Teorie práva a státu a právní filozofie

02.07.2024

Budu se opakovat, je to však potřeba. České právní prostředí je naprosto tragické. Posouvá se? Ano, pomalu, ale posouvá. Zásluhou lidí jako je Lavický, Melzer, Hapla, Sobek, Tégl či Šilhán, Škop, Kosař a další. (Mimochodem, povšimněte si, že jmenovaní působí na Moravě...) V oblasti teorie práva je to vůbec katastrofa. Tady nepomůže ani Olomouc a tak všechna práce zbývá na Brno. Fokus veřejnosti je však soustředěn na Prahu, jejíž výsledky v oblasti teorie jsou opravdu mizerné (Čest dvou výjimkám, Wintrovi a Kühnovi, ti však odešli na Ústavní soud a jejich akademická činnost tak dost dobře možná skončila.) Stav právnické literatury je odpovídající stavu právnickému celkem. Učebnice teorie práva jsou tím postiženy – nejslavnější je Gerlochova a buďme k sobě upřímní, je to z hlediska opravdové právní vědy odpad. Měl-li bych aktuálně někomu doporučit nejlepší učebnici teorie práva – doporučil bych Weyrovu. Je jí už sto let? Ano. Ale v té době naše právničina měla nějakou úroveň.

Svou jistě vysilující prací nám ale docent Tauchen dodal další, vlastně celkem kvalitní kousek. Opravdu bych se teorku raději učil z Kubeše, než z Gerlocha, Harvánka, Knappa, Osiny a dalších. Tauchen píše v anotaci (a edičním úvodu), že je to čtení složitější. Pravdou je, že oproti výše podaným je to možná obsahově strukturovanější (méně přímočarý) text, pokud jde o stylistiku, ta je Kubešem se zásahem Tauchena perfektní. Byl jsem upřímně dosti překvapen, pokud jde o tuto stránku věci.

Prvá část věnovaná právní teorii sama jakoby byla rozdělena na dva celky. První, dejme tomu, polovina je opravdu skvělá. Bůh ví, že s tisícem věcí mohu nesouhlasit, jsou však promyšlené, výsledky úvah nepodávají se z ničeho, ale z výčtu a kritiky jiných cizích názorů, ze kterých je pak pomocí Hartmannovy ontologické filosofie vydestilován koncepčně koherentní pohled na právo. Druhá polovina je horší, upadá jakoby spíše do výčtu kategorií. Prvá polovina jakoby náležela republice první, druhá polovina zase té současné. Samostatnou část pak tvoří úvahy filosofické. Tam už se nalézáme opravdu někde jinde. Kubešovo myšlení je Hartmannem natolik ovlivněno, že už se nejedná o učebnici, ale o názorovou monografii.

Celkově je to čtení fascinující z mnoha důvodů. Kubeš pochází z prostředí právního normativismu Františka Weyra. To je opravdu unikátní pohled na právo, který nemám rád a který s radostí považuji za mrtvý (až zemře docentka Machalová (která mu dobře nerozumí, ale ráda o něm kecá), bude odejde s ní i tato škola) a který podle mě nikdy nemohl přežít. Proto jsem čekal nejhorší. Kubeš ale překvapil. Jistě, na normativismus navazuje ve věcech, které dnes vypadají až samozřejmě, v těch kuriozitách, které ryzí nauka právní i právní normativismus přinesly, se však od původců silně odchyluje. Nečetl jsem text, kde by bylo tolik a tak silných výhrad proti Kelsenovi. Jak krutě zní například: „Uvádí-li se normativní teorií jako vzor normy známý příklad „Má pršet“ nebo „Růže mají kvést“, tak je to zcela nesprávné. V těchto případech o žádnou normu vůbec nejde, a to z toho prostého důvodu, že o stanovení mětí, povinnosti a tudíž i normy lze mluvit jen v reálné vrstvě duchovního bytí nikoliv však ve vrstvě bytí fyzicko-materiálního nebo organického. Naprostá neznalost moderní kritické ontologie, neznalost stupňovité výstavby reálného světa a jeho kategorií měla za následek tento základní omyl školy ryzí nauky právní.“ Uznejte! A ke Kelsenovi se takto až drze vymezuje mnohokrát. Z úryvku je mimochodem patrný již zmiňovaný vliv Hartmannův.

Fascinující je i pozice knihy dobová. Autorova idea práva je vrcholně humanistická. Odmítá kategoricky trest smrti, nota bene za zločiny politické Píše zcela nekompromisně: „„Jsem hluboce přesvědčen o nesprávnosti a neúčelnosti trestu smrti a se vší rozhodností jsem pro to, aby byl trest smrti všemi civilizovanými státy a samým mezinárodním společenstvím pranýřován a kategoricky vyloučen z trestu vůbec. Stále více je nutno myslet na hluboce lidská Goethova slova: „Soll er strafen, soll er schonen, muss er Menschen menschlich sehen“. Vyhrazuje se navíc ve své práci několikrát i proti základním myšlenkám socialismu, až drze odmítá ideu o odumírání práva – racionálně naopak uznává, že stát potenciálně zemřít může. Jeho oproštění se od spojení mezi státem a právem (díky kterému "klasická" Boguszakova definice práva nemůže obstát!) je neobyčejně moderní. Ano, místy dochází ke klasickému podlézání režimu, patrně proto, aby měla kniha plná citací klasických filosofů vůbec šanci vyjít, oddělíte-li však ty dvě či tři části od zbytku knihy, zbyde vlastně docela dobré čtení.