Tisíc

(SPOILER) Dostaly se mi do rukou Paměti - G. Garibaldiho. Nevíte někdo zda by nějaký vydavatel neměl zájem o překlad do češtiny a vydání knihy?

Giuseppe Garibaldi - Paměti

I. PRVNÍ OBDOBÍ
Mojí rodiče
Neměl bych začít vyprávět o svém životě dříve, než se zmíním o svých rodičích, jejichž povaha a laskavost na mě měly tak velký vliv. Můj otec, syn námořníka a sám námořník od nejútlejšího věku, přirozeně neměl ty znalosti, které mají námořníci naší generace. V mládí sloužil na lodích mého dědečka, později velel vlastním lodím. Jeho záležitosti neprobíhaly hladce a často jsem ho slyšel říkat, že nás mohl opustit spokojenější. Jsem mu však velmi vděčný za to, co udělal, neboť jsem přesvědčen, že nezanedbal nic, co se týkalo mé výchovy, a to ani v dobách, kdy mu výchova dětí, poté co se dostal do hmotných potíží, přirozeně těžce zatěžovala jeho nesmírně poctivý život. Pokud by se mi později otec nepostaral o širší vzdělání a o to, abych se věnoval gymnastice, šermu a dalším tělesným cvičením, bylo to způsobeno dobou, kdy se vlivem kněžských vychovatelů mladí muži vzdělavali na mnichy a právníky, místo aby byli připravováni v dobré občany, schopné mužných a užitečných povolání a způsobilé sloužit své zbídačené vlasti. Kromě toho bezmezně miloval své děti, a proto se obával, aby se nevydaly na vojenskou dráhu. Tento neklid mého milovaného otce, způsobený jeho přílišnou náklonností, si snad zaslouží jedinou výtku, kterou mu mohu vznést, neboť ze strachu, abych nebyl vystaven příliš mladý útrapám a nebezpečím moře, mi v rozporu s mou povahou nedovolil vyplout na moře, dokud mi nebude patnáct let. A to nebylo moudré rozhodnutí, protože jsem nyní přesvědčen, že námořník by měl začít svou kariéru velmi mladý, pokud možno před osmým rokem. Janovští, a zejména angličtí, jsou v této praxi učiteli. Nutit mladé muže určené pro námořní plavbu studovat v Turíně nebo v Paříži a posílat je po dvacítce na palubu je velmi špatný systém. Myslím, že je lepší, aby se učili na palubě a zároveň cvičili na moři. A moje matka! S hrdostí tvrdím, že může sloužit jako vzor pro matky. Tím jsem, myslím, řekl vše.
Jednou z mých největších bolestí v životě je, že jsem nemohl učinit šťastnými poslední dny své dobré matky, které jsem svým dobrodružným chováním způsobil tolik hořkosti. Její něha vůči mně byla možná přehnaná. Ale nevděčím snad její lásce, její andělské povaze, za to málo dobrého, co ve mně je? Nevděčím snad matčině laskavosti k bližnímu, jejímu soucitu s chudými a trpícími - nevděčím snad za tu trochu laskavosti k vlasti, která mi získala náklonnost mých nešťastných, laskavějších krajanů? Ačkoli nejsem pověrčivý, v nejtěžších chvílích svého života, když jsem se dostal z vln oceánu a krupobití na bitevním poli v bezpečí, jsem si představoval svou něžnou matku, jak klečí na kolenou a modlí se za život svého syna. A přestože v sílu modlitby příliš nevěřím, byl jsem dojat, šťastný či méně nešťastný.

MOJE PRVNÍ ROKY
Narodil jsem se 4. července 1807 v přímořské Nice, na dně přístavu Olimpio, v domě na nábřeží. Dětská léta jsem prožíval jako mnoho jiných dětí uprostřed her, veselí a pláče, v bližším přátelství se zábavou než s duševními záležitostmi. Nevyužil jsem péče a prostředků, které mi rodiče věnovali na vzdělání, jak jsem měl. V dětství a dospívání nic konkrétního. Měl jsem dobré srdce a následující fakta, i když nejsou příliš důležitá, to dokazují. Jednou jsem venku chytil cvrčka a přinesl ho domů. Nešťastnou náhodou utrhl jsem tomu ubohému hmyzu jednu nohu, a to mě tak rozesmutnilo, že jsem se zavřel ve svém pokoji a několik hodin hořce plakal. Jindy, když jsem doprovázel svého bratrance na lovu ve Varo, zastavil jsem se na břehu hlubokého příkopu, kde se obvykle máčelo prádlo; našel jsem tam chudou ženu, jak pere plachtu. Nevím, jak ta žena spadla do vody hlavou dolů a její život byl ohrožen. Ačkoli jsem byl malý a handicapovaný loveckou brašnou, vrhl jsem se do vody a podařilo se mi ji zachránit. Později, když byl někdo v ohrožení života, jsem ani na okamžik neváhal a přišel mu na pomoc, i když jsem riskoval vlastní život. Mými prvními učiteli byli dva kněží. Domnívám se, že Italové zůstali fyzicky i duchovně pozadu především kvůli škodlivému zvyku svěřovat výchovu svých dětí kněžím. Na pana Arenu, mého třetího učitele italštiny, psaní a matematiky, mám cenné vzpomínky. Kdybych měl více rozumu a kdybych si mohl své budoucí vztahy s Angličany zpřehlednit, byl bych se jejich jazyku věnoval pilněji u svého druhého učitele, otce Gioma, kněze bez předsudků a velmi dobře znalého krásného Byronova jazyka. Vždycky jsem cítil výčitky svědomí, že jsem se nenaučil pořádně anglicky, když jsem mohl, a tyto výčitky se objevovaly vždy, když jsem se ocitl mezi Angličany. Tomuto světskému učiteli, lordu Arenovi, vděčím za to málo, co vím, a navždy na něj budu s láskou vzpomínat, zejména za to, že mě zasvětil do mého rodného jazyka a do římských dějin.
Nedostatečné studium vlastivědy je v Itálii, a zejména v Nice, pohraničním městě a nešťastně mnohokrát pod francouzskou nadvládou, častým nedostatkem. V tomto městě, kde jsem se narodil, až do poloviny století (1849) málokdo věděl, že je Ital. Velký příliv Francouzů, adverbialismus, který se tak líbí provensálskému jazyku, a lhostejnost našich vládců k lidu přivedly obyvatele Nice k naprosté vlastenecké lhostejnosti a nakonec usnadnily kněžím a Bonapartovi, aby v roce 1860 odřízli tuto krásnou větev ze stromu vlasti. A tak za to málo, co vím, vděčím svému učiteli Arenovi, který mě seznámil s naší historií, a svému staršímu bratrovi Andželovi, který mě z Ameriky neustále nabádal ke studiu rodného jazyka, nejlepšího ze všech jazyků. Toto první období svého života zakončím krátkým popisem události, která byla takříkajíc úvodem k mým budoucím dobrodružstvím. Unavený školou a znuděný usedlým životem jsem jednoho dne navrhl několika svým společníkům, že bychom mohli utéct do Janova, aniž bychom měli nějaký konkrétní cíl - jen abychom zkusili štěstí.