Terezín, tři roky v předpeklí
Carlo Ross
https://www.databazeknih.cz/img/books/93_/93835/terezin-tri-roky-v-predpekli-93835.jpg
4
74
74
V roce 1942 byl tehdy čtrnáctiletý David Rosen odvezen do Terezína. Tento koncentrační tábor, který nacisté vytvořili jako „vzorový“, aby jej mohli ukazovat tisku a zahraničním návštěvníkům, jeho obyvatelé nazývali „předpeklím“. Každý věděl, že odtud ve skutečnosti vede jediná cesta: do vyhlazovacího tábora. David si rychle uvědomil, že za umělou fasádou se skrývá stejně hrůzné zacházení, kterému byli Židé v té době všude vystaveni. Měl pouze jediný cíl: chtěl přežít.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2011 , VíkendOriginální název:
Im Vorhof der Hölle, 2009
více info...
Přidat komentář
Autor líčí své zážitky z terezínského ghetta v postavě chlapce Davida Rosena, který se do Terezína dostane v roce 1942 ve svých 14 letech. Má štěstí na pracovní zařazení, nejprve pracuje jako ošetřovatel, pak člen uklízecí čety a sluha v ubikacích SS. Autor se snažil přiblížit německým čtenářům podmínky a hlavní události v ghettu, a proto se jeho David nachomýtne ke všem osudovým událostem. Je jasné, že v Lidicích vůbec nebyl, to by pak nenapsal, že slyšel křik lidí uvězněných v hořícím kostele a cítil pach spáleného masa. Podobně chtěl upozornit i na transport dětí z Bialystoku, pokud by jeho přítelkyně Věra pracovala jako ošetřovatelka těchto dětí, skončila by s nimi v Osvětimi jako všichni, kteří přišli s těmito dětmi do kontaktu. Zajímalo by mě, jestli jim s Věrou jejich vztah vydržel i po válce.
O Holocaustu mám už docela načteno, ale tato kniha, je hodně slabá. Autor dle hledání na internetu skutečně prošel Terezínem, ale to co popisuje v knize, je v porovnání s kvalitní literaturou, hromada historických nesmyslů. Strašně mi to připomínalo Forresta Gumpa. Hlavní hrdina knihy byl také u všeho, a popis vyhlazení Lidic to už byl totální úlet.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak to v Terezíně chodilo za války, o tom, jak se tam hrozně žilo, jaký strach z každého transportu Židé zažívali, protože tušili, že na konci je čeká smrt. Vše vypráví židovský mladík David. Knížka byla zajímavá, ale ne moc poutavě vyprávěná. Taky jsem přesvědčena, že tehdy nejel David s ostatními do Lidic, popis tomu neodpovídá.
Pokud se tento příběh opravdu stal, tak jak autor popisuje, tak klobouk dolů. Takhle dobrosrdečný a nezištný člověk se jen tak nenajde. Téma koncentračních táborů musí zasáhnout každého. Hodně to donutí k zamyšlení.
Pro mě čtivý příběh z Terezínského ghetta založený na skutečných událostech, na které by se nemělo zapomínat.
Návštěva i současného Terezína ve mně zanechala silný a nezapomenutelný zážitek.
Svědectví o tom, jak se žilo v ghettu v Terezíně tentokrát překvapivě z pohledu německého žida. Vyprávění bylo živé, někdy se tam člověk úplně viděl. I když ghetto nebylo koncentračním vyhlazovacím táborem a podmínky v něm byly o mnoho snesitelnější, přesto se tam umíralo, byla tam zima, bída a hlad. A nad všemi visel Damoklův meč transportu. Osobně se mi líbil závěr knihy, kdy se David se svojí přítelkyní vrací nazpět domů a přemýšlí o tom, jaká bude jejich budoucnost. Zajímalo by mě, zda se nakonec opravdu vzali a žili spolu šťastně až do smrti... Pátrala jsem na internetu, ale marně.
Je dobré vědět jak fungovalo Terezínské gheto za války a v tomto ohleda je kniha bezvadná. Osobně mi nesedí styl jakým je kniha napsaná. Nevím jestli je to překladem, nebo čím, ale připadal jsme si jako by kniha byla spíš pro děti, než pro dospělé. Proto ta jedna * dolů.
Kniha se mi dobře četla. Nemám ráda, když se o takových věcech jako byla válka píše pouze v číslech, a tak mi vyhovovalo, že to mělo příběh.
Knížka se dobře čte, z děje jsem si ale na zadek nesedla. Na toto téma bylo napsáno už nesčetně knih a toto je spíše takový průměr.
Tento příběh mě od samotného počátku dostal. Líbilo se mi, jakým stylem je psaný a byl příjemnou změnou po všech knihách, kde jsem se dozvěděla přehršel faktických informací. V příběhu Davida Rosena nechyběla lidskost, kterou jsem v jiných dílech postrádala. Po druhé polovině knihy však došlo ke zvláštnímu zvratu a už nebyla tak záživná. Autor náhle mění i styl a z poutavého příběhu se stává pouhý výčet událostí. Nakonec mi tedy nezbývá, než hodnotit třemi hvězdami.
Tento příběh se mě nijak zvlášť nedotkl. Jako bych jej ani nečetla.. Nevím, možná jsem zhýčkaná jen těmi dobrými příběhy, ale toto je docela zklamání. Je mi totiž jasné, že za pár dnů si na tuto knížku ani nevzpomenu... Určitě jsem četla mnohem lepší a dojemnější příběhy z období 2.sv. války.
Připadá mi, že nás chtěl autor ušetřit těch hrůz a tak jsme mohli proplout dějem, aniž bychom prožili něco děsivého. Jako nahlédnutí do toho, jak to tam tehdy chodilo, je ale příběh působivý. I když, jak si vzpomínám na vyprávění své židovské sousedky, která to vše zažila, největší utrpení si působili vězni sobě navzájem...
Hm, ale "David viděl, jak z kostelní věže vyšlehl oheň, podobný obrovské pochodni, a slyšel hrůzný křik lidí z hořícího kostela." - V Lidicích? Nespletl si je autor s Oradourem?
Tento druh knih mě vždy fascinuje. Je zde zapsán velký kus historie. Je až neuveřitelný, co člověk dokáže. Kniha, která plní ten správný účel. Tohle je povinnost číst.
Začalo to Deníkem Anny Frankové. Od té doby mě chytlo číst knihy tohohle žánru, a musim říct, že tahle kniha opravdu neměla chybu. Dostala jsem ji k Vánocům a během 2 dnů jsem ji měla přečtenou. Nejdřív sem ji vždycky odložila, četla po kouskách, ale poté jsem se dostala k jedný kapitole, že jsem to musela dočíst ihned do konce. Strašně pěkně se to čte, velmi zajímavý příběh o Davidovi, který se dostane do Terezína. Tam potká partu starých pánů, se kterými si bude skvěle rozumnět, ale poté je transportujou na východ a o své nejbližší v táboře přijde. A pak přišel ten moment, kdy se zakoukal do Věry, do které se ihned zamiluje.
V knize je také mnohokrát popsáno, jak to v Terezíně chodí, jací jsou příslušníci SS, jaká byla výchova dětí, píše se zde o transportech na Východ (Osvětim). A tak dále.
Kolikrát po přečtení určitého odstavce, bo pouze jedné věty, sem se zadívala do prázdna a představila si, jaký to právě v ten okamžik asi mohlo být. Člověk ten děj začne prožívat s nimi a to bych řekla, že je správně.
Můžu jenom doporučit :))
Terezín, tři roky v předpeklí
Plně souhlasím s Pacínkem, ani se to pořádně nedalo číst. Škoda, chtěla jsem se dozvědět něco o Terezíně, ale tady jsem se nedozvěděla vůbec nic.