Tichá dívka
Peter Høeg
Cirkusový klaun Kašpar Krone je obdařen neslýchaně vnímavým sluchem a plane vášní pro hudbu, paradoxně však hledá ticho. Je mu dvaačtyřicet, nemá děti, žije sám a navíc jako nomád. První stránky zatím posledního románu Dána Petera Hoega nás zavádějí na kodaňské předměstí Glostrup, kde má Kašpar pronajatu cirkusovou manéž a kam jakýsi záhadný pár přivede desetiletou dívku Klaru Marii. Vedle napínavého příběhu hraje v Tiché dívce hlavní roli hudba a románu nechybí ani obvyklý hoegovský humor.... celý text
Přidat komentář
mix Davida Mitchella a Haruki Murakamiho:)
ale vážne. nedá sa všetko čítať prvoplánovo, predžuté, natrávené. knihu treba prijímať ako výzvu. dobrodružstvo. a z tohto pohľadu to bolo riadne dobrodružné. hoci občas nuda, keď sa objavilo nejaké bondovské klišé, občas labyrint a občas slepá ulička, z ktorej pomohol len deus ex machina...
a pre obyčajného čitateľa tam bolo možno príliš veľa filozofických odbočiek a vsuviek. ale opakujem – kniha nie je predžutý a natrávený hamburger. takže fajn.
Dočetla jsem jen že zvědavosti, zda tu knihu v průběhu čtení pochopím. Celé čtení jsem se hodně snažila pochopit kdo s kým a za jakých pohnutek, jaké vztahy mají jednotlivé postavy a proč tam vlastně jsou. Něco málo se mi podařilo pochopit, ale většina zůstala v knize a ke mně se nedostala. Filozofično a humor a emoce, to všechno OK, ale děj mi unikal až do konce.
Tentokrát mne Hoeg trochu zklamal. Nemohla jsem se začíst, poslední čtvrtinu knihy jsem už jen prolistovala.
Nemohla jsem se zorientovat v čase, místech ani osobách, ale přesto nemohu říct, že mě kniha nebavila. Jenom jsem jí moc nerozuměla.
Moje čtvrté setkání s tímto bezpochyby zajímavým autorem, kterého jsem si už oblíbila, mě docela zklamalo. Hlavní postava klauna, který má mimořádnou schopnost vnímat svět skrze zvuky, které připodobňuje hudbě, je sice originální, ale příběh samotný mě tentokrát neoslovil. Hlavní zápletka se utápí v tak nějak rozháraném a nevěrohodném stylu vyprávění.
Pre mňa fantastické čítanie. Hoeg je mi zrozumiteľný, obdivuhodne talentovaný /+ výborný preklad/. Kniha je ponorom do vesmíru človeka-klauna a jeho dokonalého sluchu. Spolu s príbehom sa nám dostane aj exkurzia do laboratória Hudby a skladieb, zväčša klasického žánru, čo mne iba vyhovovalo, keďže hudba dnešnej doby je plytká móda a mňa móda nikdy nezaujímala, snažím sa nebyť sprostý, to preto. Príbeh sa prelieva, ochutnáva, kvapká, necháva postáť, všetko s vkusom a šarmom a správnym časovaním, aby sme si užili Cestu Kašpara k pochopeniu PaníBoha, Viery a Ticha.
Klauny nemám nijak v oblibě v reálu - a v literatuře na ně začínám být alergická. Kingovo To klauna vlastně mělo spíš na pozadí, zdejší Kašpar je ale tou hlavní postavou. Není ovšem jasné, zda dobrou, nebo špatnou, citlivou díky zásadním zvukovým zejména hudebním motivům porozumění (zvuk, tón, obraz, mapa), nebo šílenou, v každém případě cílevědomě hledající mizející dívku, lásku, spravedlnost...a hlavně ticho (a možná by to vlastně ani nemusel být nutně klaun, nicméně bez magie a artistů by se to stejně neobešlo).
Přes jistou napínavost a snahu přijít tomu na kloub není snadné se začíst, po(d)chytit všechna vlákna a odbočky v čase a "příběhu" a pochopit (nebo naopak pominout) hranici mezi fantasknem a realitou.
Filozofie je jasně vetkaná do života příběhu.
Autor nabízí řadu drobných bonmotů a myšlenek, které rozhodně zaujmou:
"Některé děti nejsou děti, jsou to kmeti."
"Jung kdesi napsal, že skrz televizi vede nejkratší cesta k psychóze."
"Láska není nikdy bezpodmínečná. Vždycky tam stojí něco drobným písmem."
Ale taky "Internet miluje vnitřní šejdíř v každém z nás."
A mnohé (pokud ne úplně vše) se týká víry, zde pojato s velkým nadhledem a humorně, počínaje PaníBůh:
"Kašpar nikdy nepochyboval o tom, že duchovní touha a jídlo patří k sobě a že v zásadě existují dvě cesty: buďto se do Ráje prohladovět, nebo prožrat."
"Vztek na Boha má ten háček, že stížnost už v systému nelze hnát výš."
(Výraznější moudra putovala do citátů).
Kniha je hodně o vnímání, porozumění, pochopení, odpuštění. Jakkoli fantaskně se tvářící, je v mnoha ohledech překvapivě realistická - nekalé obchodní praktiky, touha po moci a zisku v neuvěřitelném měřítku, za každou cenu (třeba i potopení části Kodaně, nemluvě o lidských obětech). A navrch zapojení východní církve...
Přestože jsem spíš realistka a fantastičnost snesu tak do úrovně detektivek a thrillerů, občas mi zjevně neškodí dát si něco magičtějšího, obtížněji uchopitelného, plného náznaků, filosofie, náboženství, psychologie, mystična, třeba i bez jasného konce a ozřejmených otazníků i ohledně charakteru postav.
Suma sumárum: 85%
V postavách jsem měla trochu zmatek, vysvětlování jejich motivace mi přišlo nadbytečné, akční scény mě nebaví. Ale touze po tichu a blízkém člověku rozumím dobře.
Nevim, po slecne Smilly, ktera se mi libila porad nevim co s dalsimi dily. Jak tohle, tak Deti chovatelu slonu proste nemuzu stravit. Nerikam, ze je spatna. Jen proste nejak nejsem na stejne vlne. Pripada mi to, jako bych cetl pod vlivem nejake tripismenne latky nebo houbicek. Dej se vselijak prebarvuje, ohyba a utika zase se vraci. Nevim, treba k tomu jednou dospeju.
Po předchozí knize Cit slečny Smilly pro sníh jsem čekala něco podobného, ale byla jsem mírně zklamaná.
Ufff... Je to takové krimi-scifi? Situace, které nejsou pravděpodobné!....? Mnohá dění mi přišla až překombinovaná. Některým myšlenkám se filosofická zajímavost upřít nedá... Ale kniha jako celek ve mně nerozehrála symfonii nadšení. Možná tento názor souvisí s mojí potřebou jistoty a není možné, aby byla taková parapsychologická síla.. A i když čtenář časem zjistí ušlechtilost povahy motivace k používání nadpřirozena, je to jistá forma terorismu... Přesto jsem Kašparovi fandil, aby našel svoje ticho....Nevím, jak moc bylo náročné knihu přeložit, ale neovlivňuje můj šroubovaný dojem z příběhu i překlad? Možná je to jen literatura pro náročnější.... Kdo ví...
Autorovy další knížky
2006 | Cit slečny Smilly pro sníh |
2012 | Děti chovatelů slonů |
2009 | Tichá dívka |
1999 | Příběhy jedné noci |
2003 | Představy o dvacátém století |
Nějak nevím, co tím chtěl básník říct. Tentokrát mě tlustokniha zklamala. Knihu jsem spíš prolétla než přečetla. Nesedlo mi to vůbec. Možná jsem ti jen nepochopila...