Ten mizernej Bucky Dent!
David Duchovny
Oblíbený americký herec, známý především z kultovních Akt X, přichází s humoristickým románem. Píše se rok 1978. Ted je salónní komunista, spisovatel a také prodavač arašídů na stadiónu New York Yankees. Tedy spisovatel… rád by se jím stál, ale pořád nenachází své téma, protože v životě skoro nic nezažil. Když se dozví, že je jeho otec nevyléčitelně nemocný, svět se mu rázem obrátí vzhůru nohama. Nejenže se po letech s otcem zase sbližuje, Ted se navíc nastěhuje zpátky do rodného domu a začne vymýšlet, jak otce udržet v co nejlepší náladě – a protože ten je vášnivým fanouškem baseballu, je jasné, kudy povede cesta. Jenomže jak to zaonačit, když otcovi milovaní Boston Red Sox prohrávají jeden zápas za druhým a v lize jsou suverénně nejhorším týmem?... celý text
Přidat komentář
Román se mi zpočátku nelíbil, uvažovala jsem, že ho odložím. Když se ale začal rozvíjet příběh odcizeného otce a syna, postupné opatrné sbližování, rozplétání minulosti a vzájemné odpouštění si, nemohlo mě to nedojmout.
Duchovny ve své druhé knize coby spisovatel hodně vyzrál. Je to vlastně úplně jiná kniha než Kráva, ale jeho otisk a pohled na svět je tam stále cítit.
David je pán!
Sprosté, syrové, přesto citlivé a osobité, vyzrálé, přímé, vyrovnané, oduševnělé a skvělé. Je jeden z těch spisovatelů, ke kterým se vždy s respektem budu moct vracet a vím, že mě nezklame. To, že je výborný herec, skvělý režisér a úžasně zpívá, jsem věděla. A teď se k tomu přidalo ještě to, že geniálně píše. A já jsem ráda, že jsem mohla tuto knihu hodnotit jako první.
Předčilo to vše, co jsem si o Davidovi do teď myslela. On je sice spíš nadšený pisálek, ale rozhodně se může rovnat kdejakému věhlasnému spisovateli a mě si jednoduše získal. Je pro mě spisovatelem, který právě svým nespisovatelstvím vyčnívá nad ostatními. A já miluju přesně takové typy lidí, jako je on. Přirozeně inteligentní, charismatický, vtipný, skromný, na nic si nehraje a napíše věci tak, jak jsou a jak je vidí, bez zbytečné květnatosti okolo. Umí úplně skvěle zaujmout čtenáře přirozeností a prostým stylem jeho vyjadřování a příběh tak pozvedl ještě na vyšší úroveň.
Měla jsem k té knize takový zvláštní vztah a přistupovala jsem k ní trochu jinak, až trochu i s takovým osobním zaujetím, což na to vůbec nemá vliv. Nebrala jsem to jako něco, co napsal herec, ale další spisovatel. Přijde mi, nebo cítím z toho, že tam aplikuje plno věcí, myšlenek, postřehů, narážek a skutečností z vlastního života, a to je na tom úplně to nejvíc. Jako by do toho promítal sám sebe. Při čtení jsem měla pocit jakési ojedinělosti, působivosti a něčeho magického, jako by ke mně promlouval, a sálala na mě jeho inteligence a nátura z bezprostřední blízkosti. Každý den jsem se těšila, až se k příběhu vrátím a nechám se pohltit jeho slovy.
Někdy je lepší vzít to, co člověk v sobě má a hodit to hned pocitově na papír, než se až moc snažit sepsat literární veledílo. Tato kniha je toho důkazem. Vůbec jsem netušila, co čekat, protože u Davida prostě nikdy nevíte, ale dočkala jsem se něčeho unikátního, čemuž jsem od začátku věřila. Má to prostě v sobě.
Rozhodně to není román jen pro všechny otce a syny a pro fanoušky Davida. Je v tom něco, co mě nepopsatelně oslovilo, a nečetla jsem to jen jako příběh, odnesla jsem si plno myšlenek a jedinečný zážitek. Kdyby mi to dal někdo jen tak přečíst, poznala bych ho hned, aniž bych věděla, že je to on. A to se cení. Ale zase si nemyslím, že je to pro každého, musí si najít své vybrané čtenáře (jako třeba mě).
Je to sofistikované a nejsou to pouze volné myšlenky a výkřiky spojené do děje. Má to smysl, potenciál a hodnotu a tvoří to jeden celek, který lze rozvíjet dál. Člověk dokáže naplno splynout s atmosférou a vnímat postavy. Umí pracovat s příběhem i čtenářem, a to se mi líbí.
A ne, nejsem zaujatá. To, že je David originální a tohle je čtivý, jedinečný příběh, to je prostý, konstruktivní fakt, který hodnotím ne jako fanoušek, ale jako čtenář.
A možná že je v něm nakonec trochu toho Hanka Moodyho, ne že ne...
Po Krávě nebeské, která za moc nestála, je tato kniha opravdu povedenou prací od Davida Duchovneho.
První dvě třetiny byly kostrbaté. Jako by Duchovny nevěděl, jestli píše další knížku pro děti (která je mimochodem výborná), nebo jestli už se nechal ovládnout svým seriálovým alteregem. Byla to taková Kráva nebeská ztracená v kouři z trávy. Ale všechno mělo vést k naprosto fantastickému finále, které jak kdyby psal sám Hank f*ckin' Moody. Nevím, jak moc hrál David v Californication sám sebe, ale po tomto románu tuším, že toho nebylo málo.