Točité věty
Daniela Hodrová
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249562/bmid_tocite-vety-AxP-249562.jpg
4
18
18
Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spjat se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také dedikován. Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i své mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých. Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.... celý text
Přidat komentář
Nemohu posoudit tento román v kontextu předchozí autorčiny tvorby, protože tohle byla první knížka, kterou jsem od ní, motivována udělením ceny Magnesia litera, přečetla.
Knížka vrchovatě naplňuje, co svým titulem slibuje. Je plná cizelovaných, dlouhých a složitých souvětí, která jsou natočena na jádra, která představují hlavně reálně žijící osoby, ať už autorčini současníci nebo velké postavy české literární historie. To celé občas lemováno jak hrdiny řeckých mýtů, tak odkazy na C.G. Junga a jeho archetypy.
Námitky depresivnosti odmítám, protože dokud neumřeme sami, umírají nám resp. budou umírat naši blízcí i vzdálenější. Tedy obecně lidská situace, kterou se musíme učit nějak ustát.
Jsem vděčná každému, kdo mi nechá nahlédnout do svého strukturovaného rozmýšlení, takže za mě, tu, která netrvá na sériovém rychlopříběhu cesty z A do B, velká spokojenost.
Možná nejlepší autorčin román. Nejde o to, že zahrnuje svým způsobem i spisovatelčiny předchozí knihy, neboť se zdá, že každý nový román Daniely Hodrové je jakýmsi novým patrem vystavěným na těch dřívějších. Téma smrti a paměti, vnějšího světa neovladatelných kauzalit a vnitřního světa duševního divadla ovládaného auktorem-demiurgem (i když jen do určité míry - ne absolutně), jenž se snaží spasit mrtvé jejich vyvoláváním ve své mysli - dát jim „dobrou smrt” vetkáním do ornamentálního řádu složitého tkaniva koberce všehomíra, je zpracované mistrně a přesto naléhá zásadní nemožností dosáhnout jakékoli dokonalosti a jednoty. Text je stejně stísňující jako je konejšivý. Jednota celku je tvořena unikající a nekončící mnohostí, neboť „mnohost je zjevením jednoho světa”. Hranice jsou dané hranicemi autorčiny mysli. Točité věty jsou utkané ze zkušeností bezprostředního života, stejně jako z širokých vrstev kulturní paměti. Jde o souboj se smrtí, se zapomněním: Karel, Jaromír, Joska, Bohumila, Adriena - každý z nich je vesmírem, jenž hrozí vyhasnout. Tenhle metafyzický duel koneckonců zakládá význam veškerého umění či lidské tvorby jako takové. Ale může „lidský vesmír” skutečně vyhasnout? Není jeho existence samotná, byť v čase pomíjivá, dostatečným potvrzením jeho smyslu? A lze jej z pomíjivosti vůbec zachránit? Nejde jen o zbožné přání, vyživované fantazií autorky, která se tak brání chladu z propasti nicoty... z propasti samoty? Ston, který propast vydává propasti jiné?
Vladimir Nabokov se ironicky podivoval, že se tolik děsíme prázdnoty ženoucí se na nás z budoucna a přitom s tou druhou prázdnotou, která leží před naším narozením, a která by mohla být stejně tísnivá, jsme bez problémů smířeni. Neděsí nás chlad, jenž vane ze světa bez nás, ale šíp času, jehož klamavému pohybu podléhá naše nedokonalé vědomí. Právě tento šíp času je narůstající entropií, tedy smrtí, ale zároveň je jehlou, s níž lze tkát onen koberec kulturní paměti – monument veškeré lidské činnosti – který času, tedy smrti vzdoruje. Prázdno za námi, tedy ono prázdno ležící v „minulosti”, není skutečným prázdnem, neboť je vyplněno artefakty – upomínkami života, a řádem do nějž je naše existence bezpečně usazena, s nímž je srostlá a z nějž čerpá smysl. Tohoto “minulého” prázdna se tedy zprostředkovaně účastníme — rušíme je tím, že vlastním životem navazujeme na kulturní paměť, tedy že se „vzděláváme”. Prázdno ležící před námi je naopak potencialitou, něčím, ž čeho nelze těžit, ale lze s tím nějak počítat. Díky časovému vědomí ho nelze eliminovat a nelze ho ani zařadit do kulturního řádu jinak, než žitím. Je tedy chaosem, který nás ohrožuje, neboť žití, které ho jedině přetváří v smysluplný řád, není ničím samozřejmým ani trvalým. Existence stále balancuje nad propastí, v jejíž temnotě každý smysl vyhasíná jako navlhlá sirka. Tohle je snad skrytým, vnitřně přítomným tematem lidské tvorby jako takové a v případě Točitých vět pak tematem do značné míry otevřeným a stěžejním. Proti hrozícímu chaosu zapomnění, odtržení od řádu – tedy uvrhnutí do „špatné smrti”, jež je absolutním vymazáním, ztrátou všech vzpomínek, všech znamení, indicií, upomínek a tím pádem nemožností zjevení jakéhokoli smyslu – je zde i opačný, spásný moment, jenž vytrhuje ze tmy, zachraňuje a vytváří z chaosu řád. Jmenováním, propojováním, opakováním, zaříkáváním vytváří Hodrová záchranou síť. Zda jsou její oka dostatečně jemná, aby jimi nic podstatného nepropadlo, to nechť posoudí každý čtenář sám.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Točité věty |
| 2001 |  ... na okraji chaosu... |
| 1991 | Podobojí |
| 1999 | Trýznivé město |
| 1994 | Perunův den |
"Jung a Šašek mě provázejí, ten první potměšile po mě hází moudra, ten druhý se mi pošklebuje za zády a dělá na mě dlouhé nosy, a mými stavy bezradnosti se oba náramně baví."
V knížce Daniely Hodrové na vás bez varování zaútočí slova ...
„Její život? Můj život! (…) Co píšu o ní, píšu o sobě, její příběh je od jisté doby, ne-li odsamého počátku, mým příběhem, to já jsem držela v klíně Jendovu hlavu klesající do podsvětní říše…“
Slova, která mluví o živých, i o mrtvých, promíchaná do chuchvalců, které se kupí a kupí, až je jich tolik, že dojde k něčemu, nečekanému? ... jenže on je to spíš čistý autorčin záměr, protože to ona chuchvalce slov zamotala do točitých vět, do nekonečného víru rychle se měnících podnětů, které díky tomu působí spíš jako nekontrolovaně roztočené spirály nad kterými i sama autorka (máte pocit) ztrácí kontrolu, lapená do svého vlastního příběhu, ve kterém se vše točí a motá a víří tak dlouho, až vás (původně čtenáře dychtící rozmotat ty složitě rozvětvené věty, tudíž hledající poctivě každou indicii) to nakonec přestane bavit, z tolika otáček se vám totiž začne točit hlava, a vy už nesnesete ani jednu jedinou další otočku, ztrácíte pozornost, ale ještě víc chuť ... na další zákrutu, na další nekonvenční motiv, který roztočená hladová spirála pozřela a donutila ho, točit se s těmi ostatními, jste už příliš přesycení a tak, místo pocitů radosti ze čtení, z objevování něčeho nového, nových literárních postupů, neobvyklých motivů a slov, cítíte jen trýznivý pocit nedočkavosti ... kdy už to skončí ...
"Kdo povede mě? Les stále nekončí, s každým krokem, s každou další větou, je neprostupnější."
Nepřetržité intertextové odkazy (nejen v rámci příběhu této knihy - je první, kterou od této autorky čtu - ale, jak jsem zjistila, vše se děje v rámci komplexní autorčiny tvorby) vám pak vnucují pocit, že mají jen ... zaplnit stránky? Vlastně víte, že to tak není, že je to pocit získaný navzdory tomu, že cítíte, že takhle to myšleno nebylo ... prostě:
"Buď zticha! Takový je zdejší řád, je dobrý. ... netuším, co mě čeká, nevím, kolik vět budu moct napsat, abych byla vpuštěna, kolika branami, nebo tunely budu muset projít ... a co nastane, až vstoupím ..."
Nekonečná souvětí, ve kterých hledáte jako v labyrintu, paprsčitá rozbíhání do různých dějových úseků minulosti, vás nutí neustále rekonstruovat pravděpodobný sled událostí. Všechno pak ještě ztěžuje autorčina představa, že smrt je možná definitivním koncem života, ale ne definitivním koncem existence, takže se se svými mrtvými ... loučí spíš jen prozatímně ...
"Jste/byly jste, Bohunko a Adrieno, mnou inspirací …prožívám díky Bohunce a skrze ni tím, že o ní píšu, svou celistvost, bez její postavy by mé psaní nebylo…“
A tak, co s tím?
Mam snad jedinou radu ... nespěchejte! Výsledkem pak totiž bude jen kupa nezodpovězených otázek, když budete spěchat, jediné co se stane bude, že se nekonečné věty rozvětví jen do prázdna a nedovedou vás tak už k větám dalším. Jen tím, že budete číst pomalu, možná získáte smysluplný text ...
"pod rukama se jí znovu začínají z prázdna rodit tvary, poté, co byl převrácen, zmaten, nebo vůbec nebyl, opět vyvstává smysl."
A ještě něco, možná, že se autorka měla alespoň trochu přidržet známé Wittgensteinovy (filozof a matematik) věty: „O čem nelze smysluplně mluvit, o tom se musí mlčet.“ Myslím, že trochu víc pokory v tomto smyslu by příběhu určitě ... minimálně slušelo.