Temný anděl
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82507/mid_temny-andel-vm2-82507.jpg
4
166
166
Román Temný anděl se odehrává v první polovině 15. století. Hlavní hrdina, poutník Jan, se jako písař účastní koncilů, na nichž se vedou jednání o spojení západní a východní křesťanské církve a o obraně Byzance před osmanským nebezpečím. Zprvu nezkušený mladík, který touží jen po knihách, poznává velký svět, zákulisí jednání, při nichž pravda bývá často vystrčena za dveře. Setkává se s muži, kteří změnili tvář světa – ať už je to filozof Mikuláš Kusánský, i z českých dějin známý básník Aeneas Silvius Piccolomini či turecký sultán Mehmed Dobyvatel – a krásné a vznešené ženy mu ochotně otevírají svou náruč... Finského spisovatele Miku Waltariho si čtenáři zamilovali především jako tvůrce slavného Egypťana Sinuheta a dalších historických románů. Román Temný Anděl vychází česky poprvé.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2000 , HejkalOriginální název:
Nuori Johannes, 1981
více info...
Přidat komentář
Jako všechny Waltariho knihy, i tahle s honosí skvostným jazykem a výborným propojením historických událostí s osudem hlavního hrdiny (i když ve druhé půli byly ty přesuny mezi prostředími na můj vkus trochu rychlé a dojem z celé knihy trochu kazí zvláštní závěr, kdy má člověk pocit, že někde kousek textu vypadl...) Ale prostředí Cařihradu, jednání o církevní unii, postavy Mikuláše Kusánského nebo šaška božího mi hodně utkvěly v mysli, takže i když se jako vždy kniha četla pomaleji než jiné, byl to velmi příjemně strávený čas a před autorovými vypravěčskými schopnostmi mohu jen smeknout.
Mé první knižní setkání s Mikou Waltarim. Knihu se mi dařilo přehlížet přes 20 let, ještě z ní vypadla záložka Nokie. :-)) Ale ke knize. Super. Po delší době jsem si opět přečetl knihu psanou opravdu krásným jazykem. To byl také důvod, proč jsem ji vydržel číst, protože úvod mne svým dějem v podstatě nezaujal. Trvalo mi, než jsem si zvykl na hlavní postavu. S pokračováním jsem se do děje začítával více a více. Popis Cařihradu a Byzance mne zaujal natolik, že jsem si vedle čtení knihy ještě hledal informace o posledních letech Byzantské říše. Mika Waltari si dal na historických reáliích opravdu hodně záležet, když se kromě Byzance a západnímu prostředí dokáže věnovat i Uhrám a zmíní i Vlada Drákulu (toho opravdu nemusím). Potěší i drobné zmínky s vazbou na české prostředí (vybavují si tři :-) ). Poslední stránky mne lákají na to sehnat si i Pád Cařihradu. Tak uvidím.
Konec nekonec, kde přitom chybí jen malá tečka, která by to uzavřela, mě trochu zaskočil, ale tím spíš vyhlížím k Pádu Cařihradu. Takže na podrobnější komentář dozraju asi až poté, co si přečtu toto volné pokračování. Už teď ale mohu říct, že téměř v ničem se neshoduji s většinou předchozích komentářů – děj mě neskutečně bavil a táhnul, napínavé pro mě bylo nejen střídání zeměpisných kulis a neodvratně se otáčející koleso dějin, ale také dobrodružství diskutovaných idejí a vývoj hrdinova postoje k životu a ke světu. Jeho osobnost je mi velmi sympatická a až znepokojivě blízká. Tolik touhy po přesahu, tedy něčem vyšším, absolutní pravdě, kráse a dobru, ale přitom tak hluboká nevíra a skepse nad světem, nad sebou a smysluplnosti lidského počínání umocněná pocitem Božího mlčení... A z toho vyplývá jeho jazyk ostrý jak meč, který až bezohledně kosí faleš, přetvářku a všechny iluze až ke kořeni holé existence, ale i jeho nepodmíněná dobrá vůle a obětavost bolestně ztrpčená pocitem neschopnosti opravdově milovat... V každém setkání (žádné z nich není zbytečné) hrdina poznává a rozvíjí různé podtóny svého já. A výsledný akord je velmi hluboký, mnohotónový a mollový. Hlavní hrdina je opravdu temný anděl (zatímco jeho protihráč v závěrečné části, sultán Mehmed, ač je také tak pojmenován, je spíš oslnivě zářivý ďábel). A to celé je to prostě nádherná, svojí psychologickou opravdovostí i dějinnou barvitostí nezapomenutelná kniha.
Velmi povedená knížka v klasicky Mikowaltarisky. Doporučuji přečíst, já to shltla jedním dechem.
S hodnocením této knihy jsem trochu rozpačitá, proto se zdržím hvězdiček a ponechám si tu alternativu na později, až si knihu přečtu znova s odstupem alespoň několika let. Musím se přiznat, že hlavní hrdina mě ze začátku opravdu hodně vytáčel a že jsem ho téměř až do konce opravdu nesnášela. Ale dokážu se zpětným pohledem ocenit i jeho osobní vývoj během příběhu.
Co je na této knize nedocenitelné, je až dech beroucí napasování děje do faktických historických událostí. Jakožto velký fanoušek historických románů mám velmi ráda autenticitu, byť jsem si všimla několika diskutabilních detailů. Co mě ovšem opravdu nadchlo na této knize, byla až její závěrečná část, kdy se mi pootevřela fascinující Osmanská říše a kus její historie, který se západního světa více či méně dotýká také.
Mé nynější hodnocení je více méně kladné, tak proč tedy nedat všech pět hvězdiček rovnou? Potíž je v tom, že z velké části se kniha skládá z různých filosofických a náboženských diskuzí, v nichž jsem se jako nevěřící a tedy nezasvěcená do detailů křesťanství často ztrácela. Ale církevní schizma mě vždy fascinovalo, tudíž se nebráním tomu ho nejdřív trochu víc nastudovat a potom možná konečně plně pochopit to, co se Mika Waltari snažil říct ústy hlavních postav.
Nějak mě to nechytlo. Knihy Waltariho mám jinak moc ráda, ale tady je děj takový nijaký, hlavní hrdina není zrovna sympaťák, konci by spíš slušelo označení nekonec. Zkusím ještě Cařihrad, třeba změním názor. Tři hvězdy za vytříbený styl a neuvěřitelné množství informací a filozofických myšlenek.
Knihu jsem četla už v roce 2010, ale podle záznamu v čtenářském deníku se mi libila. Označila jsem si jí jako moc hezký historický román a to jsem jí četla ihned po Egypťanu S.
Knihu jsem četl nadvakrát. Poprvé jsem ji nedočetl, napodruhé jsem se zasekl na stejném místě - po asi 150 stranách. Po týdnu jsem opět pokračoval a pak už nedokázal přestat číst. Co mě trochu mrzelo, byl otevřený konec. Mohu ji jedině doporučit, ale stejně jako k ostatním Waltariho knihám si k ní člověk prostě musí najít cestu.
Četla jsem v únoru 2012. Podle mých poznámek:
15. století, koncil v Bazilei a pak cesta do Řecka a pobyt hlavního hrdiny u vůdce Turků.
Zajímavé, hodně dějepisných údajů. Zajímalo by mne, co jsou fakta a co fikce.
Celkově je knížka taková nesourodá, chvíli podrobně, pak co se mi zdá důležité, neřeší.
Těžko se čte.
Přiznám se, že jsem s touto knihou hodně bojovala. Do zhruba 100 strany mě to vlastně vůbec nebavilo a teprve pak se začal příběh rozvíjet. Celé to téma církevního rozkolu je pro mě trochu španělská vesnice a svou neznalost historie jsem při této knize velmi pociťovala. Konec už byl lepší, ale celkově jsem z té knihy na rozpacích. S Egypťanem Sinuhetem se to podle mě nedá srovnat, toho jsem přečetla jedním dechem a to hned několikrát za život. Ale to je čistě můj názor a evidentně je spousta čtěnářů, které kniha zaujmula hned od začátku. No a si budu muset přečíst Pád Cařihradu, abych zjistila, jak to všechno s tím Mehmedem bude. :)
Začátek byl pro mně těžko stravitelný, hrdina nesympatický, skoro jsem to vzdala, ale pak jsem si asi na zvláštního Johana zvykla nebo co a šlo to
Temný anděl je nedotažený draft příběhu, který Waltari plně rozvinul až v Pádu Cařihradu. Všechno, co Andělovi chybí, čtenář v Cařihradu najde....
... a mám další poučení, nikdy nesmím ke čtení nové knihy od stejného autora přistupovat s očekáváním kvality předchozího díla - Egypťan Sinuhet to prostě je pro mě kniha nadčasová, úžasná .... samá superlativa. Tajemný anděl je určitě hodnotná, zajímavá kniha, četla se- trochu na sílu, škoda, že jsem ji nečetla před Egypťanem, protože promiňte pane Waltari, na Egypťana prostě nemá
Zvláštní čtení. Je pravda, že mi to moc nebavilo, příliš málo děje, jde tam spíše o hloubku myšlenky než cokoli jiného...
Knihu jsem se pokoušel číst, aspoň čtyřikrát, ale nikdy se mi ji nepodařilo přečíst. Teprve po páté byl můj pokus úspěšný a vcelku mohu říci, že se mě líbila, i když jedním dechem jsem ji rozhodně nečetl. U čtení mě udržela touha zvědět, proč je hrdina temný anděl a nakonec jsem se to dověděl.
Tato Waltariho kniha mne zaujala na první "otevření", jakmile mi padlo do oka jméno Lorenza Vally a jeho spis De voluptate. Od Vallovy knihy se dostáváme ke kardinálu Cesarinimu na Basilejském koncilu, k Aeneášovi Piccolominimu a hlavně k Mikuláši Kusánskému, jehož je hlavní hrdina Jan Peregrinos sekretářem a kterého doprovází na diplomatickou misi do Cařihradu. Dále se dostáváme na Ferrarský koncil a také Florentský, kde je hrdina ve službách Giovannio Aurispy, přátelí se s Bessarionem, ale dostává se do tureckého otroctví, kde setrvává po boku sultána Murada a pak jeho syna Mehmeda. Waltariho filosofická průprava se nezapře, i když někdy mi téměr nietzscheovské názory trochu rušily, do renesance nepatřily. Krom toho mi přišlo, že to Waltari přehání s množstvím postav, se kterými se má hlavní hrdina setkat. I když nejprve vypadají jako důležité dějově, nakonec mají jen epizodní roli a slehne se po nich zem. Slouží pouze jako prostředek pro popis historické skutečnosti, mají umožnit poznat hlavního hrdinu a místa, na kterých se nachází. Přesuny také často vyznívají násilně. Také jsem si lámal hlavu, kdo je tím temným andělem. Peregrin? Spíše mladý sultán Mehmed - zkáza Cařihradu. Román tak končí výhledem k románu navazujícímu.
Zajímavá kniha, ale ne zase tak strhující. Děj se točí dost o kolo Boha a o jeho smyslu. Děj má v sobě hloubku , ne ale pro mě. Jelikož jsem nevěřící tak mě to dosti ubíjelo ale prokousal jsem se až do konce. Kdo se rád babrá v církevních řádech jako je řecká katolická,nebo jaká to vlastně je, prostě západní a východní církev, tak ten si pošmákne. Já jsem církevní analfabet a církevní uspořádání neuznávám. Je v ní plno nejasností a každý si to vysvětluje po svém. Tato kniha mi v tomto moc nepomohla.
Osudy knihy jsou poměrně zajímavé. V slovenském vydání se jedná v podstatě o dvě verze jedné knihy. Waltari po důkladném studiu církevní historie, zejména období ferrarského a florentského koncilu, napsal v roce 1951 necelou pětistovku stran textu s názvem Nuori Johannes, kterou „pohřbil“ v zásuvce. Na jaře příštího roku (1952) se ale k textu vrátil a přepsal jej pod názvem Johannes Angelos . Ani jednu z knih však nenabídl nakladatelům. Texty obou verzí byly nalezeny až po jeho smrti a dědicové je předali nakladateli a vyšly tedy posmrtně. Další zajímavostí je hodnocení knihy – oficiální kritika ji řadí k Waltariho nejlepším dílům – sám Waltari si ji ale zřejmě tolik nepovažoval (jinak by ji nejspíš nechal vydat a nenechal ji válet v šupleti) a navíc ani mezi čtenáři není příliš známa a ceněna a zůstává ve stínu jeho dalších historických románů. Toto slovenské vydání je samo o sobě třetí zajímavostí - vydavatel spojil obě verze románu do jedné, byť dvoudílné knihy, s tím, že druhou verzi upravil tak, aby v ní nebyly duplicitní pasáže. Kniha je zajímavá především obdobím, ve kterém se odehrává – není to sice „pole neorané“, ale ani v literatuře příliš frekventované a Waltariho rukopis nezapře. Osobně ale mám přesto raději jeho Etruska Turmse a Egypťana Sinuhe (v tomto pořadí), to mi ale nijak nebrání v tom, abych knihu doporučil milovníkům ať žánru či Waltariho.
Čierny anjel byl zfilmován v režii Roberta Rocco (Itálie) pod názvem Anjelo nero. Film jsem neviděl, běžel ale na Slovensku v televizi.
Štítky knihy
Byzantská říšeAutorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Knihu jsem četla do strany 100. Vůbec se mi nelíbilo neustálé tlachání o ničem. Příběh nemá žádnou napínavou zápletku, je postaven na filozofických rozvahách církevních hodnostářů. Egypťana Sinuheta jsem přečetla a doufala jsem, že Temný anděl bude zajímavý, to fakt nebyl. Někteří z rodiny knihu dočetli do konce a potvrdili mi, že touto knihou raději neztrácet čas. Je tam spousta historických událostí a tak alespoň za ně dávám jednu hvězdu.