Tohle jsem měla napsat v přítomném čase
Helle Helle (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352632/bmid_tohle-jsem-mela-napsat-v-pritomnem--iKR-352632.jpg
3
144
144
Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu na univerzitě v Kodani, jenže to není pravda. Často je jí zatěžko vůbec vstát z postele, nechává plynout čas a čeká, co jí přivede do cesty náhoda. Také zkouší psát: o svém prvním příteli i dalších prchavých známostech a sexuálních zážitcích, o bezdětné tetě, po níž dostala jméno, o všem, co tak často nefunguje, jak by mohlo… Zvlášť když je člověku dvacet, v noci místo spaní poslouchá vlaky a neví, co se životem. Rafinovaná dánská autorka přivádí čtenáře do svého mikrovesmíru náznaků, ze kterých si můžou utkat vlastní, trochu bolestně smutný, ale i potměšile humorný příběh. Ať už to bude vaše první setkání s Helle Helle, nebo několikáté shledání, připravte se na originální literární zážitek. Ale pozor, možná kvůli němu zapomenete vystoupit ve správné stanici…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , PasekaOriginální název:
Dette burde skrives i nutid, 2011
více info...
Přidat komentář
Nic zvláštního se nestalo. Je to škoda a je to dobře. Je to zkrátka "jenom" zvláštní kniha.
Všednodenní výpověď neukotvené, nenaplněné, osamocené, nevyzrálé dívky trpící prokrastinací. Od vyzrálé autorky. Všední život Dorte se nikam neodvíjí, prostě se odkrývá ve všedních detailech. Zvláštní humor. Žádné velké myšlenky, žádné vyvrcholení. Jenom život sám. Nenaplněný. Snad i bolestně. Kdo ví. Bezesný život plyne. Den za dnem. Stanice za stanicí. Helle Helle, už mi stačilo.
Čtení bylo hodně minimalistické. Ze začátku dokázalo navodit až letní náladu, kdy se hlavní hrdinka potuluje po svém domku, ale pak postupně atmosféra opadala. Jakmile se do příběhu začali míchat muži a vztahové záležitosti, kniha na chvíli ožila, ale pořád to bylo takové táhnoucí se. Od knihy jsem čekala více, trochu mě zklamala.
Tak teď už je i literatura minimalistická, jo? Já bych tuto knihu spíše popsala jako "atmosférická", což se teda taky nepoužívá... Je to opravdu "bolestně smutný" příběh. Hrdinka se plácá od ničeho k ničemu a její život postrádá jakýkoli smysl a cíl. A ne že by se snažila, od začátku jsem ji vnímala jako duševně nemocnou. Její apatie a absence zodpovědnosti za vlastní život jsou prostě chorobné.
Z mého pohledu je ta kniha koncentrovaná depka. A taky docela nuda.
Kniha nenadchne ani neurazí. Příběh se čte velmi rychle, ale pořád očekáváte, že to začne trochu gradovat. Ale to se nestane. Je to obyčejný příběh, kde je všechno, ale zároveň nic.
Autorka je mistrní banalit, a to myslím v dobrém, jen je potřeba být na tenhle styl naladěn. Zpočátku se tento rádoby román rozjíždí jako nějaká Carverova povídka. Střídmý styl a snaha vše sdělit pokud možno co nejcivilněji, mě zpočátku zaujal, ale právě ta snaha je tak strašně zjevná a usnažená, že to po pár kapitolách může začít nudit; píšu může, protože chápu i početnou obec čtenářů, kterým takovýto úsporný ale i úporný styl může sedět. Ocenil bych některá opravdu dobrá místa a postřehy, ale jinak je to takové plácání a přešlapování na místě. Autorka má dobrý pseudonym, který především v českém prostředí hned zaujme. Navíc nakladatelství Paseka vydává obecně knihy v pěkném překladu i úpravě. Takže za pokus se s Helle Helle čtenářsky alespoň poprat určitě stojí.
Na mě příliš minimalistické, mám raději vyprávění, které se rozvinou do velkého příběhu. Ač je kniha bez emocí, sama v sobě jsem si emoce dokázala vytvořit. Kdo má rád podobné knihy, tato se mu bude líbit.
Já pořád nevim. Pořád jsem čekala, co se bude dít a nedělo se nic. Zároveň je v tom příběhu “něco”, co vás nutí číst a přemýšlet...
Podle mě musí být na tuhle knihu ta správná chvíle. Takže po ní určitě ještě sáhnu..
Mně to nesedlo, nedokázala jsem hlavní hrdinku pochopit. Jsem na to asi moc odlišná generace.
Tak tohle bylo čtení přesně pro mě! :-) Takový styl ano,ano, ano!!!! :-)
Jako oddych mezi náročnějšími knihami a jako oddych v náročném období VŘELE DOPORUČUJI!
Přesně jak tu psala již čtenářka níže, je to o ničem a zároveň o všem!
A ta atmosféra....:-)
Toto byla krása. Jako bych se přestěhovala do hlavy Dorte a viděla svět jejíma očima. Nevím, jak to Helle Helle dělá. Ale i když nenapíše ani slovo o pocitech své hrdinky, nic nerozpatlává, jen popisuje každodenní život, mezi řádky tam probleskuje všechno. Klobouk dolů.
Představte si, že jedete vlakem ze Svitav do Brna. Koukáte z okna stejně jako další cestující, někteří teda jdou ještě na záchod, hledají něco v kabelce, volají manželovi, hlídají děti .. Vidíte ubíhající krajinu, lesy, auta, silnice, lidi venku ... Tam všude se odehrává nějaký příběh. Každá knížka Helle Helle je jako jízda takovým vlakem. Ona vás vezme na projížďku jedním určitým úsekem, ale je na vás, co si z toho příběhu složíte vy. Můžete se soustředit na cokoliv chcete, pozorovat padající sníh a vzpomínat na dětství, domyslet si příběh o dvojici na nádraží, přemýšlet, kam letí hejno ptáků na nebi. A každý cestující v tom vlaku to uvidí úplně jinak. O tom Helle Helle je, nemůžete po ní přeci chtít, ať vám řekne celý příběh, nedejbože něčí pocity, bolest či radost. To už je na vás.
Pět hvězd jí nikdy nedám, jelikož mám radši košatější příběhy, ale ve své originalitě je Helle Helle opravdu geniální.
Zvláštna to kniha, na jednu stranu mi pripadalo, že je naozaj taká prázdna ako opustená ulita, na druhú stranu som mala pocit, že tým mechanickým popisom zakrýva svoju ubolenú dušu, ktorá si nevedela nájsť miesto vo svete.
Nádherná kniha, která ale není pro každého čtenáře, vypráví totiž o všem a zárověň o ničem. Osobně právě v tomto aspektu vidím její hlavní sílu, dává nám totiž možnost společně s hlavní hrdinkou Dorte prožít náš vlastní životní příběh...
Rozhodně tedy stojí za přečtení :-))) (minimálně jednou)
Kladem tého knihy bylo velké porozumění pro vnitřní život čerstvě dospělých. Chyběl mi tam ale vývoj postavy, mám ráda když příběh spěje od něčeho k něčemu. Tady to bylo stále stejné. Postava spěla od ničeho k ničemu.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že na poslední stránce jsme zase na začátku a mezitím je to celé retrospektiva. Všechno se mi pak krásně poskládalo do sebe i ten název o přítomném čase. Obecně mi přijde dokonalé, jak je Dorte v tom bungalovu zaseklá. Všichni pořád něco děláme a ona si prostě jen žije, čeká a po nocích píše. Krásně nostalgická a vlastně knížka, i když má happy end a často jsem se smála.
Někomu by se mohlo zdát, že v knize nedochází k žádným velkým zvratům apod., ale možná právě z tohoto důvodu se mi knížka moc líbila, nepodobala se ničemu, co jsem četla. Přečtena na dva dechy :)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tohle jsem měla napsat v přítomném čase |
| 2021 | Ony |
| 2016 | Jestli chceš |
| 2012 | Na dně |
| 2008 | Ženy bez mužů |
Tohle se možná ani nemělo psát.