Temný Tomáš
Maurice Blanchot
Již svým názvem román odkazuje na Hérakleita a hérakleitovský, nepojmově temný způsob nazírání se vine celým textem. Spíše než klasickým vyprávěním je jistým druhem ontologické fikce. Logické principy jsou rušeny a protiklady žijí vedle sebe či ještě častěji samy v sobě. Svět absolutního nevylučuje nic a umřít v něm může i smrt. Temný Tomáš je první z Blanchotových filozofických próz, jež zkoumají a nově vytvářejí oblast imaginárna.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , RubatoOriginální název:
Thomas l'obscur, 1941
více info...
Přidat komentář
Prázdno jako vrchol plnosti. Absence jako přítomnost přítomného. Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo.
Temný Tomáš je příběh vydávající se za filosofický spis a zároveň filosofickým pojednáním na pozadí zdánlivého příběhu. Je obojím a zároveň ničím.
Myslím, že by se Blanchot za takové vyjádření nezlobil - koneckonců užívám jeho jazyk.
Pokud bych však měl vyjádřit jakoukoli myšlenku k tomuto dílu vlastním jazykem tak, abych Tomáše přiblížil někomu, komu je podobný styl uvažování cizí (až se nabízí pojem heideggerovské uvažování), pak vůbec nevím jak. Snad bych mohl prohlásit, že celý tento počin je jisté zvnitěrnění objektivna či reality. Nebo ještě jinak. Že se jedná o popis vnitřního subjektivního vnímání světa vnějšku, v němž mizí veškeré hranice mezi vnitřním (myšleno extrémně niterným) a vnějším. Pak si však nejsem jist, nemotám-li se v kruhu. Zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že snaha explikovat Blanchota podobným způsobem je naprosto absurdní, jelikož se domnívám, že se Temný Tomáš právě takové snaze ve vší své neosobní osobitosti brání tak urputně, až samotný koncept vysvětlení úspěšně boří.
Přečtěte si sami a uvidíte. Nečekejte však, že lehce pochopíte.
A pokud ve vás teze "nic nicuje" vyvolává nevolnost, radši se od podobných kousků držte dál.
Uděláte líp.
Komentář pod vlivem. Pod vlivem díla...
Upozornění: podivné setkání
Téma: láska, nicota, smrt, stávání-se, transgrese, gtrhtjhtsexz
Reprezentativní citace: "Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo."
Umístění na mapě: Derrida, Bataille, Foucault, Deleuze (ač ten ho v Tisíci plošinách necituje, po přečtení obou děl se vzájemně doplňují a vysvětlují; zdá se; cítím)
Vyvolané myšlenky: sen je upřímnější než vnější svět, jelikož je ryzím prožíváním, kde bytost snícího není oddělená od "hmoty" kolem, od snových domů, snových bytostí, od myšlenek
Vyvolané pocity: Mravenčení po kůži
Houpání mezi bolestí a klidem. Plavání v nevyslovitelném, nepřekonatelném a překonávajícím a abstraktním. Protože, ač to lidi neradi přiznávají, stále nedokážeme slovy pojmout ty nejniternější pocity a nejdůležitější momenty našeho Já, a vrhnout je na papír je práce šílenství.
V mých představách se při čtení papír trhá. Slova chtějí ven. Chtějí být činností. Chtějí praskat.
Opět jedna z knih, při jejíž četbě jsem se bál, že mi mozek vyskočí z hlavy, doplazí se na silnicu a nechá se přejet kamijonem. Tak už to chodí, když kluk od prasat, co jezdil každou neděli trhat kopřivy, začne číst francouzký filozofy. Mám takový tušení, že kdybych tuhle knihu dovezl do rodný vesnice, pravděpodobně by moje víska vybouchla.
Ale abychom se dostali k ději. Temný Tomáš si jde zaplavat, pak na večeři mrkne na nějakou broskvičku, ta se do něj hned zamiluje, ale zamiluje se tak moc, že o tom musí osmdesát stran přemýšlet, až ji z toho nakonec rupne v palici a umře. Jak jsem již předeslal, knihu napsal filozof, takže to co jsem teď popsal se možná stalo, možná ne a všichni jsou kachna. Styl, který autor zvolil mi velmi silně připomínal moji starou, když má v sobě dvanáct litrů vína - moc tomu nerozumím, každá věta si odporuje a když mi něco začne dávat smysl, zjistím, že to neříkala ona, ale zrovna jel okolo trakař, kterej zněl podobně.
Přesto všechno musím tento těžký elaborát hodnotit čtyřmi hvězdičkami, protože sem tam přišel se zajímavou myšlenkou a navíc mi trochu nahlodal životní moudra, která jsem převzal od Šopenhauera a měl je za platné. Do budoucna bych ovšem preferoval, aby mi to někdo napsal formou eseje, než formou novely, jejímž vypravěčem je situace samotná. Předem děkuji a dobré čtecí pokadění do nového týdne přeje Palivo.
Nevím ani, co dřív napsat. 'Temný Tomáš' je tak trochu ztělesněním toho, co v literatuře nesnáším. Snaží se to v anotaci prezentovat jako "ontologická fikce", což je taky sranda, když se zamyslíte, co ten výraz vlastně maskuje (vlastně nic neříká, ale snaží se prodat špatnou knihu). Realitou je, že je to o ničem. "Slunce svítilo, ale svítilo tak moc, že vlastně nesvítilo." Sto stránek. Velmi francouzské. Myslel jsem, že to snad ani otravněji nejde. Velmi obšírný způsob, jak říct, že nemáte co říct. Je to jako vykastrovaný Beckett, co se vás snaží přesvědčit, že zná smysl všeho. Dlouho, možná nikdy, jsem si po dočtení knihy neřekl "Tyvole, konečně." (napadá mě Plastikový svět, to byla taky rarita). Za mě ztráta času, ale někdo se do toho umí ponořit. A někdo je i schopen najít důvod, že jde o vysokou literaturu... ale já vím, že je to jen další pseudovýtvor, další kravina ze šuplíku, co měla v šuplíku zůstat.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
2014 | Temný Tomáš |
1999 | Literární prostor |
2008 | Lautréamont a Sade |
"ale já vím, že je to jen další pseudovýtvor, další kravina ze šuplíku, co měla v šuplíku zůstat" pak tedy jen víc takových "kravin"... víc takových ze šuplíku na stolky čtenářů