Tento večer
Ivan Blatný
Čtyři knihy série
< 3. díl >
Sbírka "Tento večer" shrnuje Blatného texty, které vznikaly především během posledních let druhé světové války. Zdá se, že autor se už přece jen oprošťuje od vypjaté lyrické linky a nahrazuje ji tentokrát poněkud civilnějším tónem, v němž popisuje prosté každodenní postřehy a události. I když lze básně také považovat za oslavu ukončení hrůzného konfliktu, přesto do autorových veršů pronikají i smutek a prázdnota, pochybnosti a nejistoty ze situací, která jsou pořád ještě přítomny v podobě rozbořených domů, zamřížovaných oken či vzpomínek na život ve strachu. Stále je tu ona tíživá "naprostá opuštěnost, hustý prach", ležící "na stole a na knihách." Kniha vychází u příležitosti stého výročí narození proslulého básníka.... celý text
Přidat komentář
Básně opravdu nevyhledávám a už vůbec ne od Blatného... Tento večer byla snůška nesmyslných útržků konverzací, kdy básník zničehonic vyštěkl "umyvadlo" apod. Jisté umělecké kvality sbírka určitě má, ale já je zřejmě nedokážu ocenit. V básních jsem nenacházela smysl a nějak jsem nechápala, co jimi Blatný chtěl říci.
I já si dovolím s veškerou úctou nesouhlasit. Ano, je to výbor, a kryje se názvem s jednou sbírkou, ale to není ojedinělý případ – za hlavou mám Celanův Sněžný part. KPP byl (bohužel, byl, neboť dnes už si na sebe nevydělá a peníze na dotace nejsou) vynikající nápad, v němž vyšla řada klenotů literatury ať už původní nebo překladové – a jak nightlybird napsal, vycházívaly i s deskou, na níž byly přečasto vskutku unikátní věci – o internetu se tehdy nikomu ani nesnilo, třeba Majakovského autorský přednes. Ty knihy byly navíc i díly editorů, kteří je vybavili studiemi, citáty o autorovi, obrazovým materiálem, kalendáriem a pod. Za kvalitu přítomného výboru ručí jméno J. M. Tomeše; navíc, u Blatného je vždycky zajímavé sledovat textovou podobu básní z exilu, které existují v několika edicích a je tedy z čeho vybírat. – – Ještě k výborům obecně: výbory jsou důležité. Vezměte si například Vrchlického, který napsal (či přeložil) řadu klenotů, ale většině lidí se je nebude chtít ve Spisech hledat. Nebo výbory-antologie sdružující díla autorů, kteří napsali jen několik skvělých básní. To jsou pak objevy! Kromě toho jsou bibliofilové, kteří budou chtít mít například od Blatného cokoliv, i když už každou báseň mají někde jinde.
Je pravdou, že Tento večer je název třetí Blatného sbírky , kterou vydal v Praze Stýblo v edici Lyra roku 1945. Šlo o bibliofilské vydání s kolorovanými dřevořezy V.Vokolka, se kterým jsem se fyzicky nesetkal, pouze mi o něm vyprávěli zkušenější. Kniha tady vložená je nové, posmrtné vydání a pokud mohu z vlastní zkušenosti posoudit, nestavěl bych se k výborům (alespoň těm, které vycházely v KPP) tak negativně - jde o profesionálně zpracované knihy, které jsou sto poskytnout ucelený obraz o autorovi i jeho době, průřez jeho tvorbou, zpravidla doplněné o eseje, korespondenci, dobové fotografie - v začátcích této edice (mluvím o základní řadě) dokonce o audiodoplněk - GD. Název, který opravdu není až tak důležitý, byl zpravidla vybrán podle "klíčové" sbírky nebo básně (podle úsudku editora).
Podle mě je to třetí básníkova sbírka! Možná že pod tímto názvem byl později vydán i stejnojmenný výbor, ale informace ke knize mate. Výbory nejsou důležité, tím méně jejich názvy.
Autorovy další knížky
1941 | Melancholické procházky |
1947 | Jedna, dvě, tři, čtyři, pět |
1947 | Hledání přítomného času |
1945 | Tento večer |
1940 | Paní Jitřenka |
Pro Blatného sebeprostší věc není přehlédnutelná. Jasně, válka a smrt. Jenže transformátory v poli a houpací křesla tomu také nejsou vzdálená. Za každou cenu formují člověka.
Už jen to prostředí – temné prádelny, horkem rozežrané zdi, skladištní kanceláře, vetešnictví, dvory, zpuchřelé věnce pavlačů a balkony. Ještě k tomu většinou opuštěné, zaniklé, zavřené či rozbořené – nehostinná periferie, na níž by se člověk nevyskytl rád ani v klidnějších časech, možná tak ze zvídavosti. Blatný však periferii nepopisuje z nějakého fetišistické záliby. Je to pohled zdola, který dává hlas lidem – řeči ulice, dopisům, zprávám a nákupním seznamům. Ještě s tou datací u každé básně to lze číst i jako deník z ohrožené oblasti, o jejíž syrovosti si je lepší možná jen číst. Blatného dokumentární přístup dovoluje vidět "nejeden příběh běhající podél zdi". Zásadní se zdají býti zvuky, však hned v první (fragmentární) básni se vyskytuje verš "naslouchejte tramvajům".
Vrství se přes sebe spoustu malých dějů, přes spadlé kolíky z prádla k odnášeným košům. S všedností a každodenností úkonů koresponduje i repetitivní opakování veršů. Občas jako by si však Blatný uvědomoval pochybnosti svojí tvorby; vystihuje neopakovatelné okamžiky vůbec tak, jak jsou? A bude tento záznam "prostých věcí" za pár desítek vůbec zachovaný, hodnotný, když čas bude jinde?
Smrt se objevuje poměrně často (nečekaně, ve válečné době), ale nikdy z básně vyloženě nekřičí, ať už se jedná o náznak ("naposledy zvířený prach", "deštivý živote s průvodem listonošů nesoucích předvolání"), nebo o postavení na stejnou rovinu se zdánlivě menšími ději ("Je mrtev Kouří Dává znamení"). To kladení banálních a vážných věcí vedle sebe nese snad nejsmutnější význam celé knihy – jak smrt už neznamená víc než ostatní, je banalizována, běžná. Mýty už jsou jiné. Pasáž v básni, v níž se na pohřbu mísí husy vyplašené tramvají, ušpiněné cukroví a kravince s pohřebními věnci a průvodem považuji za vůbec nejsmutnější, byť velmi dobrou. "Pohřební hosté smísení s výletníky".
A je toho samozřejmě mnohem víc – odkazy na různé malíře (zejména na Kamila Lhotáka, jehož práce byly možná pro Blatného částečně inspirací), krátké nenápadné cykly (básně v cizím bytě, variace, tu a tam ze vůbec kompozice rozvolňuje, jindy nastupují rýmy), vliv černošské poezie a hudby, i to osvobození není popsáno nijak pateticky, ale spíš z perspektivy obyčejného člověka, jako když po vyhození čepky padají dolů – bez nákladu bomb. Do toho různá roční období, deště, noci, vlaky! Nechci gesta, nechci tisíc obecných slov, stačí mi mnohem méně, "mé nástroje: kytice, křeslo, v kterém sedávali".
"Báseň pod širým nebem naslouchající hlasům činžáků" – to je vůbec verš shrnující celou sbírku. To naslouchání je nesmírně citlivé. Naslouchání místům i lidem, co jsou jako moucha za oknem.
Událost
Všecky se právě někam chystaly.
Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou.
Na pohřeb.
Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách.
Nových by bylo škoda v tomto počasí.
Na viaduktu láteřily vlaky.
Nakonec všichni.
Hrozně neradi.
Tak se tam mějte dobře.
Všecky se usmály.
Švagrová čistila boty.
Pršelo. Na shledanou.
(s. 17)