Terezínská epopej

Totálně vyčerpávající čtení, kdy mi i u komentáře docházejí slova - a po komentáři od milamarus by všechno , co teď napíši znělo lacině.
Jediné co mi přijde snad až morbidní je to, že vše co nyní, v naší době, čteme- o té naději lidí zavřených v terezínském ghetu o chytání se každičké naděje , byť jen v náznaku na dobrý konec - a my už nyní víme, že to bylo beznadějné... hrůza z toho obchází duši, když si uvědomíme, že lidé byli schopni existovat a žít- dokonce se i smát, milovat a snad i rodit děti v těchto nelidských podmínkách.

Jako by s odstupem pozorovatele podávané svědectví o životě v ghettu. Zcela originální svým veršovaným pojetím, jehož zdánlivá lehkost s mírnou ironií svědčí o autorově pozitivním naladění a jeho naději na lepší budoucnost. O to drsnější pohled na tehdejší realitu přináší připojený dopis Jiřího z pochodu smrti.

Nějak mi docházejí slova a proto si pár myšlenek musím vypůjčit z recenzí, které jsem prostudoval před samotným osobním čtením. S „úsměvem skrze slzy“- velice za srdíčko beroucí zveršovaný popis života v ghettu. Každopádně člověka znovu a znovu mrazí, jak se mohlo stát, že se člověk k člověku takhle mohl chovat.