To by se zvěrolékaři stát nemělo (1. a 2. díl)
James Herriot (p)
Zvěrolékař série
< 2. díl >
Tato knížka je vydání dvou oblíbených knih Jamese Herriota: Kéž by uměli mluvit (If Only They Could Talk) a To by se zvěrolékaři stát nemělo (It Shouldn’t Happen to a Vet). Zvěrolékařovy příběhy se dají číst vždy zas a znovu, dýchají člověčenstvím a láskou k neopakovatelnosti života, přijímaného a žitého statečně a s úsměvem. „Jestliže se rozhodnete stát se veterinářem, nebudete nikdy bohatí, ale povedete život nekonečně zajímavý a pestrý,“ vyslechl kdysi za studií budoucí autor těchto čtenářsky vděčných vyprávění z celoživotní praxe na anglickém venkově. Šňůra perliček, kterou zatím navlékl, mistrných žánrových obrázků zvířat a lidí kolem nich, tvoří „dlouhý příběh složený z drobných triumfů i pohrom“, jež ho kdy potkaly. Z každé epizody přitom vycítíte Herriotův oddaný a něžný vztah k němým pacientům, vlídnost vůči jejich majitelům, lásku ke kraji, s nímž se bytostně sžil, a ironicky humorný nadhled nad schválnostmi života a lidskými povahovými nedostatky. V tomto úvodním z volně na sebe navazujících svazků se autor představí coby čerstvý absolvent veteriny, který si teprve vydobývá ostruhy a postupně si u opatrných, málo důvěřivých farmářů získává respekt. Seznámí nás také se svým prvním zaměstnavatelem a pozdějším společníkem Siegfriedem Farnonem, s jeho poněkud fanfaronským, ale neméně sympatickým bratrem Tristanem, s nezapomenutelným Skeldale House v Darrowby i se svou budoucí ženou Helenou Aldersovou.... celý text
Literatura světová Romány Příroda, zvířata
Vydáno: 1993 , Svoboda-LibertasOriginální název:
If Only They Could Talk / It Shouldn’t Happen to a Vet, 1970
více info...
Přidat komentář
Nádherné príbehy, ktoré sa nedajú vymyslieť - tie tvoril sám život a krásnym, ľahkým štýlom s jemnulinkou iróniou sebe vlastnou zapísal majster Herriot :). Mám veľmi rada to, ako z nich priam prýšti láskavosť, pokora pred stvorením, úprimný záujem o bytosti, ktorým autor pomáha, a neprikrášlená ľudskosť všakovakých postáv a postavičiek. Herriotove knihy sú vždy správnou voľbou v knižnici, keď sa chcem pri čítaní sústavne blažene usmievať :))). Kiežby všetci zverolekári boli takíto!
Když jsem si knihu půjčila a začala ji číst, zjistila jsem, že první část knihy je totožná s knihou Zvěrolékař na blatech, kterou už jsem četla. ALe vůbec mi to nevadilo a schutí jsem si přečetla znovu i první čast. A napodruhé se mi zdála snad ještě lepší.
Kniha mne dojímala k pláči, pak zase rozesmívala....je plna nejen humoru, ale hlavně emocí, lásky k našim zvířecím přátelům i k přírodě a člověku samému....odpočinkové dílko, které pohladí po duši i pobaví
Kdysi dávno jsem chtěla být veterinářkou, bohužel když vidím krev tak omdlím, což je v tomto povolání docela problém :) Kdo jeho knihy četl tak ví, že veterinář se tam válí na zemi v podstatě pořád, ale musí být při vědomí. A tak se stávám "zvířecí doktorkou" aspoň na chvíli při čtení jeho knih. Mají čestné místo v mé příruční knihovničce - tam sahám, když je mi smutno, protože asi žádná kniha tak nepohladí po duši. Díky pane Herriote.
Kniha je místy vtipná, místy zajímavá, ale taky místy dost nudná. Takový průměr, který bych nikomu nedoporučila,ale když ji někdo bude držet v ruce, tak bych ho od ní neodrazovala.
Ještě trochu váhám mezi čtyřkou a pětkou. Je to takový ten pocit, kdy hodnotíte zaručeně kladně, jen nějak nemáte ani vnitřní argumenty pro rozhodnutí se. Každopádně se Herriotovi musí nechat poměrně silný cit jak pro lidi a svět kolem sebe, tak i pro převod tohoto všeho na stránky knihy. Navíc to nehraje na prvoplánovou zábavu, někdy je naopak hloubavější a posmutnělejší. A z toho mi leze jeho pravděpodobně nejsilnější literární zbraň - popis života takového, jaký je. S citem a pohledem na svět, který mně osobně sedí. A jak se tak rozhlížím, nebudu sám.
PS: Ale Siegfriedovo čištění předního skla auta po dostizích téměř v úplném závěru knihy mě opravdu dostalo do kolen... :-)
Nevím, jak mi to mohlo celá léta unikat, ale o existenci tohoto spisovatele jsem neměla tušení. Asi je to tím, že nemám žádné domácí mazlíčky ani skot, a tak jsem v knihovně zřejmě nikdy ani okem nezavadila o nic, co má v nadpisu slovo zvěrolékař. Tato kniha si mě našla až předloni na dovolené u moře. Nějaký český návštěvník mezinárodního hotelu (budiž mu za to chvála) jí - po vzoru Angličanů a Němců a Rusů - zařadil do hotelové knihovničky u recepce, kde odjíždějící turisté ponechávají svá "lehátková čtení". Spolkla jsem jí za dvě noci a měla jsem dilema, zda tu knihu neukrást a ošidit tak o zážitek někoho dalšího. Protože jsem to neudělala, tak jí nemám, a proto mohu jenom ze vzpomínek lovit zážitky z velice příjemného, humorného čtení, ze kterého dýchala pohoda, klid a především obrovské zanícení pro práci, láska k vlastnímu povolání v té nejhezčí, nezprofanované podobě, a příkladný vztah k rodině. Utkvěla mě v paměti zejména scénka, jak poprvé uviděl svého prvorozeného a byl tak zděšen jeho "ošklivostí", že se musel podívat na jiné novorozeně, aby zjistil, že každé dítě chvíli po narození vypadá jak fialový skříteček .
Kniha je podobně jako všechny ostatní knihy tohoto autora dojemná i vtipná, můžete číst jednu historku nebo celou knihu. Zajímavý i je pohled na veterinární praxi v Anglii těsně před 2. světovou válkou. Jen mi připadá matoucí, jak se Harriotovy knihy vydávají. Člověk si koupí novou knihu a pak zjsití, že polovinu z ní už četl někde jinde....
Nu, tady u této se vám to snad nestane, Je to kniha o autorových začátcích na anglickém venkově, o jeho prvním střetu s realitou a o tom, že teorie se leckdy poměrně značně rozchází z praxí.
Kolikrát už jsem ji četla a kolikrát ještě budu, to se nikdo nedopočítá. :) Jediné, co bych mohla celé sérii vytknout, je zmatek v mnoha vydáních jednotlivých dílů v různých kombinacích s různými jmény...
A přidávám se k těm, kteří si ale stejně nejvíc oblíbili Tristana a Siegfrieda. Klobouk dolů před takovým vykreslením postav! :)
Zábavné, občas dojemné, psáno s obrovským nadhledem a humorem. Je to moje srdeční záležitost. Když mám špatnou náladu, tahle knížka nikdy nezklame.
Siegfried a Tristran byli neskuteční, to se musí podat, jejich povahy si Herriot nemohl nechat pro sebe. Nejlepší je, že to vše není vymyšlené ale reálné. O to víc si užívám nadhled a humor, s jakým autor vše popisuje.
Štítky knihy
zvěrolékaři, zvěrolékařky láska k přírodě láska ke zvířatům
Autorovy další knížky
1981 | Když se zvěrolékař ožení |
1991 | Zvěrolékař mezi nebem a zemí |
1993 | To by se zvěrolékaři stát nemělo. Díl 1. (Zvěrolékař na blatech) |
1995 | Zvěrolékař a psí historky |
1995 | Zvěrolékař a kočičí historky |
Jsou knihy které nadchnou, jsou knihy které se nám nelíbí. A existují knihy, ke kterým se vracíme třeba několikrát a pro mne je to právě kniha "To by se zvěrolékaři stát nemělo". Nejsem si jistá proč, ale asi pro tu čistotu pojetí života ,života lidí i zvířat. Prostě je to oddechové a zároveň plné života. Díky za takové knihy.