské).
Příběh mě velmi zasáhl a musím říct, že chápu, proč někteří tvrdí, že je to Balzacovo nejlepší dílo. Kniha je poměrně čtivá, ale pro mě bylo velmi obtížné a zdlouhavé pročíst se popisy pařížských čtvrtí.
Téma knihy aj po tak dlhej dobe stále aktuálna a zaujímavá, len keby to tempo nebolo také pomalé a autorova štylistika tak zastaralá.
Popravde, ale je to jedno z tých lepších povinných čítaní, čo sa na školách dáva, no nie je to môj šálok kávy.
Nezainteresovaného čitateľa hlavne odradia prehnané medziľudské vzťahy, mená a po väčšinu času nezaujímavý dej, ktorý sa rozbieha až pri samotnom vyvrcholení.
Súhlasím s tunajším názorom.
Na túto knihu je pre stredoškoláka priskoro...
Zdá sa mi, že na túto knihu je 15 rokov (keď ju človek musí čítať v rámci povinného čítania na strednej škole) skoro. Hoci, treba povedať, nečíta sa zle. Len... porozumieť, resp. precítiť pohnútky hlavného hrdinu a vedieť, že reakcií jeho dcér sú ženy naozaj schopné, to chce životnú skúsenosť. Inak sa príbeh môže javiť ako pritiahnutý za vlasy a človek (v tomto prípade mladý čitateľ) vníma najmä štýl autora a opisy - čo ho buď zaujme, alebo znudí.
Goriot realista. Goriot "popisovač". Až otravně podrobný.
Když už se v půli začalo konečně něco dít, zase se to začalo vléct a nakonec to nijak neskončilo.
Jako samostatné dílo mě Otec Goriot nijak neoslovil. Marně hledám poslání díla.
"Naše štěstí, drahý příteli, bude vždy sídlit jen v prostoru mezi našimi chodidly a temenem hlavy.".
Je mi zle, za otce Goriota, z Delfíny i z Anastázie. Je mi zle a jsem šťastná za Evžena. Prozřel.
Taky jsem četl jako povinnou literaturu na střední škole ( ovšem před padesáti lety). Pro kluka, který byl v raném dětství odkojen "verneovkami" a "mayovkami" poněkud "dospělácké".
S odstupem času řadím tuto knihu a stejně tak další Balzacova díla mezi klasiku, kterou by si měl každý (kdo to ještě nestihl na škole nebo i jinak) přečíst.
Body za jméno Delfína, jinak mě to neuchvátilo. Vůbec. Marná snaha, chce se mi napsat.
H. de Balzac čtenáře již na první stránce varuje před tragikou příběhu. Po přečtení nebohého otce Goriota, jednoho z nejlaskavějších a nejnaivnějších lidí, jaké jsem kdy poznal, musím dát autorovi za pravdu. I když tou naivitou si nakonec nejsem jist, myslím, že si byl stařec vždy vědom nerovnováhou mezi dáváním a přijímáním lásky mezi ním a jeho dcerami. Avšak, jak už to tak u milujících bývá, poklesky milovaných přehlíží a omlouvá.
Rád bych vyzvedl kvalitu jazyka, vývoj psychologií postav je skutečně krásně zachycený.
Dnešnímu (uspěchanému) čtenáři však může přijít na obtíž mnohdy zdlouhavý, leč důležitý popis, typický pro realisty.
I tak nemohu hodnotit jinak než 5/5. Vřele doporučuji.
Otec Goriot je příběh muže, který své dvě dcery miluje až příliš a přes svou lásku nevidí, že je jen využíván.
Když nad tím tak přemýšlím, kniha se mi celkem líbila. Je to avšak starší dílo, takže se mi to nečetlo tak lehce jako knížky staré jen pár let, a proto jsem musela být neustále v pozoru. Vadily mi všechny ty předlouhé přímé řeči a absence kapitol. Ale především se mi nelíbilo chování Goriota. Kolikrát jsem měla chuť s ním zatřást a začít na něj křičet, protože ta jeho bezmezná láska byla až strašidelná.
Krátce řečeno, nebylo to špatné, ale jsou lepší.
2019/4
Povinná četba. První tři čtvrtiny knihy se mi docela líbily. Sice byly příliš popisné, ale to je u klasické literatury běžné. Líbil se mi popis zkažené společnosti a různé charaktery měšťanského domu. – Myšlenky mi připomínaly např. dílo Oscara Wilda. V poslední třetině mě ale kniha zklamala popisem nevděčných dcer. Možná snad ještě horším dojmem působil v té době samotný otec Goriot – jeho láska k dcerám byla tak přehnaná (docela creepy, popravdě), až se o tom nedalo číst. Sečteno a podtrženo, tak zlé to zase nebylo. 2,5-3* Co k tomu říct?
„Ach, ach! To je báječné polévkoráma,“
Kniha mě dost zklamala. Měli jsme ji na seznamu povinné četby, a tak jsem se do ní musela už od začátku trochu nutit. Začátek knihy mi to ale dvakrát neulehčil. Byl zbytečně zdlouhavý a nudný a vůbec nic by se nestalo kdybychom prvních padesát stránek vynechali. Poté následuje dalších sto stránek jakéhosi děje, který ovšem skončí takřka dříve než vůbec začal a po vyvrcholení děje máme před sebou dalších padesát stránek bez děje. Musím říct, že i část knihy, kde ten děj byl, mě dosti nudila a nějak jsem nepochopila výjimečnost tohoto příběhu. Vůbec se mi nelíbila změna v chování otce Goriota na konci knihy, která podle mě moc nedávala smysl. Celkově mi nejvíc vadil vrchol děje ve tři čtvrtině knihy (a i ten byl kvůli přeřeku naprosto předvídatelný). Možná, že realismus není nic pro mě, možná, že Balzac není nic pro mě, nebo toto dílo doopravdy není nic zlomového.
Tuto knihu jsme měli jako povinnou četbu na střední škole. Knihu jsem však na střední škole nečetl. Od Balzaca jsem prozatím žádnou knihu nečetl, a tak jsem si jednoho dne řekl, že se do knihy začtu a udělám si názor na tuto knihu. Jak je známo, Balzac měl dluhy, takže psal velmi hodně, aby všechny dluhy poplatil. Byl schopný napsat v jednom roce i 20 románů.
Musím přiznat, že se mi tato kniha četla docela těžce a určitě existují v období realismu mnohem čtivější knihy, které mne bavily více. Některé části mi přišly nezáživné a těžkopádné. V knize nalezneme také řadu myšlenek. Za sebe mohu říci, že knihu bych si k maturitě nevybral, dal bych přednost jiné knize. Nicméně jsem rád, že jsem si knihu přečetl a rozšířil si obzory, ale asi další knihy od Balzaca číst nebudu.
Každopádně autor nastoluje závažné téma - odcizení dcer od svého vlastního otce. Otec Goriot miluje své dcery (Anastázie, Delfína) nade všechno, snesl by jim modré z nebe. Pokud má peníze, všechno je v naprostém pořádku, ale když už se zmenší zásoba peněz, dcery se ke svému otci nehlásí a stydí se za něj. Otce Goriota mi bylo líto, protože své dcery miloval z celého srdce, jenže ony s ním jednaly jako s někým cizím.
Tato kniha má poučení v tom smyslu, že je důležité se zamyslet nad výchovou dětí. Není správné dát dětem všechno, po čem touží a vyhovět jim ve všem, co si přejí. Rodiče by měli děti vychovávat, měli by jim vštěpovat mravní zásady, děti by měly vědět, že pokud udělají nějakou chybu, budou určitým způsobem potrestány. Bohužel tyto zásady otec Goriot nedodržoval, když byly dcery malé a nakonec se mu to vymstilo, když dcery provdal a dal jim věno. Říká se: "Ohýbej proutek, dokud je mladý." Otec Goriot omlouval a ospravedlňoval chování svých dcer. Zarazilo mne, že nemohl navštěvovat své dcery, a pokud ano, tak měl vymezenou určitou dobu, kdy mohl navštívit Delfínu. Aby alespoň viděl své dcery, tak čekal u cesty, když pojedou kočárem, a byl šťastný, když je zahlédnul.
Další dějovou linkou je, že se student Evžen Rastignac seznamuje s otcem Goriotem a stává se milencem jedné z jeho dcer. Evžena ovlivňuje také muž Vautrin, který s ním bydlí v jednom penzionátě. Rastignac si uvědomuje, že pokud chce vstoupit do vyšší společnosti, musí mít peníze a kontakty, jinak neprorazí v Paříži.
Závěr knihy je hodně smutný a otce Goriota mi bylo líto. Určitě si nezasloužil, jak se k němu vlastní dcery zachovaly! Bylo to neuvěřitelné a zarážející a nad závěrem jsem se dlouho pozastavoval.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Muž, který se vychloubá, že nikdy nezměnil své přesvědčení a chce jít vždy přímou cestou, je bláhovec věřící v neomylnost. Není zásad, jsou jen události; není zákonů, jsou jen okolnosti.; vynikající člověk sloučí události a okolnosti, aby je řídil. Kdyby byly pevné zásady a zákony, národy by je tak neměnily, jako měníme prádlo. Člověk není nucen být moudřejší než celý národ.
Mládí se neodvažuje pohlédnout do zrcadla svědomí, když se vydává na cestu nespravedlnosti, zatímco zralý věk se v něm zhlíží, v tom tkví všechen rozdíl mezi těmito dvěma životními údobími.
Ze začátku se mi kniha zdála zdlouhavá a nudná, konec mě ale dostal. Byl skutečně silný a velmi, velmi smutný. Odstrašující. Rozhodně četby nelituji. Autor mě dokázal opravdu věrohodně přenést do prostředí tehdejší Paříže.
Este nikdy ma ziadna kniha nedojala tak ako tato. Dala som si predsavzatie precitat niekolko knih zo svetovej literatury, inspirovala som sa tu v Zoznamoch kde je top 100 knih a naozaj som samou sebou prekvapena ako ma to chytilo. Pri citani som si dokazala dokonale predstavit tak detailne opisany Pariz aj osoby a dokonca si predstavit aj rozne pachy a chute, taky bol autor dokonaly. Akoby ste sa naozaj presunuli storocia do minulosti. Tesim sa na jeho dalsie citanie zo zbierky Ludska komedia pretoze som strasne zvedava ako dopadne Eugen a co sa stane s tymi nanichodnicami Delphine a grofkou Restaud.
Četla jsem kdysi v mých 11 letech,kdy mě tuto knížku nechal poslat můj otec,který byl v té době ve vězění a kterého jsem vlastně neznala. Hledala jsem v příběhu nějakou souvislost mezi námi a ve 23 letech jsem si otce našla a od té doby jsme se stále stýkali až do jeho smrti.A pro peníze to fakt nebylo :D
Pro mě to byl silný příběh . Díky tati.
Štítky knihy
francouzská literatura realismus (literatura)
Autorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
Otce Goriota jsem četla do školy, a i když jsem si od toho slibovala docela hodně, knihu jsem nakonec pro sebe hodnotila průměrně. Nevím, jestli to bylo příběhem samotným, nebo to bylo ovlivněné překladem – kniha mi neseděla. Postavu otce Goriota jsem si sice oblíbila, byl mi sympatický a já s ním soucítila, ale děj samotný mne v řadě momentů nudil.
Autorovi samozřejmě nemohu upřít to, že uměl zobrazit prostředí, dobové společenské uspořádání, zachytit atmosféru tehdejší doby. Objektivně uznávám, že toto dílo velmi umně nastavuje zrcadlo společnosti 19. století a autor je ve svém díle v tomto ohledu velmi nekompromisní a právem patří mezi uznávané autory realismu. Nicméně subjektivně jako čtenář to já bohužel nedokážu v tomto případě ocenit.