Tíha vzpomínek

04.02.2020

Platí, co jsem napsala v pátek ke dvanáctému dílu. Menší kamínky existují. A někdy se jmenují Hans Andrischeck. // Pět hvězd. Velmi zajímavá edice to je. Doporučuji.
----------------------------------------------------------------------

ÚRYVEK:
,,Andrischeck nám neustále dodával odvahu a naději a říkal, že musíme svůj osud vydržet. Když měl dobrou náladu, nechal z kuchyně přivézt dvoukolák, usadil se v něm s nahou hrudí ovinutý bílým prostěradlem a vězni ho v něm v poklusu museli vozit po hlavní táborové ulici. Proto jsme mu říkali César.
(…) Obě selekce bych nepřežil, kdyby otec nepoprosil Hanse, aby mě vyvedl z baráku, kde byli zavření ti, co neprošli selekcí. ,,Já nic dělat nemůžu!“, řekl v obou případech Hans Andrischeck otci. Ale za několik hodin se objevil v uzavřeném baráku, kde jsem byl. Prošel barákem svým césarským krokem. Když mě uviděl, chytil mě za límec a vyhodil mě na ulici se slovy: ,,To je můj adjutant. Jak se sem dostal?“ Potom chytil venku nejbližšího vězně a strčil ho do baráku, kde jsem byl předtím já, protože počet musel souhlasit. (…)“