Temné světelné roky
Brian Wilson Aldiss
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21870/bmid_temne-svetelne-roky-21870.jpg
4
88
88
UTODI jsou bytosti podobné mohutným zvířatům. Disponují fyzickými a mentálními silami, jež se nepodobají ničemu, co znají lidé. Nejlépe se cítí uprostřed bláta a neporušené přírody. Jejich svět je směsicí podivuhodné filozofie a neméně podivné technologie. Konfrontace těchto zvláštních bytostí neznajících bolest a žijících po tisíc let s násilnou a agresivní povahou lidské rasy jakoby předurčuje osud Země. Temné světelné roky jsou klasickou science fiction o prvním kontaktu se zástupci mimozemské civlizace. Britský spisovatel Brian Wilson Aldiss je autorem s velkou představivostí, každá jeho kniha je osobitá a zajímavá. Temné světelné roky potvrzují zaslouženou pověst autora, jenž se po zásluze stal nositelem titulu Velmistra žánru.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2009 , Laser-books (Laser)Originální název:
The Dark Light Years, 1964
více info...
Přidat komentář
Spravne scifi spise oldschooloveho razeni. V tom smyslu, ze zdviha filozoficky zabarvene problemy a provokuje k zamysleni. Stridani kapitol psanych z perspektivy lidi a mimozemstanu (aka ETA) mi prijde jako genialni postup. Pristup lidi k ETA ve ctenari vzbuzuje ten spravny hnus a nastavuje mu to spravne zrcadlo. Byt tedy vnitrne doufam, ze vojenske sceny z cizich planet odrazeji vice nez co jineho ducha doby, v niz kniha vznikala. Temer zoufale doufam, ze jsme dnes jiz trochu (opravdu jen trochu, ale prece) dale. Ze zaveru knihy mi bylo do breku. Knihu lze doporucit, pokud Vam nevadi, ze je spise nez na akcni dej zamerena na filosoficke konflikty, z nichz mnohe jsou podle meho stale aktualni. Jak to asi bude vypadat, az se lidstvo setka s inteligentni rasou, ktera ma ovsem zcela jinou biologii, jiny zpusob komunikace a zcela jiny zpusob nahledu na svet, nez my.
Túto knihu zaraďujem do série podrazov, kedy sa sci-fi háv použije na zakrytie autorovho zámeru ponúknuť čitateľovi dávku filozofie alebo kultúrneho zamyslenia sa nad ľudstvom. Presne toto spravil aj pán Aldiss a z môjho pohľadu mu to moc nevyšlo. Na začiatok si je nutné položiť otázku, na ktorú neexistuje odpoveď a to: čo je vlastne civilizácia, a koho alebo čo možno za ňu považovať? No a potom sa ako odpoveď dajú napísať stohy kníh a ani jedna z nich nedokáže obsiahnuť to množstvo nuancií, na ktoré by sme narazili. Svoju odpoveď nám dáva aj pán Aldiss. S malou obmenou by sa táto otázka dala položiť aj na tému inteligencia. Ale načo to robiť vo forme sci-fi románu? To mi príde zbytočné. Že ľudstvo je na ceste do večného zatratenia (a to by sa naplno prejavilo aj pri stretnutí iného druhu), to musí byť jasné každému racionálne zmýšľajúcemu človeku.
Po prečítaní štvrtej knihy od pána Aldissa, z ktorých ani jedna nebola lepšia než priemerná, som sa rozhodol, že som si s týmto pánom nesadol a z jeho literárnym dielom som skončil. Jednoducho mi jeho štýl nepasuje.
Konfrontace dvou světů, dvou odlišných civilizací, jejichž přístup k otázkám existence se nemůže více lišit. Agresivita lidské rasy bohužel mnoho prostoru pro dorozumění neponechává a zkoumání inteligence utodů se tak stává věcí čistě akademickou. Temné světelné roky patří do té části Aldissovy tvorby, která používá sci-fi propriety pouze jako kulisy, mající vytvořit neortodoxní prostředí pro společensko-filozofický dialog o podstatě lidství. Je těžké určit, komu je takový produkt určen. Běžný sci-fi fanoušek, jenž má Aldisse zafixovaného jako autora Nonstopu, Skleníku nebo Helikonské trilogie, bude bezpochyby těžce zklamán a nebude chápat, o co se to tady mistr pokouší. Na druhou stranu čtenáři, kteří hledají v literatuře hlubiny lidské duše a filozofické podoby člověčenství o nějakém Brianu W. Aldissovi pravděpodobně nikdy neslyšeli. Tím spíše, že Temné světelné roky se pokoušejí oba směry skloubit do jednoho celku, aniž by se jim to podařilo. Výsledkem autorova snažení je tak paskvil, který si bude hledat spokojeného čtenáře jen velmi obtížně.
"Masa lidí žije životy tichého zoufalství. Thoreau si přesně všiml, že úzkost a dokonce utrpení sídlí hlavně v prsou těch, kteří rádi vystavují na odiv svoje štěstí. Taková je povaha lidské přirozenosti, že opak je úměrně pravdivý a za podmínek, které jsou obecně považovány za nejpravděpodobnější k vytvoření utrpení, může člověk vést život tichého štěstí."
Tohle je fakt zvláštní. Na povrchu se to tváří jako Sci-Fi se superdivnou mimozemskou rasou Utodů, v hloubce je to pak spíš jakási kritika lidstva, jeho rozpínavosti, kolonialismu, ekologie, nenažranosti, přelidnění, válkychtivosti, a ano xenofobie, a dalších civilizačních bolístek. Emzáci jsou zajímaví, za ně jednoznačně kladné body. Jsou "navržení" tak, aby otestovali lidské opovržení odporností na maximum. Prohlédnout skrze zcela odlišný životní styl, ekologii a cyklus a uvidět inteligenci a krásu pod nánosy hnusu, to chce vážně trpělivost a otevřenou mysl. Především otevřenou mysl. Je to zatěžkávací zkouška pro vnímání antropocentrické nadřazenosti, test respektu a tolerance k absolutním odlišnostem. Domnívám se, že přesně tam autor míří. Text je kritikou společnosti, poplatný době vzniku.
Jinak je příběh samotný spíše nezajímavý, postavy nijaké, zcela zapomenutelné, vlastně to ani nemá spád. Na jedné straně zajímavé části popisující ekologii Utodů, jejich myšlení, mluvení, žití, jejich historii, jejich náboženské hereze (sic!), střídají nudné části z pohledu lidí, a ještě nudnější části popisující dění na Zemi a jakési pseudovztahy mezi lidskými protagonisty, tohle je balast a nebavilo mě to. Textem probleskují silné progresivní myšlenky, klobouk dolů, na to jak je kniha stará.
S hodnocením jsem váhal. Uznávám, že závěr příběhu převyšuje šedý průměr a vynahrazuje jeho poněkud nudný průběh. Ano, mám problém s tím sebemrskačským poselstvím, avšak času stráveného s knihou nijak nelituji.
Ona by se tahle útlá knížečka dala shrnout slovy:
Kdo je větší dobytek: Lidé, nebo Utodi?
Aldiss tu nahlodává víru v lidskou dokonalost. Zejména těch, kteří si myslí, že jsme středobod vesmíru. Ne, opravdu nejsme. Nejlepší věc, kterou může nějaká civilizace udělat, je vyhnout se nám.
Osobně se mi to nečetlo nejlíp, což ovšem neznamená, že je to špatný. A já mam rád, pokud ve mně kniha zanechá otisk a po přečtení na ni musim myslet.
Aldiss tu boduje kritikou lidstva a dělá to dobře.
Takže určitě za mě ano.
Aldiss zde zpracovává zajímavé myšlenky, ale celkově jsem z knihy nebyl zrovna paf. Mám radši jiné sci-fi knihy od autora.
Filozofičtější, méně akční (=neakční) kousek, ale líbilo se, i když to není úplně top.
Originální příběh (jako ostatně většina od Aldisse), který je jednou velkou kritikou lidstva, nás staví do velmi nelichotivého světla. Sdělení knihy mi sice vyrazilo dech, ale literárně mi úplně nevyhovovala.
Rozhodně patří, ale patří k tomu lepšímu, co Aldiss napsal.
Z toho poselství mrazí aneb to že lidi nedokážou prostě jenom v poklidu přijmout a nechat žít jinou kulturu natož se od ní inspirovat pro život civilizace vlastní... v realitě Indiáni, Eskymáci, v knížce Utodi, princip je stejnej. Je pro nás děsnej problém, že se v něčem vymykaj našemu systému, i v případě, že je to věc vlastně naprosto neškodná (autorův geniální příklad na "kultuře výkalů").
I když nejsem čtenář sci-fi, hádám, že tahle knížka je perfektní práce vysoce přesahující standard běžný produkce žánru. Jednu hvězdičku jsem stáhla za odfláknutý charaktery a motivy postav, který mě trochu rušily v tom báječným intelektuálním rozjímání.
Nejsme schopni pořádně komunikovat mezi sebou, natož s mimozemskou civilizací. Tohle je naše zrcadlo a to co v něm uvidíme, není vůbec lichotivé ani hezké.
Tenhle příběh mnou hluboce otřásl. Myslím si, že každá vyspělejší civilizace, která nás ve vesmíru objeví, vyhne se nám velkým obloukem. Mistrovské dílo pana Aldisse.
Na rozdíl od Nonstop tomu něco chybělo, když jsem se blížil ke konci, byl jsem rád, že to mělo jen 150 stran.
Nápad nebyl špatný, ale nemělo to drive.
Zaujimavy pribeh o stretnuti odlisnych kultur.
Pozor Utocia na nas! Co? No, pohli sa smerom k nam.
Take typicke spravanie. Myslim, ze rovnake spravanie nemusime hladat v mimozemskych svetoch.
Staci sa rozhliadnut okolo seba, prip. nastudovat nieco z minulosti o stretnuti rozlicnych "vyspelych" a "zaostalych kulturach".biley vs. indiani, cierny a pod.
Kniha nabízí zamyšlení se nad tím, jak vnímáme odlišné kultury a jak ony vnímají nás. Ve vesmíru narazíme na rasu nechutných tvorů, kteří jsou vysoce inteligentní, nám se však s nimi nedaří navázat jakýkoliv vztah. Nejednáme s nimi zrovna ukázkově, čímž se autor snaží dát najevo, co je na lidské rase špatně. Bohužel, když se nad tím zamyslíte a představíte si, že bychom se s těmito tvory skutečně setkali, nedopadlo by to moc odlišně, než jak to popsal Aldiss. Škoda, že kniha není více rozpracovaná, protože nevyužité látky je tu spousta.
Tak krátké geniální sci-fi jsem ještě nečetl. A sice, kdyby to bylo delší, pravděpodobně by z toho vyšlo něco jako Mistr Písní. +Nechci soudit knihy podle obálky, ikdyž to tak dělávám, ale tady je prostě od Laserů nejlepší.
V řadě knih SF jsou různými způsoby a s různým výsledkem popisována „blízká setkání….“. Aldiss si jako zástupce mimozemského inteligentního druhu vybral docela originálně – kdyby jste se potkali s jeho utodem, těžko byste měli zájem o konverzaci a jazyková bariéra by bylo asi to poslední, co by vám v tom bránilo. Přínos téhle knihy vidím právě v tom, že nás dost důrazně upozorňuje na skutečnost, že případný mimozemský život může mít formy zcela diametrálně odlišné od našich stereotypních představ, že mimo odlišného způsobu komunikace může mít naprosto odlišná estetická kriteria, psychologii, způsob života a celkový přístup k životu – jeho utodi opustili cestu technického rozvoje a i když létají do vesmíru, stačí jim ke spokojenosti, že se mohou rochnit v bahně a sračkách a tiše si filozofovat. Jejich filozofie je kniha dost plná - není to ale na překážku plynulému čtení.
Taky mne zaujala (v souvislosti s nedávno čteným) jedna věta: „V dějinách nejsou žádná „kdyby“, ta existují pouze v myslích pozorovatelů, kteří je posuzují, a nikdo nebude zkoumat všechny naše činy, protože příležitost se velmi liší od statistického klamu, který vynalezl člověk. My můžeme jenom konstatovat, že události, ….., se seběhly takovým nebo onakým způsobem.“
A jako doslov je docela zdařilá Aldissova bibliografie napsaná Martinem Šustem. Moje hodnocení vychází spíš z porovnání s jinými Aldissovými knihami, které jsem četl. Napsal dle mne lepší i horší.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Nonstop |
| 1992 |  Helikonie - Jaro |
| 1997 | Helikonie – Léto |
| 2018 | Skleník |
| 1999 | Helikonie – Zima |
--- Toto sú pasáže z mojej recenzie, ktorú nájdete hore v sekcií pod popisom knihy ---
Temné světelné roky (1964) - Špekulácia na tému inteligencie? Statement autora, ktorý už dnes osloví iba pamätníkov.
Čo je inteligencia ? Je pochopenie inej inteligencie sabotované jeho meraním na základe parametrov človeka ? A môže nás urážať inteligencia v bytostiach, ktoré sa nám hnusia ?
Krátky román od Aldissa sa snaží otvoriť témy žánru známe, v speculative science fiction z roku 1964… Zároveň čitateľovi nastavuje zrkadlo jeho vlastnej sebestrednosti. Pomýlenej predstave o "jedinečnosti" a "správnosti" ľudstva.
Po prečítaní by vám takáto kniha mala zostať v hlave a priniesť viac otázok ako odpovedí. Aldiss nám však nekompromisne servíruje svoju jedinú odpoveď.
Ak máte chuť zoznámiť sa s autorom siahnite po románe s názvom Skleník (1962), kde vás očarí svojou jedinečnou predstavivosťou.
--- viac v recenzii ---