Tomáš Akvinský o zákonech v Teologické sumě
Tomáš Akvinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/507274/bmid_tomas-akvinsky-o-zakonech-v-teologi-zhs-507274.jpg
3
3
3
Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření. Překlad, úvodní studie a poznámky Karel Šprunk. Kniha je revidovaným překladem, který vyšel v nakladatelství Krystal OP v roce 2003.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
filozofie teologie morálka scholastika zákony desatero přikázání svatý Tomáš Akvinský, 1225-1274Autorovy další knížky
| 1937 |  Theologická summa |
| 1992 |  Jsoucno a bytí |
| 1993 |  Summa proti pohanům. Kniha první |
| 2003 | O pravdě, o mysli |
| 2008 | O stvoření |
Líbí nelíbí, Occamova břitva je platným principem. Je-li něco přehnaně složité, je to nejspíše špatně. Jednoduchým postupem tak lze dojít k závěru, že dodnes přetrvávající tomismus je čímsi, co již dávno mělo skončit v zapomnění. Je to totiž filosofický přístup příliš komplikovaný a kauzální.
Podivejte se, právní pozitivista si vystačí s… Parlamentem. Naturalisté k tomu potřebují Parlament a nějaké zřídlo (Boha, přírodu, rozum,…), tomisté k tomu potřebují Parlament, Boha, i (!) rozum. Od prostého „pozitivní normy“ se tak dostáváme přes „přirozené normy a pozitivní normy“ k normám „pozitivním lidským, pozitivním božským, přirozeným normám a věčným normám. A to je, promiňte mi to, stupidně překombinované. Jen to znovu dokazuje, že boha fakt nepotřebujeme, protože je to, kupodivu, právě on, kdo činí věci složitými.
Dále jsem podotkl, že se jedná o záležitost příliš kauzální. Abych dovysvětlil, myslel jsem tím spíše na přílišnou úzkost teorie. Celý text až úzkostlivě vychází ze starého a nového zákona, teologů a případě z Aristotela. Teorie naprosto ztrácí platnost, nedojde-li k naplnění podmínky sině qua non – tedy nevěříte-li v konkrétního křesťanského boha. A to je, promiňte mi, Tomáši, poněkud zužující kritérium.
Ve své podstatě bylo fascinující si přečíst souvislejší kousek Sumy. Člověk ze čtení odchází se dvěma pocity:
1) Akvinský musel být mimořádně zajímavý coby člověk – jeho metodologie je podivně konzistentní, repetetivní, důkladná – teze, antiteze, syntéza, komentář k ní. Vlastně poměrně zajímavá dialektická metoda, ve které sice autor v zásadě dochází k libovolně zvoleným názorům, člověk od něj ale alespoň víc co čekat a nadto… jako sory, ale takto strukturálně pojatá metodologie ve 13. století? Wow
2) Na straně druhé člověk nemůže nepozorovat smutný fakt – říkejte si co chcete, ale Evropa opravdu prošla tragickým úpadkem, temnotou, která pozřela stovky let vývoje. Ač může být Akvinský sebemetodičtější a jeho dílo sebesofistikovanější, stále nedosahuje hloubky, rafinovanosti a působivosti díla Platónova a Aristotelova. NA první dobrou by jeden skoro řekl, že to byl Akvinský, kdo předcházel Platónovi, nikoliv naopak a to s odstupem kolika, 17 století? V zásadě totiž Platón s Aristotelem (A Ciceronem) řekli co se dalo říct a Akvinský jenom přináší ne zcela logický ideový balast, který, jak výše popsáno, nemá valného užitku. Zatímco Platón i Aristoteles byli podivuhodně sekulární, Akvinský potřebuje balast boha.