Temná dcera
Elena Ferrante
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423733/bmid_temna-dcera-Quc-423733.jpg
4
385
385
Rozprávačka tohto surovo úprimného príbehu je štyridsaťsedemročná Leda, profesorka angličtiny na univerzite vo Florencii. Keď jej dcéry odídu za svojím otcom do Kanady, očakáva, že sa bude cítiť osamelá a opustená. Na svoje vlastné prekvapenie však cíti len úľavu, akoby sa oslobodila od veľkej ťažoby. Rozhodne sa zájsť na dovolenku k moru do malého prímorského mestečka na juhu Talianska. Na pláži ju zaujme mladá matka Nina obklopená množstvom neapolských príbuzných a pripomenie jej časy, keď sa aj ona cítila absolútne pohltená starostlivosťou o deti. Séria zdanlivo bezvýznamných udalostí však Ledu vráti späť k znepokojivým spomienkam a príbeh o príjemnom návrate k vlastnému životu sa stáva ostrou konfrontáciou s minulosťou. Elena Ferrante opisuje rozporuplné pocity, ktoré pútajú rodičov k deťom priamo, ostro a pravdivo. Z jednoduchých pozorovaní vytvára silný príbeh o nádeji a nesplnených túžbach. méně textu... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Prostor
Originální název:
La figlia oscura, 2006
více info...
Přidat komentář
Poslechnuto jako audio - velmi procítěně namluveno příjemným hlasem.
Hlavní hrdinka příběhu se jeví jako nesympatická, psychicky nevyrovnaná postava, s jejímž chováním se nelze ztotožnit - takovou osobu, která záměrně zadržuje nalezenou panenku a namísto, aby ji vrátila, užívá si trápení malé holčičky, která po panence velice teskní, bych potkat nechtěla nejenom někde na pláži. Kladně hodnotím, že příběh je napsán čtivě a autorka dává nahlédnout do duše hlavní hrdinky, kde její neradostné vzpomínky na dětství a pochyby o mateřství ukazují možné motivy jejího odsouzeníhodného jednání.
Elena Ferrante je úžasna rozprávačka. V jej podaní je aj obyčajný príbeh zaujímavý, z jej pohľadu a podrobného popisu.
Už Geniálna priateľka ma zaujala.
Temná dcera vyzerá byť zväzkom iba krátkych čŕt z dovolenky, no je v nich veľa života, ktorý si spisovateľka premieta ako keď sa ja pozerám do minulosti.
S Elenou Ferrante jsem se nepotkala – Geniální přítelkyně mě vůbec neoslovily, nedočetla jsem ani první díl; její další u nás vydané knihy jsem proto ignorovala. Jenže pak jsem se doslova srazila s její dětskou (?) knížkou Pláž v noci: tam, kde jsem ji potkala, jsem vlastně vůbec neměla být. A tak jsem usoudila, že budu podél téhle Ariadniny nitě pokračovat: Pláž v noci prý úzce souvisí s knihou Temná dcera, takže sem s ní!
Teď děkuju vesmíru, že jsem se k Temné dceři dostala. Nemyslím si, že hlavní postava je psychopatka – považuju se za dobrou mámu, koneckonců šestnáct let „domácího vězení“ s autistou vás vycvičí, ale možná právě proto ji naprosto chápu. A denně se ve své profesi setkávám s matkami, které jsou neuvěřitelně psychicky rozpolcené právě kvůli svému mateřství. Někdy je těžké (ne-li nemožné) považovat ho za přínos, když vám současně tolik bere . . .
A je to právě Elena Ferrante, která tyhle pocity dokáže popsat neuvěřitelným způsobem; občas nevěřícně kroutím hlavou, i když s ní souhlasím, a to prosím nejsem z Neapole!
A jen douška na závěr: tohle mi opravdu mnohem více připomíná rukopis Domenica Starnone (Tkaničky), který bývá někdy považován za spisovatele, který se skrývá pod pseudonymem E.F. Jenže na druhou stranu: dokázal by muž tak dokonale popsat všechny zápory mateřství?
„ Okouzlila mě především ona, jmenovala se Brenda. Povídala jsem si s ní celý večer a představovala jsem si sama sebe na jejím místě, svobodnou, na cestách, s neznámým mužem, po kterém bych neustále toužila a který by toužil po mně. Všechno od nuly, žádný zvyk, žádné pocity otupělé předvídatelnosti. Já jsem byla já, produkovala jsem myšlenky, jež nenarušovala žádná jiná starost než zamotané vlákno tužeb a snů. Ještě mě nikdo nedržel spoutanou navzdory přestřižené pupeční šňůře.“
Temná dcera vás přiměje zapřemýšlet si nad tím, jak často se vracíme ve svých vzpomínkách zpět, abychom přezkoumali činy, které už nadále nejsou vázány na tehdejší emoce. Sledujeme Ledu, profesorku anglické literatury, která na pláži v jižní Itálii bojuje se svými vnitřními démony. Zároveň si všímá lidí na pláži, zejména jedné rodiny, o které si postupně utváří svůj vlastní obrázek.
V případě Ferrante nejde nic jiného, než obdivovat upřímnost a syrovost, se kterou dokáže popsat emoce a roli ženy a matky. Odhaluje ženskou duši s jejími sebezničujícími pocity. Styl vyprávění je vynikající a přestože se titul nezalíbí každému, k mému srdci si cestu našel.
Dela111: Zdánlivě bezvýznamné události vedou k finálnímu dramatu. Precizně vystiženo! Souhlasím, že tohle bylo silné a ne pro každého, ale za mě tahle nenápadná knížka stála za to!
Ke knížce jsem se dostal náhodou a nic jsem od ní nečekal. A byl jsem unešený. Skláním se před schopností autorky popsat poměrně banální situace ze života (příběh spočívá v tom, že žena najde na pláži panenku a na konci ji chce vrátit) tak, že vidíte neuvěřitelně barevný obraz vnitřního světa hlavní hrdinky.
"Reže ako nôž a zároveň lieči ako balzam"; málokedy považujem citované úryvky na prebaloch od známych osobností či médií za niečo viac ako marketingovú stratégiu, ale v tomto prípade to v talianskom periodiku Repubblica vystihli. Sama neviem nájsť lepšie slová, ktorými by som popísala svoj dojem z tejto knihy. Rezala. Liečila. Úplne ma pohltila. Stačil deň, aby som ju prečítala, doznievať však vo mne bude zrejme ešte dlho. Pod zdanlivo jednoduchým až banálnym príbehom sa nachádzajú roviny, nad ktorými je radosť hutať. Toto raz bude (alebo by si aspoň zaslúžilo byť) klasika.
Audiokniha
Nevím, zda se tady skloubilo vynikající načtení tohoto příběhu s autorčiným vypravěčským mistrovstvím, ale pro mne to bylo neobyčejně podmanivé vyprávění, příběh mě velmi rychle zaujal a vtáhl do děje. Temná dcera je o narušených rodinných vztazích, o pocitech dětí a rodičů, o nadějích a tužbách a především o komplikovaném vztahu matka - dcera.
Florentská profesorka literatury Leda tráví dovolenou na italské riviéře a tam se na pláži setká s neapolskou rodinou, která jí v něčem připomene vlastní dětství, mládí a mateřství a idyla jejího poklidného přemítání nad životem se postupně mění ve znepokojivou konfrontaci s temnými vzpomínkami. Zdánlivě bezvýznamné události vedou k finálnímu dramatu.
Celý román působí silně a věrohodně, závěr je výborně vypointovaný.
Hodnocení je mezi 4 a 5*.
Tlachání jedné namyšlené intelektuálky?
Za řádky útlého románu se ukrývá rozpolcenost v mateřství, sexuální nespokojenost, nevyrovnání se s dětstvím a rodinou obecně.
Přičemž je román postaven na drobné zápletce, která zaujme, ale vyzní mírně do prázdna.
Salónní styl vyprávění nebuduje atmosféru, jen drobné fragmenty okořeňují ve své podstatě monotónnost textu.
Pro korektnost musím uvést, že stylisticky je příběh vystavěn dobře. Ovšem primárně se snaží čtenáře ukolébat a možná i mírně pobouřit nad myšlenkami paní Ledy.
Po přečtení knihy, musí snad každého napadnout, zda existuje jista koherence mezi příběhem již zmíněné Ledy a samotnou autorkou Elenou Ferrante. Navíc, když v ději má výsadní pozici právě jméno Elena.
Kdo se rád nechává omývat slohovou vyvážeností a nepotřebuje k četbě vzrušení a jistý druh napětí, poskytne mu román italské autorky chvíli dokonalé literární harmonie.
Líbilo se mi jak hlavní postava působi vyzrálým dojmem. Mezi řátky nám otevírá své pochybnosti a nerozhodnost s minulosti. Autorka píše velmi poutavě. Každý rodič se tam najde.
Syrově upřímná výpověď ženy středního věku, která co do chorobnosti postupně graduje.
Začátek příběhu mě nudil a knihu jsem se chystala odložit, ale čím víc se dotyčná hrabala ve svém podhoubí a čím víc smrdělo, tím těžší bylo čtení přerušit. Takže nakonec 3*.
Italové by asi těžko nesli, kdybychom vyvozovali rysy jejich povahy podle postav z knih Eleny Ferrante. (Možná buďme rádi, že v nás Češích vidí okolí spíš Švejky než třeba Karly Kopfrkingly.) Už v autorčině tetralogii jsem ty neapolské ženy hůř vydýchávala – buď primitivky, nebo intelektuálky s hnutou psychikou, všechny bláznivé, citově nevyrovnané. A tady? Jo, dětství nemusí být zrovna radostné období. Jo, mateřství vykolejí a vyšťaví a dusí a bolí. Ledino mozkové zvracení mi ale přišlo až neuvěřitelné, její inteligence jí neumožnila vypořádat se s životem, její myšlenky a činy byly až úchylné.
Knížka je stylisticky vybroušená krabička, ze které lezou slizké potvory. Utíkám rychle do NORMÁLNÍHO světa.
No, nepotěšilo mě to.
Italská pláž, kde nudou sledováním rekreantů si rozptyluje pobyt sociopatka.
Mysl má poznamenanou podivnými vzpomínkami, nichž se klube zlé podvědomí.
Není o co stát.
Příběh se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Napsaný je bravurně, ale to jak se dokáže zavrtávat do niterných pocitů ženy, hlavně mateřských, z toho mi někdy běhal mráz po zádech.
Posloucháno jako četba na pokračování na Českém rozhlase.
Zpočátku to vypadalo nadějně. Někdy kolem poloviny to autorka měla ukončit a hodnocení bych dala vyšší. Postupné odhalování charakterů, zejména hlavní postavy, bylo zajímavé. Posléze už unavující a ke konci jsem se dostala jen silou vůle. Kniha, kde nebyla žádná postava ani trochu sympatická.
Nejsem si jistá, zda četba v rozhlasu je doslovná anebo zda je to jen adaptace. Ale bez ohledu na to, Elena Ferrante opravdu umí. Zavrtá se do nejhlouběji ukrytých a pečlivě skrývaných pocitů, až nich začne trysat to, co nikdo nechce slyšet a přes svou snahu plout na růžovém obláčku pokrytectví se ty pocity derou ven. Člověk jen z hrůzou čeká, kam až to bude gradovat. Konec mě uplně odrovnal.
Vlastně všemu rozumím, dokážu pochopit všechny strany, kniha je plná uvěřitelných archetypů a tak to vlastně celé dává smysl.
Jinými slovy - mně se to líbilo moc!
Sobecká, sebestředná kráva.
Asi takhle ve stručnosti popis hlavní postavy.
Celá kniha je o ní a jejím nešťastným životě, patlá se v tom a nic. Už dlouho mě nikdo takhle nes…
Audio
Odposloucháno jako rozhlasová adaptace na ČRo.
Strašně divná věc se strašně divnejma lidma. Vlastně nikdo z nich mi nebyl sympatickej. Nikdo. Uřvaná obrovská famílie a jedna osamělá vysokoškolská profesorka na dovolené, která v životě udělala impozantní sérii mizernejch rozhodnutí, neumí za ně přijmout odpovědnost a pořád se v tom šťourá a nechává se tím vláčet.
Absolutně jsem nepochopila její hlavní čin, kterej se vleče celou knihou. Upřímně přiznávám, že každá další zmínka o .... mi od určitý chvílie byla z duše protivná. Nejen, že to bylo nechutný, ale i iracionální. Udělala, proč nevěděla, napravit chtěla, ale nedovedla... Prdlačky. Sobecká a ještě zbabělá. Tak to někde odložím a pak zavolám z telefonní budky a změněným hlasem řeknu, kde TO najdou, ne?
Hlavní hrdinka se nejen celou knihu, ale celej život chová jako malej rozmazlenej spratek bez špetky odpovědnosti. To proto mě tak ukrutně sejřila. A to říkám jako dobrovolně bezdětná, malé děti ráda nemající a k většině jejich rozmarů lhostejný jedinec. Plně chápu, že někdo na péči o děti není stavěnej a jejich nároky ho ničí. Chápu, že někdo upřednostní kariéru. Chápu v tomto ohledu skoro vše, myslím.
Ale inteligentní člověk se, sakrapísek, má nejprv zamyslet, než na vlně hurá-dětičky-rodinka-budu-jako-všichni-protože-to-tak-dělá-každej vrhne do něčeho, co ovlivní několik dalších lidí a jeho samotného nejvíc.
A když se pak rozhodnu pro to, pro co se rozhodla ona, tak se k tom postavím čelem, přijmu to a nebudu pak lítostivě kňourat nad cizím rodinným štěstíčkem a nebudu jim do něj házet vidle jako blbý dítě, co rozdupává bábovičky jinejm dětem, když se mu ty jeho nepovedly.
Tfuj, to mě ta hrdinka a vlastně celé dílo dožraly :) Možná to mělo vyvolat soucit, ale nepovedlo se. Ten konec mě vlastně tak trochu zvrhle uspokojil. Dobře jí tak.
Štítky knihy
zfilmováno italská literatura rodina psychologické romány rozhlasové zpracování rodiče a děti
Autorovy další knížky
| 2016 |  Geniální přítelkyně |
| 2017 | Příběh nového jména |
| 2017 | Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou |
| 2018 |  Tíživá láska |
| 2020 | Prolhaný život dospělých |
V polovině jsem měla tendence knihu odložit, dočetla jsem - motivovala mne k tomu potřeba pochopit, co tím příběhem chtěla autorka vlastně sdělit, stejně jsem to nepochopila. Dost se nedovedu vcítit do popsaného myšlenkového světa vypravěčky.
??? "Cítila jsem se jako kapka, která klouže po listu, když přestane pršet, stržená průzračně nevyhnutelným pohybem."
Vztahy matek a dcer jsou jistě složité, mnohotvárné, situace, kdy matka opustí děti, je pro mne neomluvitelný egoismus. Vypravěčka mi připadala jako nevyzrálá osobnost - třeba to tak autorka zamýšlela, aby ta vypravěčka čtenáře iritovala.