Tma na poludnie
Arthur Koestler
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500507/mid_tma-na-poludnie-o6f-500507.jpg
4
165
165
Príbeh vysokého komunistického funkcionára Rubašova, ktorého rozdrví systém stalinských čistiek a monsterprocesov, psychologickou hĺbkou kladenia otázok o vine a zodpovednosti jednotlivca voči celku. Opísal v ňom odvrátenú stranu totalitných režimov 20. storočia, predovšetkým sovietskeho, ale aj nacistického. Bezprostredným podnetom boli monsterprocesy v Sovietskom zväze v druhej polovici 30. rokov, v ktorých sa dokonca aj dovtedy prominentní obvinení priznávali k vykonštruovaným, neuveriteľným zločinom, na základe ktorých ich spravidla odsúdili na smrť. Tieto procesy podnietili na rozchod so sovietskou verziou komunizmu viacerých západných intelektuálov vrátane Koestlera, mnohí ďalší však správam odmietali uveriť.... celý text
Přidat komentář
Skvělý realistický doplněk ke klasickým dystopiím typu Orwell nebo Zamjatin. Koestler skvěle vybuduje Rubašova a svrhne na něj veškeré zlo té doby a prostoru, až by se ho jednomu člověku chtělo politovat. Nicméně v pozadí je ještě jedna myšlenka - je to přesně tenhle Rubašev a jemu podobní, kdo jsou odpovědní za aplikaci tyranie, protože k prozření vždy dojdou až tak nějak v okamžiku, kdy je vedou k šibenici. Rubašev je vinen, nejen z pohledu aparátu, ale především ve vlastních očích.
Hrůzné.
Rubašov se stává obětí nelidského mechanismu, jehož byl spolutvůrcem. Racionální rozum s ideou, že účel světí prostředky, ho vede k nelítostným zradám: nejen vůdců v zahraničí, ale i své milenky. On je ten, kdo je ničí.
A tak ač koketuje s myšlenkou postavit se proti absurdním obviněním, nakonec podléhá. Nemůže jít sám proti sobě. Hraje to šílené divadlo s sebou. Je spoluviníkem od začátku do konce.
Koestler je znal, nějakou dobu byl jedním z nich, rozumí jejich motivaci. I to je hrůzné.
Myslím si, že dost dobře popsané uvažování politických, kteří všechno přiznali a byli straně věrni až do konce. Nevěděl jsem, jestli mám Rubašovi fandit a nebo mu to přát.
(SPOILER)
Jób 5.14
Uprostřed dne tma je zachvátí, v poledne budou tápat jako za noci.
Hlavní postavou románu je vysoký funkcionář komunistické strany N. S. Rubašov. Je to postava fiktivní, ale je kompilátem vlastností a myšlenkových principů některých nejvyšších stranických funkcionářů, tzv. starých bolševiků, tedy lidí, kteří do strany vstoupili již před rokem 1905, byli tak nejbližšími spolupracovníky V. I. Lenina a měli hlavní podíl na úspěchu komunistického převratu v listopadu 1917. Většina těchto lidí byla popravena za tzv. Moskevských procesů ve třicátých letech, tedy ve vykonstruovaných soudních řízeních, monstrprocesech, divadelních představeních, podléhajících přesné režii a předem danému scénáři, kde hrál každý svou přesně napsanou roli. Tu hlavní zde měli obžalovaní, kteří se překvapivě přiznávali k těm nejhorším a nejabsurdnějším zločinům, které si totalitní komunistický režim dokázal vyfabulovat. Jak je to možné? Koneckonců něco podobného známe i my z padesátých let. I když motivace pro proces se Slánským a spol. byly jiné, režie přesně odpovídala odzkoušenému vzoru.
Na důkazech nezáleží, falešná a vynucená svědectví jsou jen prostředkem abstraktní logiky a ve spirále nekonečných výslechů a čím dál většího vyčerpání se již nedá rozlišit skutečnost, logická fikce a fakta a překroucenou logikou je obviněný nucen se doznat. A tak v tomto absurdním myšlenkovém světě, který je ale zároveň i jeho vlastním světem, klesá Rubašov až na úplné dno a přijímá tezi, že to co udělá, je jeho poslední služba straně. Tato logika, která ho přivedla až sem, je zároveň logikou, která odsuzuje celý systém, ale logikou, kterou musí přijmout, jinak by popřel celou svou existenci a to tuto logiku povyšuje na mnohem děsivější úroveň.
Revoluce požírající své děti "vyšperkovaná" rudým terorem. Nikdo si nemůže být jist, co pro něj strana a vláda nachystala za osud, na které straně výslechové místnosti bude sedět, a jaký poslední úkol mu bude svěřen. Hrůza a děs procesů vtělená do jednoho osudu pěšáka na šachovnici dějin.
(SPOILER) Základní myšlenka samozřejmě skvělá, nicméně zpracování mi těžce nesedlo. Vzhledem k tomu, jak se to zdejšímu publiku líbilo to bude zřejmě moje vina, ale téma by podle mě mohlo být zpracováno daleko přívětivěji. Nejvíc mě asi bavily pasáže ze současnosti a vězení, vyťukávaná komunikace byla napínavá, i procházky po place. Politickou stránku věci jsem ještě taky pobral. Ale to filozofování, úryvky z bible, metonymie, metafory a spousta dalšího mi dělalo velký problémy. Vzhledem k tomu, že je knížka relativně krátká to však nebylo nic, co by bránilo v dokončení knihy, z mého pohledu však tyto pasáže hlavní myšlence textu nikterak neprospívaly. Stejně jako u 1984 je podle mě hodnocení knihy (která není nic moc) ovlivňováno myšlenkou a důvodem k jejímu napsání (který je boží).
Osud komisaře Rubašova připomíná osud maršála M. Tuchačevského, který byl popraven Stalinem v květnu 1937, velmi dobrá kniha k zamyšlení.
(SPOILER) Poučný náhled do mysli zasloužilých revolucionářů, kteří sloužili až do smrti, a to i svou smrtí. Nikdy jsem moc to přiznávání nechápala (když se nebavíme o mučení), takže tady mi to bylo vysvětleno. Psychologie holt není moje liga, proto jsem u čtení i lehce trpěla, kniha je venkoncem hlavně psychologická, ale svou kvalitou a významem si co nejkladnější hodnocení zaslouží.
Tma o polednách je předobraz románu 1984, rozhodně doporučuji si ho nejen pročíst, ale i srovnat se slavným Orwellovým románem - nejen pro podobné motivy a myšlenky, ale především proto, že Tma o polednách vyšla dříve, tudíž lehce vyšlapala cestičku, kterou dnes však známe jen skrze 1984.
Knihu jsem měl delší dobu v po(d)vědomí, až jednou na dovolené se mi v noci zdálo, že jsem si knihu koupil a četl... no a tak jsem si jí koupil a přečetl.
Prakticky celou dobu jsem váhal, jestli Rubašovovi fandím, nebo jestli mu přeju to, co ho potkalo. Nakonec převážilo spíš to, že "dostal, co si zasloužil", respektive spíš že jakou jámu jinému kopal, do té nakonec sám spadl.
Politicko-filosofické pasáže byly tou hlavní nosnou osou děje, který byl na ní spíš kvůli přístupnosti a jakémusi kontextu navěšený. Koestlerova myšlenka, že civilizace, která politicky dohání svou technologickou úroveň, má tendence směřovat k autoritářství, zatímco civilizace, jejíž politická vyspělost odpovídá technologické, tíhne k demokracii, mi přišla velmi zajímavá. Aplikováno na dnešní dobu, je to skutečně internet, který je do značné míry příčinou radikalizace politiky a toho, že se dostává sluchu postojům a "názorům", které by jinak byly vytěsněné na okraj a zcela marginalizované. O tomhle budu ještě nějakou dobu přemýšlet, ale zatím se mi zdá, že minimálně rámcově Koestler uhodil hřebík na hlavičku. Nedávno jsem četl Postmanovo Ubavit se k smrti, které tuhle myšlenku (nepřímo) rozpracovává, resp. pracuje se hodně podobnou premisou, ačkoli se, vzhledem k době, kdy bylo napsáno, zastavilo u rozvoje televize, kterou Postman bere skoro jako katastrofu (a velmi pěkně vysvětluje, proč). Jeho názor na internet a sociální sítě by mě velmi, velmi zajímal, stejně jako Koestlerův.
"Čís. 1 není náhodný zjev, ale ztělesňuje určitou lidskou vlastnost, totiž absolutní víru ve vlastní neomylnost, a z toho čerpá sílu k naprosté bezohlednosti. Proto nikdy neodstoupí dobrovolně a lze jej odstranit pouze násilím. Od strany se v tomto směru nedá nic očekávat, poněvadž Čís. 1 drží všechny nitky v rukou a z partajní byrokracie udělal své spoluviníky, kteří s ním stojí a padají, což dobře vědí."
Čís. 1 je Babiš?
"Prosazovali jsme důsledně zájem budoucích generací, a přesto jsme současnou generaci vystavili takovému strádání, že se průměrná délka lidského života zkrátila o čtvrtinu. (...) Životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky jsou tvrdší, kázeň je nelidštější, normovaná práce je horší dřina než u domorodých kuliů v koloniích (...) Poháníme knutou zdeptané masy kupředu k teoretickému budoucímu blahobytu, který před sebou vidíme jen my. Tato generace vyčerpala své síly, věnovala je revoluci; a my jsme ji pak ještě nechali vykrvácet do poslední kapky krve, takže z ní zbyla jen vzdychající, otupělá, apatický obětina."
Wow. Tohle je jedna z nejtrefnějších obžalob a zároveň odsouzení komunismu jako takového (ne jen realizovaného, ale i teoretického), jaké jsem viděl. Teoretický budoucí blahobyt, který vidíme jen my... jak přesné. K tomu už stačí jen dodat Judtovo konstatování, že odhodlání podstoupit osobní utrpení pro budoucí úspěch (ať už vlastní, nebo celku) je jedna věc, ale odhodlání nechat ve jménu předem nepoznatelné budoucnosti trpět miliony lidí, je prostě jen a pouze zvěrstvo. A tím je i komunismus.
Hodnotit tuto knihu je velice těžké.
Styl, jakým je napsaná, je velmi zvláštní a chvilku trvá, než si na něj čtenář zvykne. Zároveň je ale pohled "do hlavy" přesvědčeného člena strany velmi zajímavý. Nic není řečeno na přímo, vše je ve stínech a polopravdách... a přesto je naprosto jasné, o čem je řeč. Autor toto dokázal mistrně zvládnout.
Souhlasím s komentářem níže, že právě část Gramatická fikce, udělala z četby něco víc. Možná právě ona nejistota a svým způsobem zmatené myšlenky, čtenáře ještě více emocionálně zasáhnou.
Přemýšlel jsem dlouho, jak nakonec tuto knihu budu hodnotit, ale poslední část Gramatická fikce rozhodla, že tato kniha si zaslouží plný počet hvězdiček. A právě pojem gramatická fikce je klíčovým pro pochopení bolševické revoluce a následných Stalinových čistek. Tma o polednách dokazuje, že někdy fiktivní literatura dokáže být pravdivější a autentičtější než leckteré dobové zprávy apod. V totalitních systémech to platí asi dvojnásobě více.
Jedinec není, a pokud se o něm mluví, tak vždy jen jako o dělení masy masou, jedinec je milion dělený miliónem soudruhů. Svoboda individuálního myšlení se nenosí, logika je dováděna do absurdit a účel světí prostředky. Cokoliv je dovoleno v zájmu masy. I tisíce mrtvol.
Zaujala mě krátká zmínka Dostojevského a skutečně, Koestler se dle mě hlásí k jeho odkazu, jmenovitě mohu uvést Běsi (někde také Démoni). To, co Dostojevský viděl v druhé polovině 19. století, že se stane na počátku nového věku, popisuje Koestler už jako přímý účastník. Rusko ztratilo to velké mystické a náboženské cítění, tu hloubku oceánu a patření na Věčnost, a ztratilo se v materialistickém a vyprázdněném světě, kde lidský život nemá žádnou nebo jen minimální cenu. Koestlerův román, až nepovažuji ho za nejlepší literární dílo, které jsme kdy četl, tak pro svou hloubku a přesnost analýzy důsledků Říjnové revoluce si zaslouží čestné místo v mé knihovně.
Koestlera jako člověka nebudu hodnotit, je kolem něj spoustu kontroverzí, proto raději zůstanu ve svém postřehu "pouze" na úrovni jeho uměleckého díla.
"Nikdo s jistotou nic neví; může se pouze odvolávat k posměvačnému orákulu, zvanému DĚJINY, jež vnáší svůj výrok teprve tehdy, když se čelisti tazatele dávno rozpadly v prach." (s. 19)
"Životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky jsou tvrdší, kázeň je nelidštější, normovaná práce je horší dřina než u domorodých kuliů v koloniích. Snížili jsme věk delikventů, kteří mohou být potrestáni nejvyšším trestem, na dvanáct let, naše sexuální zákony jsou úzkoprsejší než v puritánské Anglii, naši vůdcové jsou uctíváni byzantštěji než v reakčních diktaturách. Náš tisk a školy pěstují šovinismus, militarismus, dogmatismus, konformismus a nevědomost. Vůle vládnoucí kliky je tak neomezená, že to v dějinách nemá obdoby. Svobodu tisku, veřejného mínění a pohybu jsme vyhladili důkladně, jako by nikdy nebyla proklamována lidská práva. Vybudovali jsme nejgigantičtější policejní aparát na světě, z konfindentů je národní instituce a zdokonalili jsme fyzické a duševní mučení v rafinovaný vědecký systém. Poháníme knutou zdeptané kupředu k teoretickému budoucímu blahobytu, který před sebou vidíme jen my." (s. 121-122)
"Strana ho jako všechny své členy naučila neznat se k první osobě jednotného čísla, a proto ji nazval "gramatickou fikcí." (s. 188)
Výborné a sugestivní. Ze stejného soudku jako Orwellovo 1984 nebo Weilovo Moskva-hranice. Koestler sám nic podobného nezažil, ale dokázal skvěle vykreslit atmosféru stalinských čistek. Permanentní podezíravost a strach prostupující společnost, která slibovala ráj na zemi. Koestler slovy Rubašova skvěle popisuje vlastnosti systému, který popřel všechny jednotlivce (až na ty chvíli vyvolené) ve prospěch revoluce.
Napsané je to dokonale. Vtáhne do děje a nepustí. Věty jsou krátké, ale obsahově silné a sdělné. Občas až neuvěřitelné hry se slovy. A spousta moudrých poznámek, někdy podaných ironicky, jindy jen tak bokem, vztahujících se k tomu, že vítězové revoluce se brzy začnou požírat navzájem (povinně by to měly číst všechny strany a koalice před volbami) nebo že z ústředí vždycky posílají na okresy nepoužitelné a směšně znějící letáčky, a ještě se rozčilují, že je na okrese nedistribuují, jak by měli. Či k tomu, jak se dá prohra nazvat třeba strategickým, dopředu plánovaným ústupem. Přece jen však postupem času se začnou témata poněkud opakovat a nepřinášejí už nic nového, rovněž čtivost poněkud upadá.
Zasvěcený pohled do zákulisí moskevských politických procesů ve třicátých
letech minulého století.Arthur Koestler sám prošel ve svém životě i obdobím
komunistického poblouznění,přežil i celu smrti a tak dobře věděl,o čem píše.
Vyšetřování Rubašova líčí jako pečlivou a ďábelsky sofistikovanou inscenaci
divadelního představení,kde jde jen o to,aby se vybraný padouch se svou rolí
vnitřně ztotožnil a při premiéře/která bude i jeho derniérou/ji dobře odehrál.
Poslední kapitola, posledních pět stran, poslední kroky v tmavém sklepení. Síla ztotožnění s Rubašovem, děsivě ochromující.
Kniha rozebírá téma Moskevských procesů na fiktivním "spiklenci" Rubašovovi. Vydáno v roce 1940, tedy dávno před Chruščovovo kritikou Stalinova kultu osobnosti. Přesto je v knize přesný popis mechanismů obludné diktatury, který nabourává mnohé obhajoby komunismu propadlých levicových intelektuálů "my o tom nevěděli".
Zřejmě nejlepší kniha, kterou budu v střednědobém (cca 10 až 15 let) horizontu číst.
Věcné, pravdivé, odvážné a pro mě osobně zároveň mírně opovrženihodné a pokrytecké - mělo by to tak být pro každého antikomunistu a ještě navíc Čecha (kterými autor pohrdal) - ale i možná proto dokonalé. 90%
Štítky knihy
stalinismus vězení, věznice Sovětský svaz politické soudní procesy rok 1938 politické romány rok 1936 rok 1937 moskevské procesy (1936-1938)Autorovy další knížky
| 1992 |  Tma o polednách |
| 2006 | Zloději v noci |
| 2016 | Šíp do nebe |
| 2018 | Neviditelné písmo |
| 2020 | Cizinec na náměstí |
Začala jsem to číst, protože jsem měla pocit, že to je jedna z dalších kanonických knížek a je dobré ji znát, takže moje očekávání nebyla vysoká, ale byla jsem velice příjemně překvapena. Rubašov jako antihrdina se kterým soucítíte proti své vůli, je skvělý. Líbilo se mi jak to ukazovalo absurditu politických procesů.