Tažní ptáci lásky

Poslušni vnitřního hlasu, nedbajíce útrap a smrti, které na ně cestou v tolikerých podobách číhají, odlétaji tažní ptáci na jih. Poslušen vnitřního hlasu, nedhaje útrap a žalu, který za sebou zůstaví, bloudí člověk, tažný pták lásky, od srdce k srdci. Vrátí se Nils, pěnkava z Kajaanu, do svého hnízda, vrátí se Eduard Bertelsen na ostrůvek, ztracený ve Východním moři? Prožije znovu léto a podzim na této hrstce kamení a hlíny s Erikou Dohlovou, strážkyní ptáků? Opojení mořem, opojení láskou, opojení vší tou nesmírnou mnohotvárností přírody? Celý ten zázrak lidského i přírodního dění, který plní stránky této knihy, činí z ní jásavý, velkolepý a nádherný hymnus slastné a hořké lásky lidské, dobrotivé, mnohdy ničivé lásky přírody. Trocha lidí a spousta ptáků žije tu v slunečním svitu uprostřed moře několik měsíců svého života a všichni je vyplňují tak, jak je jim dáno jejich vnitřním založením. Ptáci plní řád, daný jim přírodou, lidé plní řád, který si dali sami a pachtí se za uskutečněním svých malých tužeb. Jako živelný nájemce pan Pöpperwien a zestárlý, uměním i láskou opuštěný malíř Alexis Rosenkranz. Ale jsou tu ještě jiní lidé, u nichž dobře nevíte, jsou-li to opravdu lidé: to proto, že jsou tak moudří a vědoucí, tak jiní, než všichni ostatní lidé. Starý rybář Büx, při němž váháte, není-li to přece jen nějaký starý mořský bůh. A především Erika Dohlová. Dívka - pták, nebo snad rusalka, či přece jen lidský tvor?... celý text