Tirza
Arnon Grunberg
Příběh stárnoucího nakladatelského redaktora Jörgen Hofmeestera, jemuž se jednoho dne rozpadly všechny jistoty: manželka, která ho před lety opustila se svou dětskou láskou, je najednou zpátky, teplé místečko v nakladatelství má dostat někdo jiný a milovaná mladší dcera Tirza si nabrkne muže, který jako by z oka vypadl teroristovi Mohammedu Attovi, a ještě se s ním chystá odjet do Afriky a celou ji procestovat. Jörgen Hofmeester se se smíří s ledasčím – s tímhle ale ne. Grunbergův předposlední román Tirza (2006) získal hned dvě ocenění – cenu vlámských knihkupců Zlatá sova a cenu Libris.... celý text
Přidat komentář
Autor je přirovnáván k Vieweghovi, ale řeknu vám - zlatý Viewegh! A to nejsem jeho největší fanda.
Všechny postavy totálně patologické, příběh prekombinovany, nectivy.
Nebavilo.
Předně zde vyjádřím nepochopení, čím a proč si Grunberg zasloužil nálepku "český Viewegh" - nemyslím si, že je lze srovnávat kvalitativně, ani žánrově.
Tirza je výborný, ponurý příběh (byť s občasnými náznaky černého humoru). Grunberg je skvělý vypravěč a nebojí se žádného tabu, emoce ždíme občas až za hranou, ale nepůsobí pateticky ani vulgárně, zkrátka a dobře, umí psát.
Přijde mi škoda, že si nenašel více fanoušků - 13 hodnocení této knihy 9 let od vydání je na můj vkus sakra málo.
Někdy v roce 1998 jsem náhodou koukal na fotbalovej zápas Francie - Brazílie. Nějakej Franta fauloval nějakýho Braziloše asi 45 metrů od branky a měl se kopat přímej kop. K míči si stoupnul Roberto Carlos. Expert na přímáky. Tendle malej plešatej pán s lejtkama o rozloze Švýcarska si dal dalších 30 metrů na rozeběhnutí a pak tam vyslal takovej mordor, že 13ti letej pečivo na chvilku vypnul porno a jen zíral.
A podobně se teď cítím po dočtení Tirzy. Četl jsem Gstaad, kterej byl vynikající a tak mi bylo jasný, že Grunberg psát umí. Ale i tak pro mne byla Tirza přímej kop Roberta Carlose.
Hlavní hrdina je apatickej 59ti letej nakladatel z Amstru. O pár let mladší manželka mu před třemi lety utekla za mladším, kterej jí líp nakládal a tím pádem byl lepší nakladatel. Kniha začíná jejím návratem domu a hned zpočátku vybaluje Grunberg tašku plnou existenciálních pochybností, pomíjivosti, beznaděje a marnosti - počáteční hádka po třech letech je jiný kafe než "ty-krávo-zase-si-přesolila-guláš!-a-ty-se-na-sebe-podívej-dyk-už-ti-ani-nehoupne."
To že manželství po několika letech není žádná sranda, ví nejen Jirka Paroubek. Z toho manželství v knížce vyšly navíc dvě dcery: Ibi a Tirza. A Tirza právě odmaturovala a v této funkční domácnosti se chystá její večírek na rozloučenou - Tirza totiž jede se svým přítelem na rok do Afriky. Co čert nechtěl, vypadá její přítel jako strůjce 11. září a tak se otcovi moc nezamlouvá.
Večírek se vydaří tak, že oba rodiče počechraj spolužáky svý dcery (respekt!) a další den se nakladatel vydává vyprovodit dceru s teroristicky vypadajíicím přítelem na letiště. Když se dcera ani po třech týdnech po doletu neozyvá, vydá se otec za ni.
Grunberg podobně jako u Gstaadu balancuje na hraně snesitelnosti, dialog s dcerou o defloraci, eskapády nakladatele v Africe budiž jen příkladem. A krom toho je i konec celkem překvapivej.
Dávám 10/10, takhle vyhraněný dialogy v rodině jsem dlouho nečet. Moje oblíbená pasáž je, kdy řeší s manželkou, že je rád, že dcery nezdědily lajdáky po mamce.
Už opravdu dlouho jsem nečetla tak smutnou knihu, která by byla nasycena zbytečností a zmarem, myslím, že slabší povaha by v průběhu čtení mohla dostat chuť spáchat sebevraždu. Kniha není špatná, to rozhodně ne, jen začátek je trochu rozvleklý.
Štítky knihy
deprese nizozemská literatura psychologické romány ze života manželské hádky manželství s cizincem otcové a dceryAutorovy další knížky
| 2015 |  Gstaad |
| 2009 | Tirza |
| 2006 | Fantomová bolest |
| 2017 |  Mateřská znaménka |
| 1999 | Modré pondělky |
Úplně bych knihu neodsoudila, za přečtení stojí. Některé pasáže jsou tedy trochu drsnější, což bych podle popisu knihy od knihkupců nečekala. Takže jsem byla vlastně zklamaná, čekala jsem něco trochu vtipnějšího. Každopádně se vyplatí počkat na konec, protože o tom vlastně to čtení je. Od autora jsem nic jiného nečetla.