Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405846/bmid_tmave-steny-willardu-n1u-405846.jpg
5
1052
1052
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2016
,
Ikar (ČR)
Originální název:
What She Left Behind, 2013
více info...
Přidat komentář
Neviem či môj výtlačok obsahoval iný príbeh ako výtlačky všetkých ostatných, ale absolútne sa nedokážem stotožniť s tak vysokým hodnotením aké kniha má. Najjednoduchšie by som túto knihu zhrnul ako Lucinda Riley z Wishu. Príbeh je rozdelený na dve dejové linky. Historická linka je plná klišé, ale inak obstojná. Clara mi síce nebola nejak extra sympatická, ale aspoň sa ma nevytáčala. Dejová linka odohrávajúca sa v súčasnosti ma však extrémne nebavila. Bolo to čiernobiele, nudné, predvídateľné a väčšinu času som mal pocit, že čítam YA. Nehovoriac o tom, že postava Izzy ma neskutočne iritovala. Autorka sa to strašne pokúša uhrať na city. Clare naložila teda poriadne. Na mňa to ako celok pôsobilo skôr neuveriteľne, než že by to vzbudzovalo súcit. Motívy záporných postáv boli dosť zvláštne. Nehovorím, nečítalo sa to zle, ale za krátku dobu nebudem poriadne vedieť o čom táto kniha bola. Nedotkla sa ma, nesadla mi. Skôr neodporúčam.
Tak tohle je super čtení. Zajímavá historická část o ústavu pro duševně choré, jak lehké se tam bylo dostat a už se nikdy nevrátit do normálního života.
Veľmi silný príbeh, ktorý vo mne vyvolal rôzne emócie, z veľkej časti hnev voči ľuďom, ktorí sa správali naozaj hrozne k pacientom psychiatrickej liečebne a pocit bezmocnosti, keď im nebolo možné pomôcť. Autorka spracovala túto tému veľmi dobre, aj na základe svedectiev ako to v tom čase reálne fungovalo. Dva životy, poznačené rozhodnutiami a konaním rodičov, ktoré otvárajú mnoho dôležitých otázok aj pre dnešnú dobu a vzťahy. Môžem len odporúčať.
Celý příběh v knize je od začátku do konce čtivý, ale rovnou se přiznám, že mě historická linka bavila víc. Metody a péče, která byla poskytovaná pacientům Willardu byla šílená. Lidé byli zavření v klecích, přivázaní, sloužili k léčebným pokusům. Ve Willardu bylo špatně úplně vše. Hygiena, strava, prostředí, personál. Neumíme si představit, jak šílené to muselo být. Představa, že zde byli zavření i lidé, kteří by v dnešní době fungovali zcela normálně, možná s nějakým omezením, je opravdu hrozná. Příběh v knize nemá žádná hluchá místa, ale pravda je, že mě současná linka zpočátku moc nebavila, protože na mě byla moc, puberťácká? Prostě parta studentů a jejich problémy, které mě upřímně moc nezajímaly. Ale jakmile se Izzy pustila do pátrání po Clařině osudu, byla i tato linka čtivější. Konec mě mile překvapil, možná jsem ho takový očekávala. Je napsaný s velikým citem.
Tak tato kniha mě naprosto dostala!!! Otevřela jsem ji a nemohla odložit, četla se naprosto sama:) Příběh Clary,který se odehrává od roku 1929, který byl pro dívku
její doby daleko složitější než v dnešní době, kdy za ni rozhodovali rodiče a její slovo dá se říct nic neznamenonalo, mě hodně zasáhl i tím,co všechno si poté,co neuposlechla svého otce,musela prožít....A potom máme příběh Izzy, která si ve svém životě taky neprožila zrovna radosti od jisté doby a poté si musela projít z jistého důvodu pěstounskými rodinami, až nakonec vše vyústí v závěr, který je ...
Příběh sledujeme ve dvou časových linkách. V přítomnosti z pohledu skoro 18 leté Izzy, která žije u pěstounů a díky práci nevlastní matky se dostává do již uzavřené psychiatrické léčebny. Probírají se společně s dalšími pomocníky starými kufry, aby připravili v místním muzeu vzpomínku na zdejší pacienty. Přitom narazí na kufr Clary a její deník. Izzy nenachází klid a snaží se o Claře zjistit víc.
Druhá dějová linka je právě z pohledu Clary, odehrávající se ve třicátých letech minulého století, a to byla čirá beznaděj. Několikrát jsem knihu chtěla odložit a nedočíst, ne proto, že by byla špatná, ale z té bezmoci, smutku a zoufalství.
Clara je mladá zamilovaná dívka, ale bohužel rodiče její výběr neschvalují. Aby dostala lekci, nechají ji zavřít do léčebny a tímto krokem se Clara dostává do koloběhu, ze kterého se může jen velmi těžko vymanit.
Všichni víme, že léčba duševně nemocných lidí byla dlouho velmi neprobádaným uzeným, jemně řečeno. To, že se zkoušela nějaká léčba, je jedna věc. Ale to, jak s pacienty zacházeli je věc druhá. Bohužel, taková byla doba a nelidské podmínky a přístup zaměstnanců už nezměníme. Mohlo to být nevědomostí, ale určitě se v tom bezcitném zacházení někteří i vyžívali, o tom nepochybuji. Autorka právě prostředí a chování zaměstnanců i pacientů vystihla velmi dobře. Asi bych odpustila, že si půjčila léčebné metody z jiných období. Ale chybělo mi lepší vysvětlení, proč se doktor choval, tak jak se choval? Co rodiče Clary, proč v určitý moment nezasáhli nebo naopak, proč se chovali, jak se chovali? A kdo zdědil poměrně velký majetek? Možná jsou to detaily, ale mně to prostě chybělo.
I přesto, že jsem měla ze začátku problém se začíst, bylo to svým způsobem velmi čtivé. Zprvu mě víc bavil příběh Izzy, její minulost a to jak se snažila pátrat po Claře, později už to byl spíš příběh Clary. Nicméně je to tedy opravdu depka.
Tedy...tento román má schopnost vás téměř zcela převálcovat. Osobně si nepamatuji, že bych zažila tak silné pohnutí....
Perfektně vystavěno, špičkový styl. Máte se, myslím, nač těšit. Od druhé poloviny si raději vyčleňte víc času na možnost dočíst až dokonce.
"Svět je plný zlomených lidí a žádné špitály, ústavy ani žaláře nedokážou spravit jejich těžce zkoušená srdce, poraněné mysli a utrápené duše."
Je to těžké čtení, hlavně emocionálně, příběh lásky dvou lidí, kteří se ocitli v psychiatrickém ústavu ve 30. letech minulého století. I zvířata v Zoo se mají lépe, než duševně narušení pacienti. Ale nejhorší na tom je, že hlavní hrdinka je úplně zdravá. Konec je napínavý a jestli je dobrý je na každém čtenáři.
Wow, Clara byla neskutečně silná hrdinka! Knihu bych přirovnala k oběma dílům Iony Grey (Dopisy které nikdo nečetl a Třpytivá hodina), anebo k Zakázanému ovoci od Moyesové. Nicméně tady bylo opravdu originální prostředí léčebny duševně nemocných ve dvacátých letech, prostě wow.
Číst tuto knihu přes Vánoce mi nepřipadalo příliš moudré, ale tak jsem se začetla, že jsem se nemohla odtrhnout. Za mě moc dojemné dva příběhy - v beznaději si uchovávat naději. Na konci jsem brečela jak želva. Claře jsem držela palce celou dobu. Moc krásná kniha.
Po drsných thrilleroch čo som čítal posledné mesiace, som si myslel že nič horšie ako vražda byť nemôže.
Ale čo ak vám zoberú to základné? Slobodu rozhodovania sa? Keď cítite na sebe iba zlo a neprávosť a nemôžete sa nijako brániť.....
Clara túžiac po láske a slobode sa vzprieči rozhodnutiu bohatých rodičov. A tí ju pošlú za trest do psychiatrického ústavu.... O vyše 60 rokov pri triedení starých dokumentov objavených za múrmi už dávno zchátralého ústavu, nájde sedemnásťročná Izzi denník patriaci práve Clare. Nenapadne ju ako jej tento okamžik zmení život a vlastne ich osudy navždy spojí.
Môžu nás ponižovat, zobrať nám slobodu.... no vieru v seba samého a v našu pravdu nie. Ak žijeme, vždy je nádej.....
Paní spisovatelka je zárukou kvalitního čtení. Ne všichni budou se mnou souhlasit, ale skutečně je to tak. Trošičku pomalejší rozběh v ději.
Zajímavý příběh skládající se ze dvou časových linek. Emotivní, napínavé. Taková ta citová ždímačka, ale bavilo mě to od začátku do konce.
(SPOILER) Za mne moc depresivní, žádná jiskra naděje. To, že se setkaly, není žádný šťastný konec. Celý život ztracen. Chybělo mi nějaké vysvětlení proč se o Claru její rodiče nikdy dal nezajímali. Jak s tím mohli žít? To mi přišlo hodně neuvěřitelné. A ten hrozný život v léčebně, otřesné a tím více, že se to skutečně mohlo stát. Nic podobného už číst nechci ani knihu nedoporučuji .
K Ina je hezká a dojemná, ale musím říct, že pár věci mi tam přišlo, že by se nemohlo stát.
Miluju knížky kde se prolínají dvě časově linie. Tento trochu smutný příběh byl opravdu moc hezky a dost mě to bavilo. Myslela jsem si za izzy bude pra vnuckou Clare ale nakonec to mělo mnohé lepší rozuzlení. Knizka prectena jedním dechem.
Štítky knihy
psychiatrické léčebny tajemství romantika duševní zdraví prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
| 2016 |  Tmavé stěny Willardu |
| 2018 | Pro tvoje dobro |
| 2021 | Sběratelka sirotků |
| 2023 | Ztracené dívky z Willowbrooku |
| 2025 |  Návrat do Coal River |
Také nesdílím až tak velké nadšení z této knihy, nicméně uznávám, že mě chytla a chtěla jsem číst dál, protože jsem byla zvědavá, jak oba příběhy dopadnou. Historická část o Claře zavřené v ústavu pro choromyslné byla napínavá, hodně jsem si přála, aby z toho vyvázla a nedokážu pochopit, jak se takto k lidem mohli chovat. Opravdu hodně smutné a frustrující. Současná část o sedmnáctileté Izzie, která spolu s pěstouny pátrá po osudech pacientů z tohoto ústavu už mi nepřipadala tak kvalitně napsaná, celé mi to připadalo poměrně dost přitažené za vlasy, jen samá negativa, až příliš neuvěřitelné náhody, spousta postav traumatizující minulost... No, vcelku to nebyla špatná kniha, ale na stejné téma mi připadala o něco lépe napsaná kniha od Kathryn Hughes - Klíč...