Ten báječný den
Ira Levin
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78005/bmid_ten-bajecny-den-r79-78005.jpg
4
154
154
Autorem vynikajícího thrilleru není nikdo jiný než Ira Levin, proslulý románem Rosemary má děťátko. "Báječný den" se odehrává v sice dokonalém, ale také dokonale odlidštěném světě řízeném jediným centrálním počítačem, jehož obyvatelé nemají jména, ale pouze jménokódy. Počítač rozhoduje o tom, v jaké profesi budou pracovat a na jakém kontinentě ji budou až do příštího přeložení vykonávat. Někteří se však s takovou realitou nehodlají smířit...... celý text
Literatura světová Thrillery Sci-fi
Vydáno: 2011 , Knižní klubOriginální název:
This perfect day
více info...
Přidat komentář
Kniha se čte dobře začátek přímo skvělé později mě kniha přišla natažená některé věci příliš popsáno zdlouhavě.
Pro mě autor září spíš v komornějších, sevřenějších rozměrech. Tady bylo nutno hodně toho vystřídat, velký kus ujít, takže každá zastávka zůstala nutně trochu odbytá.
taký krásny nový svet... no nekupte to za ty peníze. najhoršie na tom je, že sme sa dnes ocitli už kdesi za hranicami Levinovej fantázie. AI je ďaleko vynaliezavejšia a človek je oveľa sprostejší a manipulovateľnejší. čo zatiaľ chýba, je tá pravidelná terapia, ale to je iba otázka času.
inak fajn čítanie, dobre odvedená práca.
Tuto knížku jsem poprvé četla v roce 1994 když vyšla, tehdy mi bylo 23 let. Naprosto mě uchvátila. Jako kdyby autor v roce 1970 tušil k jaké "dokonalosti" se pomalu suneme. Od té doby se ke knize co 5-10 let vracím. Ano, znám pointu dokonale, přes to mě příběh stále baví. Je to asi jediná knížka, kterou jsem četla X krát a pořád ji mám po ruce. Všechna ta dobrodružná antiutopická novodobá díla jsou pro mě prostě druhá. Dárce, Hungry games, Ostrov atd. prostě Ten báječný den byl pro mě první.
Superchytrý počítač, všadeprítomná kontrola, lieky udržujúce nenormálnu „normalitu“. Dystopické klišé ako vyšité, však? Ale nesúďme za ne autora prísne. Kniha je dosť stará (originál z roku 1970) a motívy, ktoré sú dnes už prevarené, boli vo svojej dobe ešte čerstvé. Začiatok je však vďaka nim pre dnešného čitateľa dosť odpudzujúci. Svet pôsobí priveľmi prostučko a nereálne. Nepomáha tomu ani úplne banálna zápletka – zase jeden chlap, čo je iný ako ostatní, začne proti svojmu svetu rebelovať.
Ale autor je pripravený na rozhorčené čitateľove výčitky voči príliš jednoduchej (anti)utopistickej vízii fungovania. Čím viac z jeho sveta odhalíme, tým menej prostoducho a nereálne pôsobí. (Pravda, až na tie technológie.)
Logicky to celé má ako-tak podkuté a príbeh si nachystal pre čitateľa aj nejaké malé prekvapenia. Najväčšie asi v strede knihy. Žiaľ, anotácia nerozumne prezradila, na čo sa máme v závere tešiť a domyslieť si k tomu to ostatné nie je ťažké. Aj keď záver utína dej v dosť neobyčajnom bode, rozuzlenie bolo presne také, ako som očakávala.
Viac ako príbeh samotný by som ale vytkla psychológiu. Príbeh na nej stojí a padá – práve vnútorné vzopretie hlavného hrdinu Chipa, jeho vnútorné boje a pochybnosti, ho dovedú k čoraz väčšej rebélii. Hoci z tohto aspektu u mňa celkom obstál, aj tak som si Chipa neobľúbila. Aj u nezdrogovaných postáv pociťujem všeobecnú absenciu prežívania čohokoľvek. Je písaná s chladným odstupom bežným pre veľa sci-fi kníh z tej doby. Nešpára sa v detailoch, neponára sa do hĺbky. Chýbajú oživujúce momentky, konkrétnosti. Svet rozumovo funguje, ale predsa akosi nepôsobí reálne (a nie kvôli tým zastaraným technológiám).
Kdysi to bylo nepředstavitelné a děsivé sci-fi, utrhlé představy autora a dnes se tam nenápadně ocitáme. Stačí 50 let. Příběh má výborný, i když pomalší, rozjezd. Výborný svět se zajímavou atmosférou sterility. V půlce se začne mírně rozpadat. Konec je... lepší je číst a udělat si vlastní názor.
Není to špatný, Ira Levin umí. Dobrej nápad a dobře řemeslně odvedená práce. Vize dokonalého světa, kde jsou na sebe všichni hrozně hodní, vstřícní, všichni vědí, co se od nich čeká a jsou za to rádi, váží si nového a lepšího světa, kde se už neumírá, nebojuje, netrpí. Daní je jenom to, že si sami můžete vybrat tak možná novou přítelkyni, ale už si nevyberete, zda s ní budete mít dítě. Natož kde budete žít a čemu se budete v životě věnovat.
Některým, stále ještě poněkud "vadným" jedincům to ale nevyhovuje... a než by žili ve sterilním světě, odejdou do nesterilního, divokého a poněkud ubohého vyhnanství. A někteří se pak vracejí s obrovským cílem...
Jenže k dokonalosti tomu něco chybělo. Ono to celé bylo jaksi sterilní, stejně jako ten báječnej svět. I Chip byl sterilní a i když se vzepřel svému světu, pořád jednal jaksi roboticky a nalinkovaně, nějak jsem mu to nedokázala věřit, dělal to, co se od něj čekalo - akorát že ne co od něj čekal Uni a společnost, ale tentokrát co od něj čekal čtenář. Ničím mě moc nepřekvapil (i když ten závěr, uznávám, ten jsem čekala trošku jinak)... a to je škoda. Na vyšší hodnocení by to chtělo živější a opravdovější postavy. A možná i trochu podrobnější líčení míst, věcí, jevů, chutí - někde se mi zdálo, že to celé dost klouzalo po povrchu.
Fakt, "sterilní" se na tuhle knížku hodí. Možná i proto jsem ji četla déle než měsíc, a to je co říct - když mě kniha podobného rozsahu chytí, dovedu ji zblajznout za odpoledne. Rozhodně tím ale neříkám, že to není povedená knížka. Je. A trošku se divím, že tahle kniha nevstoupila do trochu většího povědomí.
Knihu jsem obdržel jako dárek od Dany Goliášové. Jedná se o thriller s orwellovskými prvky. Pokud bych měl porovnat knihy 1984 od George Orwela s touto knihou, tak se mi mnohem více líbila kniha 1984, která byla pro mne více čtivější. V počátku jsem srovnával tyto knihy. Kniha TEN BÁJEČNÝ DEN je první kniha, kterou jsem přečetl od tohoto autora. Knihu bych hodnotil průměrně, tj. 3 hvězdičky.
Zpočátku se mi kniha líbila, ale postupně se hodnocení snižovalo. Kniha má 4 části. Děj se odehrává ve světě, který řídí jediný centrální počítač. Lidé v něm žijící se musí podrobit pravidlům, která jsou v něm nastavena. Pokud se nějakým způsobem odchýlí od zavedených pravidel, musí podstoupit "terapii". Některé momenty mi připadaly opakující se, některé události nezáživné. V knize nalezneme také akční scény. Závěr knihy mne překvapil, ale z druhého hlediska jsem asi očekával větší gradaci v závěru.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Být šťastný nebo nešťastný - je tohle skutečně to nejdůležitější? Znát pravdu by přinášelo zase odlišný druh štěstí - podle mého uspokojivější, i kdyby se ukázalo, že to je štěstí smutné.
Na chvíli se člověk zasní, takový krásný svět milých, hodných, pracovitých lidí. Nebylo by to krásné! Oceňuji vývoj knihy, překvapivé momenty. Nemohla jsem odolat a fandila hlavnímu hrdinovi až do konce. Ten byl takový, jaký jsem čekala, ale nevadilo to.
Přísahám, že jsem tuhle obálku už x krát viděla a nechápu, jak to, že to nemám v knihovně.
Poslouchala jsem výborně načtené audio.
Krom zmiňovaného 1984 jsem se nemohla ubránit s podobnostmi s růzmými filmy - Loganův útěk, Ostrov, tamten, co mi jeho název právě vypadl...
Prostě je to skvělý příběh. Sci-fi, přesto reálný.
To se mi na nich líbí. Mají hloubku, myšlenku, poselství, přirozenou akci, hromadu citů a bezcitnosti. Ukazují lidi v jejich přirozenosti a na nic si nehrají.
Obávám se, že je to jenom otázkou času, kdy se tato kniha z kategorie fikce, přesune do literatury faktu. Nebo obávám... samotná myšlenka není zase tak špatná. Je to stejné jako se socializmem. Samotná myšlenka je dobrá, ale problém lidstva spočívá v tom, že se nahoru vždycky vydrápe nějaký maniak, který touží po moci a jeho jediným cílem je všechny kolem sebe ovládat. Knihu čte paní Hana Rychetníková, která mi ne zcela sedí, ale knihu čte dobře. To jenom mně není její barva hlasu příliš příjemná.
Já podobné knihy nemám ráda. Nečtu sci-fi (doma se nečetlo skoro nic jiného, a přišla jsem si na pěkný peníz, když jsem rozprodávala staré sci-fi ptákoviny na Aukru, měla jsem jich plný sklep). Různé utopie a anti utopie, a dystopie a nevím jak se to vše dnes jmenuje. Prostě vše, co není skutečnost, nemám ráda. A pobíhají-li tam zelení panáčci a lidstvo lítá na Mars běžně jako jezdí MHD, to už vůbec ne.
Ale Ira Levin mě oslovil. Patří k obecnému vzdělání mít přehled o jeho tvorbě. Klasika St.paničky, ty mě jako dítě děsily! Rosemary to samé. Její syn mi přivodil noční můry...
Ten báječný den je jiný. je prostě dobrý. Jak formou, tak obsahem, mám ji doma v knihovně a četla jsem ji opakovaně. Je tam spousta chytrého podprahového. Za mě 10/10.
Po Rosemary, která se četla jedním dechem a paničkách, kde mě tolik nebavily ( ale to asi proto, že jsem znala film) jsem byla zvědavá na další autorovu knihu. Zase trochu jiné téma - sci-fi. Příběh nebyl špatný, jen se mi to čtení tak táhlo a nakonec jsem se přistihla, jak už chci konec knížky..
Nebyl by to báječný svět, ve kterém by si všichni byli podobní nejen vizuálně, ale také povahou a absencí osobního vlastnictví? Každý by umíral ve stejném věku jako ostatní, děti by se rodily pouze se svolením jediné nezpochybnitelné vrchnosti a také počet jmen by se výrazně zredukoval, ať je vše co nejrovnoprávnější. Nikdo by neměl důvod závidět, všichni by byli milí, usměvaví, ochotní pomáhat druhým i proti jejich vůli, výkonní v přidělené práci. Ke spokojenosti by jim stačila pravidelná strava (suchary), čistý oděv (všichni stejný, maximálně barevně odlišený podle profesí), pravidelný TV program a pravidelný sobotní sex… Žádné rozpory, žádné remcání, žádné války, žádná zločinnost, prostě poslušná, mírumilovná společnost členů bez jakýchkoliv sobeckých ambicí. Stačí jeden superpočítač + nějaká ta terapie s využitím chemických látek a máme tady dokonalou EUtopii! Nezní to nádherně? Jestli jste politický sociopat s diktátorskými sklony, tak určitě. Nám ostatním se z té představy musí zákonitě zvedat kufr.
Románem nás provází postava Chipa, poněkud kazového jedince (má jedno oko zelené, rebel); krátce nahlédneme do jeho dětství, poznáme události a osobnosti, co jej do budoucna ovlivní. Občas mě v průběhu čtení některé okolnosti dráždily svou nelogičností, ale většinou autor dokázal tyto nesrovnalosti v pozdějších fázích uspokojivě zdůvodnit.
Sem-tam bych pana Levina přibrzdila a dožadovala se více detailů, jinde bych preferovala ubrat, závěr mě svým pojetím trochu zklamal a vydání z roku 1994 obsahuje redakční kopance, přesto můžu „Ten báječný den“ s čistým svědomím doporučit všem příznivcům antiutopií. Zvláště první polovina byla dechberoucí a objevování zákonitostí tohoto světa jsem si užívala, druhá akčnější půlka sedne spíše mladším čtenářům.
Levin Ira se zde odchýlil od své běžné tvorby a rozhodně to není na škodu. Škoda, že není kniha známá jako třeba 1984, My, Zpěv drozda, Konec civilizace a další podobné, jelikož se svými kvalitami již zmiňovaným v pohodě vyrovná.
Fantazie o vzdalene budoucnosti, lide jsou hlidani pocitacem a umele udrzovani v letargii a poslusnosti. Jedinci, kteri dokazou teto terapii odolavat, jsou oznacovani za nemocne. Ne vsichni ses timto zivotem dokazi vyrovnat. Zajimavy namet. Doporucuji.
To, čo sa vyčíta Levinovmu Báječnému dňu, je to, čo vyzdvihujem. Naivný, detinský, banálny svet, ktorý za „nedostatkom ideológie“ skrýva to zvrátené v nás. Ak má taká otázka vôbec zmysel, tak čo je desivejšie: totalita so skalopevnou ideológiou, s nemenným svätým písmom útlaku a dominancie alebo totalita s úsmevom na perách, ktorá chce pre ľudí len to najlepšie? Neosobný systém, ktorý redukuje všetkých ľudí na súčiastky Mechanizmu? Totalitný systém, ktorý nešliape čižmami po ľudskej tvári večne. Totalitný systém, ktorý nemá tábory smrti. Totalitný systém, za ktorým nestoja nábožensko-ideologický fanatici. Totalitný systém, v ktorom nie sú ľudia udržiavaní v nikdy nekončiacom strachu ani nie sú pravidelne indoktrinovaní pri bizarných kolektívnych orgiách.
Levinov „báječný“ svet je svetom, v ktorom navonok všetko funguje v pohode. Svet je zelená lúka. Počasie je stabilné vďaka geoinžiniérstvu. Svet je zjednotený. Tvorí ho Rodina s 8 miliardami členmi. Nikto nikomu nič nezávidí, pretože nikto si nič nevyberá na základe individualistických vrtochov. Celý svet riadi jeden jediný gigantický superpočítač – UniComp – ktorého nesmierne databanky sú dobre strážené Švajčiarskymi Alpami.
Ľudia majú namiesto mien menokódy, ktoré vyberá UniComp. Ľudia si nevyberajú svoje škôlky, školy, univerzity, profesie, ale vyberá ich UniComp. Ľudia si nevyberajú, kde budú žiť. UniComp ich vždy pridelí tam, kde ich potrebujú. UniComp vie všetko lepšie. Nie je zaťažený emóciami. Nemá predsudky. Nie je nahnevaný. Nikoho neprotežuje a nikoho nešikanuje. UniComp je múdry, UniComp vidí súvislosti, UniComp zabezpečuje stabilitu. Chráni nás. UniComp je nevyhnutný ako slnečné svetlo. Aby ľudia neumierali na nálady matky prírody. Aby ľudia nezabíjali matku prírodu. Aby sa ľudia nezabíjali navzájom. Aby ľudia boli šťastní. Neoficiálnym mottom Rodiny je: Vyhrať je to isté ako prehrať, dôležité je sa baviť.
Jediným cieľom tohto všetkého, tým vysnívaným cieľom, prečo sa všetko musí stále zlepšovať, prečo niečo ešte nefunguje, tak dokonale ako by malo, svätým grálom, vytúženým cieľom všetkých je dokonalosť. Ešte sa k nej nedospelo. Ale raz sa to podarí. Rodina raz bude geneticky zlepšená tak, že už nebudú nutné terapie. Dokonalosť na Zemi, ktorá sa bude šíriť stále ďalej, ďalej, ďalej až ku hviezdam.
V súčasnosti však stále potrebujeme terapie. Terapie sú prevencia proti chorobám. Pomáhajú členom Rodiny, ktorí trpia nervozitou, chránia ženy, aby nemali príliš veľa detí a mužov aby im tvár nezarastala ochlpením. A prekvapivo účinkujú aj tak, že sa zaujímavá myšlienka náhle zdá byť nezaujímavou. Rodina je otupovaná. Rodina je normalizovaná.
Ľahký a dobrodružný dystopický román, ktorý napriek kritike, je dôležitý, pretože nielenže poukazuje na celú škálu ľudských vlastností – od dobrých po tie zlé – od lásky po megalomanskú túžbu po absolútnej moci – varuje nás pred nevyriešenými problémami umelo-inteligentných supersystémov a ponúka iný pohľad na totalitnú spoločnosť, ktorá veselo zahníva pod pozlátkou všeobecného blaha. Ten báječný deň nám demonštruje, že systém ovládania a manipulácie nemusí byť vždy len temný a plný utrpenia, ale že jednou z tvári Zla je aj tvár usmievavá, milá a priateľská – a o to desivejšia vo svojej podstate.
Orwellsko - matrixská variace elektronické kontroly veškerého obyvatelstva se vzpourou jedince. Za mě povedenější představení než Orwellova verze, přesto jsem čekal od Levina víc. Hodnotím u Krista a Weie v průměru - 60 %
Levinova dystopie nebyla vůbec špatná. Je napsána velice čtivě a zpočátku jsem byla z příběhu docela nadšená, ovšem od okamžiku, kdy na scénu nastoupí ostrovy, se pro mě příběh začal poněkud zadrhávat a já se musela do čtení místy trošičku nutit. Závěr byl pěkně nadvakrát nečekaný a aspoň zakončení nebylo tradiční dystopická deprese :)
Autorovy další knížky
| 1976 |  Rosemary má děťátko |
| 2010 | Stepfordské paničky |
| 1997 |  Rosemary a její syn |
| 1994 | Ten báječný den |
| 1982 | Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky |
Naštěstí se tohoto „perfektního systému“ já ani mé děti nedožiji. Co mě ale chvílemi děsí, že lidstvo má k podobnému „konci lidství“ pěkně našlápnuto. Autor sice neodhadl, jak to bude v budoucnosti vypadat, ale vizi měl pěknou až děsivou. Lidi vypadají stejně, chovají se stejně, vše bez soukromí, přirozené emoce neexistují… A jak se potvrdilo, tak jako pokaždé, My (ten kdo vládne) myslíme na vaše dobro a za vás a také víme, co vám nejlépe vyhovuje.