Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493894/bmid_tmave-steny-willardu-1mW-493894.jpg
5
1058
1058
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2022 , Ikar (ČR)Originální název:
What She Left Behind, 2013
více info...
Přidat komentář
Knížka je čtivá, ale zase nějak silné zážitky ve mně nenechává. Že se takové příběhy stávaly, to je dost známé a bylo už zmíněno ve více knížkách a tady mi přišel konec dost rychlý. Líbí se mi obálka.
Moc krásná kniha. Neskutečné co si musela Clara vytrpět, vydržet a opravdu se ze všeho nezbláznit. Příběh sice není skutečný, ale věřím, že se takový klidně mohl odehrát.
Pro mě bude tahle kniha srdcovka a určitě moji knihovnu neopustí.
Moc krásný a dojemný příběh, přesto protkaný beznadějí a zoufalstvím. Závěr knihy však překvapí a potěší. Rozhodně se ke čtení této knihy jednou vrátím.
Málokterá kniha mě tolik zasáhla jako tato (podobně na mě zapůsobily snad jen knihy "Dopisy, které nikdo nečetl" a "Sedm dní spolu"). Velmi silný příběh (tedy obě dějové linky), který ve mně vyvolal hodně silné emoce a mnoho slz. Clary a jejího pohnutého osudu mi bylo neskutečně líto. Hrozně ráda bych si knihu přečetla brzy znovu, ale bojím se, že to už nedám, i když se čte jedním dechem. Je děsivé, že něco takového se kdysi opravdu dělo...
(SPOILER)
Téééda, jako takhle rychle jsem už nepřelouskala knihu dost dlouho. Kdybych neměla děti, ležím v ní až do konce na jeden zátah. S dětmi mi to zabralo 3 probdělé noci :D První dvě kapitoly mi moc nešly, protože každá kapitola byla o jiné dívce. Pak už si to sedlo a nenechalo mě to chladnou. Výpisky z Willardu byly šokující, odporné, a ač autorka sama píše v závěru, že se nejedná o příběh dle skutečnosti a že ani "léčebné" postupy nebyly datumově správně, obávám se, že to ale v ústavech pro choromyslné chodilo velice obdobně. Stačila mi kniha Dívky od svaté Magdaleny, která byla dle skutečnosti (i když samotný příběh asi ne, ale vše vyplývalo z historie), tak je mi jasné, že na každém šprochu, pravdy trochu. Tedy i tento příběh mohl být podobný některým příběhům, které se opravdu staly. Opět nepohodlné, vzpouzející se děvče bylo posláno na "převýchovu" do ústavu, ze kterého se nemělo nikdy dostat.
Dost silný byl taky pro mě příběh, kdy Clara byla těhotná a nikdo ji to nevěřil. Už na začátku jsem věděla, že o dítě přijde. Buď, že ho nedonosí nebo ji ho seberou. Člověk v takovém zařízení doufá v zázraky a tak i Clara a její kamarádky věřily, že ji s děťátkem pustí na svobodu. V něco věřit musely a po několikaměsíční hospitalizaci s miminkem Clara zázraku věřila víc a víc. Bohužel měla trpět dál.
Příběh dvou linií, jeden v historii, druhý v nedávné minulosti (jakožto současnosti). Příběh Izzy mě ani tolik nebral, i když byl zajímavý, neměl na příběh Clary. To, že se na konci knihy hrdinky setkají, to mě opravdu překvapilo. Od začátku jsem myslela, že Clara umře. Hlavně nechápu, jakým zázrakem se jí podařilo vyváznout ze zatopené ordinace. Konec knihy jsem obrečela, prostě happy end připomínající mi produkci Hollywoodu. I tak hodotím plným počtem hvězd :)
Takový lepší román pro ženy, který zhltnou jedním dechem. Autorka ví, jak udržet čtenáře v napětí - svůj příběh vystavěla na střídání dvou dějových linií. První se odehrává kdesi v současnosti: hrdinkou je 17iletá Izzy, která je svědkem zániku bývalého sanatoria pro duševně choré. Jde o velmi neutěšené a ponuré místo, jako vystřižené ze světa E. A. Poea, jímž se spisovatelka možná nechala inspirovat. Dívka si s sebou z dětství odnáší vnitřní traumata - smrt otce a neujasněný vztah k matce, která je kvůli vraždě manžela a psychické nemoci zavřena v jiné léčebně. Izzy při revizi pozůstalosti pacientů objeví starý deník... A začne se tak odvíjet druhá linie, odehrávající se v roce 1929, kdy se naivní a nezkušená 18iletá Clara ze zámožné rodiny seznamuje s italským přistěhovalcem Brunem, mezi nimiž přeskočí jiskra a osudová láska je na světě.
Zbytek jsou již jen klišé nad klišé: poslušná dívka odmítající být figurkou na šachovnici úzkoprsých rodičů, trest v podobě jejího umístění do léčebny...
Tehdy se styl láme a nuda romance, jako vystřižené z červené knihovny, dostává jiný, značně naturalistický rozměr. Už zcela bez příkras jsou zde vylíčeny nelidské a otřesné podmínky v podobných zařízeních té doby: život ve vlastních výkalech, užívání ledových koupelí a později elektrošoků jakožto "léčebných procedur", využití důmyslného systému trestů a mučení v podobě svěracích kazajek či pobytu v temných komorách, včetně všudypřítomného teroru ze strany "pečujícího" personálu a lidí, kteří si říkali "lékaři". Některé scény jsou zcela drastické a podávají věrohodný obraz o neuvěřitelném utrpení chovanců, kteří se v takových ústavech ocitali bez vlastního vědomí, ze zlovůle svého okolí. Tato linie má svá slabá i silná místa, přináší však naději i do takových bezútěšných podmínek: je oslavou silného přátelství a lásky, která pomáhá člověku přežít.
Autorka asi chtěla srovnat světy dvou zcela rozdílných žen a šikovně je propojit, její záměr se však nezdařil - některé události působí příliš šroubovaně a uměle. Druhá dějová linie s Izzy již v kvalitě značně pokulhává. Svou stavbou připomíná klasický "young adult" román. Jde o lovestory se snadno předvídatelným dějem, kde nosným prvkem jsou typické problémy dospívající dívky: nevyrovnané vztahy, hledání sebe sama, první láska, šikanovaný nováček v kolektivu, protežovaný ze strany učitelů... Postavy jsou typizované, s jednoznačnými charaktery /Ethan, Shannon/. V jedné chvíli se do románu vkrádají až téměř hororové prvky.
Zdá se mi, že autorka balancuje na hranici žánrů - jedna část knihy je určená pro dospělé, druhá pro dospívající. Dle mého se spíše měla držet vylíčení osudu Clary, ostatně v textu jí stejně věnuje více prostoru. Závěr však působí poněkud překombinovaným dojmem, jakoby byl ušitý tuze horkou jehlou.
I přesto se mi kniha líbila - síla autorky spočívá právě v líčených pasážích. Román rozhodně nevyznívá pesimisticky a jeho nesporným přínosem je, že se zabývá tématem, které je dodnes aktuální: zavírání nepohodlných osob do ústavů pro choromyslné...
"Clara si uměla představit otcův hluboký hlas a jeho slova plná hněvu: "Tvoje místo je tady, doma! Máš se naučit, jak dobře uvařit a pečovat o děti, a ne se potulovat po městě! Co si myslíš? Krucifix, jsi přece Cartwrightová! A radši by ses měla podle toho chovat, než se ocitneš na ulici!"
"Podívala se na svoje ruce a vhrkly jí slzy do očí. "Vy mi nenasloucháte," vyčetla lékaři. "Slyšíte jenom to, co chcete slyšet. Překrucujete moje slova, aby to vyznělo, že jsem duševně labilní." "Zdá se mi, že jste k lidem velmi podezřívavá," konstatoval. "Ke svým rodičům, k muži, za kterého vás chtějí provdat. Dokonce i ke mně."
"Esther byla ve Willardu šest týdnů. Nechal ji sem zavřít její manžel poté, co ji přistihl, jak se líbá s jiným mužem. I nenalíčená a v obyčejných modrých šatech vypadala jako filmové hvězda. Měla husté blond vlasy a bezchybnou broskvovou pleť. Clara ji poprvé viděla v jídelně, když se vyděšeně rozhlížela po ostatních pacientkách. V očích měla slzy a Clara věděla, že sem nepatří o nic víc než ona. Později, na oddělení, ji Clara varovala před Sluneční místností, a poradila jí, aby ve vlastním zájmu poslouchala personál na slovo. Od té doby se přátelily."
"Na přilehlém dvorku se po neudržovaném trávníku porostlém býlím ploužily dvě skupiny pacientů. Někteří měli spoutaná zápěstí, jiní vězeli ve svěracích kazajkách nebo kožených palčácích s řetězy. Všichni měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté špínou; na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč."
Právě jsem dočetla a musím říct, že jsem už dlouho nečetla tak silnou knihu, s tak silným příběhem a neskutečnými osudy, které ho tvoří. Místy člověk při čtení skoro nedýchal. Nádherná, úžasná, silná, smutná, zarážející, neuvěřitelná, kniha, kterou doporučuji neminout a rozhodně doporučuji přečíst. Škoda, škoda, škoda, že už jsem dočetla, opravdu krásná...
Právě jsem dočetla tuto knihu, která mě od první stránky zarazila hluboko do křesla a už nepustila. Cloumají se mnou emoce doprava i doleva. Říkám si, že to snad není ani možné, ale vzápětí mi dojde, že je to realita, že takto to kdysi opravdu fungovalo, takové „ústavy“ opravdu byly a taková zvěrstva vydávaná za léčivé procedury se tam opravdu děly. Mrazí mě z toho a je mi úzko. Příběh Clary, začínající jako obyčejný lehký vzdor otci měnící se během chvíle v hrůzu. Její přetěžký osud, nezměrná síla a vůle. Jsi žena, o které otec prohlásil, že jsi blázen, nemáš právo na nic. Bože díky za to, že žiju v 21.století. A do toho prolínající se příběh Izzy, která tuto dějovou linku doplní svým příběhem. Během čtení této knihy se u mě vystřídaly téměř všechny pocity. Děs v očích, kdy jsem měla strach otočit na další stránku s tím, co mě tam čeká. Neskutečný vztek na lidi, kteří se chovali k druhým lidem jak zvířata. Zrychlené dýchání, kdy jsem byla tak napjatá, že jsem měla na sebe zlost, že neumím číst rychleji a naopak chvíle, kdy jsem měla pocit, že nedýchám. Slzy, které jsem u čtení polykala, a že jich nebylo málo. Jediné, co opravdu nebylo, tak je smích. Ten v této knize nečekejte. Je to těžká kniha, depresivní, smutná, šťastný konec nepředstavitelný….i když?? Smekám před autorkou a tuto knihu řadím mezi ty, na které nikdy nezapomenu. Kdybych mohla, dám minimálně 10 hvězdiček.
Nádherná i smutná kniha, která se čte jedním dechem. Ostatně jako všechny knihy od této autorky. Je velmi smutné, co se dělo v minulosti, jak nepohodlní lidé, především ženy, byly “odklízeny” a posílány do blázinců, ačkoli byly naprosto zdravé. A jak tam bylo s nimi i ostatními pacienty zacházeno… Izzy jsem fandila celou dobu, neměla to vůbec lehký holka a zvládala se se vším “poprat”. Konec mě dojal k slzám. Více takových knih ;-) Rozhodně doporučuji.
Naprosto souhlasím s komentářem Lejčís! Jedná se o nádhernou knihu z děsivého prostředí, kam by se nikdo z nás nechtěl dostat. S Izzy a Clarou jsem prožívala každou větu, každý řádek. Obě linky mě moc bavily. Všechno bylo tak úžasně vyvážené a postavy i situace propracované, že s klidným svědomím mohu prohlásit - tohle je opravdu "Kniha" s velkým K!
Nedokážu pochopit, proč jsem tuhle autorku tak dlouho odkládala a nepustila se do jejích knih okamžitě po tom, co jsem ji objevila. Tohle byla zatraceně jedna z nejlepších knih mýho života a já si nutně musím přečíst všechno ostatní, co Ellen napsala a ještě kdy napíše!
Kniha je psaná takovým tím stylem, kdy máte přesně vyvážené množství akce, vnitřních monologů a popisů. Absolutně nic nepřebývá ani nechybí, každé slovo je pečlivě promyšlené a dohromady tvoří perfektní celek, který Vás chytne a už nepustí.
Kapitoly jsou psané střídavě z pohledu Izzy v současnosti a Clary v minulosti, přičemž obě linky jsou velmi poutavé a udržují Vás v napětí, takže neustále chcete číst dál, abyste se dozvěděli, jak to s oběma dívkami dopadne.
Celý příběh je velmi drsný, nelítostný a na pověstné smíření budete čekat dlouho, protože Vás v průběhu knihy čeká velká řada opětovných zklamání, která všechny Vaše naděje pohřbí někde hodně hluboko a na šťastný konec ani nepomyslíte. Je to už hodně dlouho, co mě nějaká kniha rozplakala, ale byl to právě ten konec, který to u mě dokázal.
Tahle kniha mi sice zlomila srdce, ale zároveň nesmírně posílila mou víru v lidskost, soucit a laskavost a já se k ní ještě hodněkrát vrátím. Nemůžu se dočkat, až na konci května znovu vyjde! :)
Silný príbeh plný smútku, nešťastia a beznádeje. Clarin príbeh ma pohltil a cítila som sa bezmocná, keď som čítala, ako je s ňou zachádzané a ako ju opustili jej najbližší. Trochu ma rušila Izzina linka, resp. Shannon a spol., vôbec tam nemusela byť.
Kniha, která uchvátí. Nechápu, co všechno je možné udělat druhým lidem jen proto, že máte peníze a moc. Život plný zoufalství v psychiatrické léčebně, bez naděje o nápravu. Velmi silný příběh.
(SPOILER) Příběh Clary by si klidně zasloužil samostatnou knihu. Byla jsem tak napnutá, co s ní bude dál, že mě maličko štvalo, že se střídá její příběh s příběhem Izzy, a tak jsem četla jako blázen a na tři otevření zvládla celou knihu. Tak nějak jsem tušila, že nálada v psychiatrické léčebně v 20. letech 20. století nebude ,,klientsky přívětivá", ale bylo to mnohem odpornější. Bylo mi líto té nespravedlnosti, obzvlášť u těch, kteří tam byli neprávem. Linka s Izzy ale nebyla špatná, jen to bylo prostě o mladé holce s nešťastným osudem, ale podle mě se zde zbytečně často opakovala pedofilní zápletka.
Kniha byla úžasná. Clara byla velká bojovnice. Konec knihy mě překvapil. Hlavně ten hepiend.
Velmi čtivé, nicméně depresivní. Příběh Clary byl smutný a je neuvěřitelné, kam jsme se posunuli v medicíně a vůbec ženské emancipaci. To že nás v podstatě vlastnili muži (otcové, partneři) je v dnešní době téměř až nepředstavitelné. Tedy alespoň v západním světě.
Knihu doporučuji, pokud toužíte po něčem temném a depresivním. Nicméně všechno bylo tak trochu předvídatelné.
(SPOILER) Ač je knížka velmi čtivá, asi mi tam trochu rušila dějová linka s Izzy. U těchto částí mi bez ohledu na závažnost témat přišlo, že čtu nějaký holčičí román (obzvláště popisy úžasného vysportovaného těla Ethana) nebo Stopy hrůzy. Ten super šťastný a vlastně pak rychlý happy end, kdy člověk má pocit, že vlastně všechno dobře dopadlo, i když to není zdaleka pravda, mi taky úplně nesedl. Bohužel se autorka dost povrchně věnuje i tématu psychiatrické léčebny, kdy vlastně největší napětí bylo, když se pokoušeli utéct. Díky tomu ve mě knížka nezanechala takový dojem, jaký asi měla. Škoda, ale pamatovat si ji asi budu.
Smutek, beznaděj, bolest, slzy, nepochopení, víra, - všechno to ve mě rezonuje a nechce se to ve mě uzavřít ... tato kniha ve mě opravdu něco zanechala ...
Doporučuji ...
Přes smutek, lidské trápení a depresivní prostředí pro mě bylo čtení této knihy velký čtenářský zážitek.
Štítky knihy
psychiatrické léčebny tajemství romantika duševní zdraví prolínání minulosti a současnostiAutorovy další knížky
| 2016 |  Tmavé stěny Willardu |
| 2018 | Pro tvoje dobro |
| 2021 | Sběratelka sirotků |
| 2023 | Ztracené dívky z Willowbrooku |
| 2025 |  Návrat do Coal River |
Jsou knihy, které přečtu a hned vzápětí závidím těm, kteří ji ještě nečetli. Závidím, že ještě mají možnost ponořit se nicnetušíc do děje a prožít si ho. “TMAVÉ STĚNY WILLARDU” řadím přesně do této kategorie.
Jejího knižního dotisku jsem se nemohla dočkat, nějakou dobu nebyla k sehnání a tak si představte tu radost, když jsem ji potkala v knize:). Další dvě knihy autorky (Sběratelka sirotků a Pro tvoje dobro) byly jednoduše perfektní, tudíž její prvotinu jsem musela mít.
Prostředí ústavů v dobách minulých mě nějakým způsobem fascinuje; je šokující a naprosto nepochopitelné, co se odehrávalo za jejich zdmi.
PS: pokud jste četli “KLÍČ” od Kathryn Hughesové a hledáte něco podobného, tohle by mohla být skvělá volba. Či naopak; pokud se vám líbily “TMAVÉ STĚNY WILLARDU”, sáhněte po “KLÍČI”. Knihy jsou si tématicky velmi podobné a obě myslím velmi povedené.