Totál Balkán
Blanka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385156/bmid_total-balkan-c3Z-385156.jpg
5
120
120
Na první pohled vypadá Kosovo jako nádrž, do který se nepřetržitě naplno pumpuje, a všichni se okatě diví, jak je možný, že i po deseti letech je v nádrži vody sotva po kotníky. "Ale kam všechny ty prachy přišly?" rozčílím se. Kluci vybuchnou smíchy, jako bych jim právě řekla skvělej fór, kterej sama nechápu. "Nejspíš to narvali do pěti set tisíc osmi set padesáti pěti ping-pongovejch turnajů!" chechtá se Radim. Kryštof mi věnuje konejšivej úsměv, takže si připadám jako obecní primitiv, kterýmu léta naschvál tvrdili, že Země je placka, a on jim, blbec, věřil. 21:00 Jedu zpátky do Mitra. Všude tma. Nejde proud. Silnice je samá díra, kam člověk dohlídne, jsou siluety rozvalin, jako by válka skončila předevčírem. Není voda, není práce, není nic. Jen bordel, marasmus a špína. Doma přendám máslo z (teplý) lednice do (jakž takž chladnýho) mrazáku, aby ráno nebylo na kaši, poleju se vodou ze tří pet lahví a padám potmě na postel. Otázka dne: Dají se stamilióny rozkrást po stovkách? Jak se dělá demokratizace? Je možné se neztotožnit s hodnotami přední mezinárodní organizace? Proč vlají vlajky členských států tak vysoko? A proč nikdo neřekne pravdu? Mladá právnička se vydává do Kosova a na vlastní kůži získává šokující odpovědi na své otázky. V rámci jednoho roku zažije příběhy zdrcující i povznášející, udělá řadu chyb a spoustu záslužné práce, přičemž se stane černou ovcí mezinárodních misí a hrdinkou obyčejných lidí v Kosovu. Smích, který vzbuzují její glosy na adresu Organizace i kosovské společnosti, často tuhne na rtech a stožáry s vlajkami členských států obkličuje znepokojivými otazníky.... celý text
Přidat komentář
Skvěle napsané … Hovorová čeština klouže na jazyku jak po másle a děj odsýpá. Kdyby popisovaná "realita" nebyla tak zoufalá, smála bych se od začátku až do konce. Doporučuji.
Je to výborné, vtipné a poučné. Chvílemi trochu zdlouhavé, ale dávám všech pět, ať si to přečte co nejvíc lidí. Blankica si je zaslouží, za svou práci i za prokázané nervy!
Autorka, která se stala černou ovcí Organizace, nás bez sentimentu a s jemným humorem seznamuje s prací mírových misí OSN. Jestli stále máte ještě naivní představu, že jsou tyto mírové mise nezbytné, přečtěte si tuto výpověď. A to je jen o zlodějinách dole, další si asi ani neumíme představit.
" Multietnické projekty a soužití, prázdné fráze o demokratizacích, integrace s důrazem na genderovou vyváženost…….. „Člověka, co vymyslel slovní spojení fungující multietnická společnost, měli rovnou zbavit svéprávnosti, zrovna tak jako toho, co vynalezl kolektivizaci.“
Děj má spád, nechce se vám knihu odložit, ale pod tím vtipem a žertováním je smutno a zůstává pocit marnosti. Mezinárodní mírové organizace už slouží jen jako „trafika“ a tunelování peněz. Konec, přežily se.
„Vybavím si svoje vlastní slzy, dusivý zával zklamání, z něhož jsem neúnavně rašila dalšími nápady a lstmi, jak navzdory zvůli, lhostejnosti a absurditě něčeho – čehokoliv – dosáhnout. Cítím se vší tíhou a naléhavostí, že jedinkrát, kdy něco dokážu, kdy někomu opravdu zasáhnu do života, jednám proti mandátu naší organizace.
A že to dál nemá smysl.
Pohřbívám svoji víru v mezinárodní společenství, zatímco můj vlastní idealismus a víra v jednotlivce se dere zpátky k životu. Už nebudu nic předstírat, nic utajovat.
Pomohla jsem alespoň jednomu jedinýmu člověku.
Moje mise skončila."
Tak ještě jeden vtip nakonec:
„Starej Albánec s Albánkou sedí ve svým bytě v Prištině. Nejde proud, takže je tma, telka nehraje, neteče teplá voda a jídlo v lednici se kazí. Najednou se rozsvítěj světla, telka naskočí, lednice hrkne. Albánec se podívá na Albánku a řekne: Mámo, podej pušku! Srbové se vrátili!“
Legrace? Ano. Smutné? Taky ano.
Děkuji paní Čechové za tuto naprosto skvělou knihu, která je svým obsahem vyjímečná. Vynikající čtení a určitě d o p o r u č u j i !
Totál Balkán je kniha, která určitě stojí za přečtení. Ať už pro odpůrce, tak i pro zastánce podobných organizací. Kniha je vtipná a lehce čitelná. Jen ke konci mi bylo trochu smutno.. že už se blíží konec a jak moc prohnilé podobné organizace jsou.
Blanka Čechova byla dlouho v mě knihovně, ale pořád bylo něco zásadnějšího, ci novějšího ke čtení. Když jsem pak dal Total Balkánu šanci, litoval jsem, že až tak pozdě. Velice zdařilý popis, na základě vlastních zkušeností, jak fungují nadnárodní instituce a to v příběhu plném humoru a nadsázky.
Skvely styl pisania. Knihy Blanky Cechovej citam velmi rada.. plati to aj o tejto. Znamenity humor ako prostriedok pre vykreslenie casto dost krutej reality, resp. charakterovej reality ludskeho pokolenia na miestach, kde sa bezny clovek nedostane.
Když jsem si knihu vybírala ke čtení , moc jsem nevěděla, co čekat. Po prvních stránkách jsem byla nadšená stylem psaní .
Ve svým věku už nežiji v iluzích ,ale až takhle jsem o OSN a jistě i dalších světových organizacích zaštiťujících se bohulibou činností , nepřemýšlela . Je to ještě horší než nejhorší .
Myslím, že sarkasmus , který z každého slova přímo čiší, je jediný způsob jak zachytit smutnou realitu a nezačit křičet vzteky a bezmocí .
A pro někoho , kdo do Kosova odjížděl zřejmě s představou , že učiní svět lepším , to muselo být dvojnásobně těžké .
Já sice věřím , že obyčejní lidé dokáží žít vedle sebe víceméně v klidu , přesto mě překvapovalo , jak život v Mitrovici vypadal i po deseti letech .Mám na mysli jižní , tedy albánskou část. Bez vody , bez elektřiny , školy bez učebnic , čekající na něčí pomoc .
Co si asi od odtržení od Srbska slibovali , ti kteří toužili po samostatnosti ?
Kniha se mi ale hodně líbila a tak doporučuji k přečtení .
„Kate konečně přijel miláček Harry. Vegetarián (co tu bude jíst?!). Na Mitrovici je kapku moc éterickej. Vypadá, jako by právě sestoupil z mola Armaniho módní přehlídky, nosí kostkovanou pánskou kabeličku Louis Vuitton a když mi podává svoji leklou ruku, všimnu si, že má perfektní manikúru. Kate je samozřejmě nadšená a tvrdí, že tu Harry dokončí svoji první knihu, ale já mám podivnej dojem, že tohle prostě nebude fungovat. Ačkoli zázrak nelze vyloučit. Třeba se z metrosexuála stane mitrosexuál, to jest chlap, kterej začíná den panákem, pleskavicí a říhnutím, co probudí celej barák, trička Armani kupuje za dvě eura na místním trhu, ženy považuje za součást bytovýho zařízení, místo kabeličky nosí bouchačku a za třicet let si nevšimnul, že je v Mitrovici knihovna.“
Byl jsem v Albánii i v Kosovu, s tamními lidmi mám pozitivní zkušenosti (jeden malý příklad: albánská prodavačka v obchůdku neměla eura na vrácení, tak nechala svou peněženku, otevřenou kasu, svůj mobil a celý obchod, abychom jí to pohlídali, a vyrazila pro drobné do ulice), s nesmyslným utrácením peněz EU, a vidím že v UN je to stejné, mám naopak ty nejhorší zkušenosti. Neschopnost řešit problémy včas, nekompetentnost zaměstnanců, kteří většinou buď neumí nebo nechtějí nebo hrabou pro sebe. Nebo se drží byrokratických předpisů. Papíry, papíry, kecy, arogantní dobře se živící klíšťata koordinátorů a kontrolorů, něco jako mimozemšťané z misí OSN ve svých bílých džípech mezi kosovskými chudáky. Před depresemi mě ochránil jen švejkovský styl vyprávění. Děkuji autorce za nebojácný řez do hroutící se obludy OSN, která už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Vypadá to, že bez zásahu NATO a následné demokratizační péče OSN by Srbům i Albáncům v Kosovu bylo dnes lépe.
95 % (zatím jen 39 hodnotících s průměrem 92 %).
Navzdory svému matoucímu, pokleslou literaturu asociujícímu, názvu opravdu silná kniha - obžaloba. I pouhý strohý popis zkušeností během ročního působení v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) by stačil autorce k tomu, aby ve mne utvrdila cynický pocit, že demokracie coby systém ,,šlape vodu", s jejím literárním talentem a citem pro humornou zkratku navíc znásobeným politickou nekorektností (díky bohu!) jsem měl ovšem při čtení mnohokrát pocit, že naše západní civilizace svůj boj už prohrála, když nechala fungující záchranné systémy, mající za cíl zabránit opakování světového válečného konfliktu, nepozorovaně (a nevratně) přetransformovat do absurdních byrokratických molochů hodných antických bájí, Scyll a Charybd naší doby... Kosovská mise OBSE dost připomíná českou politiku, nebo třeba ekonomickou transformaci 90. let, pod pláštíkem vznešených frází jde o to nakrást si co nejvíce, morálka stranou, i proto se premiérem české vlády může stát agent StB, stejně jako autorčinou šéfkou v knize bývalá agentka východoněmecké Stassi, nebo důstojník polské komunistické vojenské kontrarozvědky. Blanka Čechová v podstatě popisuje, jak se naše euroatlantická civilizace vyčerpala a pomalu se šine k definitivnímu konci své existence, ke konci jedné velké civilizační éry, stejně jako se vyčerpal socialismus v zemích východního bloku, koloniální impérium Velké Británie, nebo třeba svého času Římská říše a další velké dějinné celky lidské historie...
Ctive, vtipne a cynicke vypraveni o (vlastne docela smutne) realite pusobeni Organizace v Kosovu. Chvilemi mne knizka prisla trochu zdlouhava, ale preskakovat se neda :). Celkove velmi podarena
Nejprve bych chtěl pochválit předchozího uživatele KejmIP za velmi trefný komentář. A samozřejmě poděkovat autorce za odvahu s jakou napsala tuto knihu. Možná mohla i někdy více přitvrdit, aby si čtenáři udělali větší a pravdivější obrázek o práci mírových misí OSN. Knihy s takovým tématem nevycházejí každý měsíc, je to prostě literární klenot, na který narazíte možná jednou, dvakrát za život. Moc se mně líbil její humor, který někdy přecházel i v jemný sarkasmus. Dobrý humor, který celou tuto knihu prostě odlehčil.
Je to velká tragédie, když dobré kamarády, někdy i rodiny, náhle rozdělí politici, náboženství a vlastně i samotný svět. Vše pod záštitou OSN. Po dlouhé léta spolu žili etnika vedle sebe, bez vážnějších konfliktů a potom přijde pár jedinců, kteří doslova těmto obyčejným lidem obrátí život naruby.
Tuto knihu doporučuji všem těm, kteří se chtějí něco více dozvědět o práci OSN a o oblasti Kosovo.
Jen se podivuji nad tím, že tuto knihu nevydalo žádné větší nakladatelství, které by autorce udělalo větší reklamu. Určitě by si to, tato kniha zasloužila.
"Doporučení: Zrušit OSN." Po přečtení této skvělé knihy nabývá řečené doporučení úrovně rozkazu. OSN vnímám s despektem už delší dobu, ale tato kniha to dovedla na úplně jinou úroveň. Autorka s brilantním smyslem pro humor a nadhledem popravuje celou slavnou "mezinárodní organizaci", neživotaschopný projekt Kosova, a všechny ty prázdné fráze o demokratizacích a budování multietnického soužití.
K textu v podstatě nemám žádné negativní připomínky. Čtení ubíhá, děj má spád, postřehů a podnětných myšlenek je habaděj. A smích vyvolaný skvělým cynickým humorem střídá kroutění hlavou nad tím, jak absurdita střídá absurditu.
Nejvíc přiléhavé mi přišlo srovnání OSN s KSČ na konci normalizace. Organizace, která kdysi vyrostla na zkušenostech s tragédiemi, ideálech a touze učinit svět lepším, se stala hnízdem kariéristů žijících v uzavřené bublině, vyjadřujících se nesrozumitelným jazykem, hrajících jen sami na sebe, přičemž už dávno ztratili veškeré ideály. Organizace co drží nejdůležitější klíče, ale uvnitř je prohnilá a neschopná. Mám dojem, že to je asi přirozený vývoj každé organizace. Stejně jako tomu vždy bylo a bude, každé nakonec nadejde čas.
Zároveň skládám poklonu autorce a těm pár idealistům, kteří místo hlásání frází a pohoršování se radši mlčí, a konají praktické věci. A samozřejmě prostým lidem na Kosovu, kteří jsou jen obětí špinavé americké geopolitické hry, která vytvořením narkostátu Kosovo vytvořila precedens, který se jí nyní vrací ve všech těch Krymech a Abcháziích, nad jejichž zřizováním se právě tvůrci Kosova nejvíce pohoršují.
Čtení knihy pro mě bylo literárním zážitkem, a zcela právem ji vkládám mezi výběr doporučených.
Určitě nejvtipnější a zároveň nejtragičtější knížka, jakou jsem v poslední době četla - a to jsem se k ní dostala náhodou, protože Blanku Čechovou jsem do té doby neznala. Skvělá sonda do fungování nadnárodní organizace, která má pomáhat, ale ve skutečnosti..je to trochu komplikovanější. A mladá nadšená (a velmi inteligentní) právnička, která se po příjezdu na vysněné místo střetává s realitou a postupně střízliví. Ovšem situace se chopí po svém. Je mi blízký autorčin sarkasmus a líbí se mi výstižné popisy poměrně složitých poměrů (nejen) v Kosovu, ale vůbec kdekoliv, když máte dobrý úmysl a střetáváte se místo nadšenců s blbci. A jinak mě historka s francouzským důstojníkem přišla jako taková třešnička na dortu..prostě reálný příběh:)
Smekám svou (již značně omlácenou) donkichotskou přilbici....
Smekám ji před odvahou, nadhledem a vtipností, s jakou dokázala tato mladá právnička otevřeně a bez politické korektnosti popsat jednu svou životní etapu - sen "o jednotlivci, kterej si myslel, že může něco změnit, ale bohužel se zbláznil", rok svého působení v mezinárodní humanitární mírové organizaci (OBSE). Rok idealistického nadšení a plánů, rok plný frustrace a deziluzí, rok zoufalého boje proti byrokracii, lidské hlouposti a lenosti, proti neprůstřelným demagogickým heslům a postojům. A přesto, že toto procitnutí do reality muselo hodně bolet, píše o tom Blanka Čechová natolik vtipně, že místy brečíte smíchy. Ovšem občas se můžete přistihnout, že zcela plynule přecházíte do pláče nad stavem tohoto světa (a všudypřítomných megalomanských organizací všeho druhu) a naprostou marností nad snahou o jakoukoliv změnu.
Její vyprávění je mi nesmírně blízké - ač jsem nikdy nebyla členem žádné mírové mise, nabíjím si svůj idealistický čumák už pěkných pár let obdobným způsobem, kladu si stejné otázky a stejně tak nenacházím jednoznačné odpovědi. Protože:
"Zatímco z tísíckrát omílanejch lží se staly pravdy, postřeh o tom, že lidstvo zapomíná, je jednou z mála pravd, kterou opakovali tak dlouho, až ji všichni začali ignorovat.
Že lidstvo doopravdy zapomíná, si uvědomuju každejch čtrnáct dní na pravidelný masáži mírotvorců v kantýně. Každá nová generace prostě musí zas a znovu uskutečňovat svoji touhu po tribunách a historickým významu, musí pokřtít svůj vlastní systém tvaroslovnech lží, který už tady sice byly, ale stačí pár let a vítr novejch příležitostí z nich sfoukne všechen prach, takže znovu vypadají jako bychom je právě objevili.
Zkušenost moci. Individální pocit, kterým si každej musí projít sám a každej k němu musí zaujmout svůj vlastní postoj. A ten se nedá načíst ze štosů starejch novin. Historie rozhodně nekultivuje lidstvo k humanismu a slušnosti. Možná jen k důmyslnějšímu, neprůhlednějšímu způsobu, jak uchvátit moc."
Blanka Čechová má můj hluboký obdiv, že z tohoto cirkusu dokázala vystoupit, byť to skutečně není jednoduché a jen málokdo to dokáže:
"/Pracuje pro Organizaci!/ - Mám to marný.
/A v Kosovu! Taková statečná. Viděla jsem ve zprávách, jak se tam střílí./
Život olemovanej značkama jako turistická trasa. Právnická fakulta zní sexy. Studium v zahraničí ještě víc. Při Mezinárodním soudu lidi zpozorní. A Organizace? To je trefa do černýho. Bašta pro šťastně vyvolený. Po zelený až na vrchol! Nikdo nevěří, že výhled z toho kopce spíš děsí, ba co hůř - že člověk, kterej nechce zůstat stát na místě nebo chodit do konce života v kruzích po ochozu rozhledny, musí nevyhnutelně absolvovat sestup dolů a že se toho setsakra bojí.
/Bojovat za demokracii! Tyhle lid já prostě obdivuju./
Lidi nechtějí slyšet, jak je to ve skutečnosti. Nikdo nechce mít život komplikovanej pravdou. Snažím se vyprostit ze škatule, ale nejde to. Nositel značkovýho příběhu musí poslouchat. Lidi nechtějí bejt zklamaný, tak jako čtenáři slibnýho románu. Hrdina naší doby je žena, která v sedmadvaceti vydělává jako senátor, neohroženě potírá zlo a bezpráví, uhýbá kulkám nepřátel, demokratizuje, káže o lidských právech a na krku má průkazku s velikým logem, co vypadá jak náprsenka Supermana.
/Tak nám to neber! Neber nám pohádku o někom, kdo žije luxusní život plnej idálů - lepší život, než jsme mohli žít my, kdo to někam dotáhne, komu můžeme držet palce a sledovat jeho kariéru jako seriál./"
Po dočtení ve mne ještě dlouho přetrvává pocit marnosti. A je ze mne zase o kus větší cynik...
Velmi vtipné, i když ta realita nejen Kosova, ale i (a možná především) prostředí mezinárodních organizací, moc veselá není.
Zajímavá sonda a náhled na to, jak to funguje nebo spíš nefunguje v mezinárodní misi... Jak se jedna naprosto odhodlaná a mladá právnička vydá nadšeně pomáhat do Kosova a jak postupem času její nadšení i odhodlanost opadává, bezmoc převládá, nesmyslná nařízení ubíjí, peníze chybí a nebo neustále někam mizí... A také o tom, jak se jí v tom všeobecném marastu podaří najít a udržet vlastní cestu k obyčejným lidem a konečně koná věci a pomoc, kvůli které vlastně přijela...
Na tuto knížku jsem dostala doporučení od naší knihovnice a vůbec nelituji, že jsem si jí přečetla, otevřela mi oči...
Na knihu jsem čekala dlouho, jelikož jsem byla nadšená z autorčiných příspěvků na blogu. Musím však podotknout, že výběry psané na blogu byly opravdu to nejlepší z knihy. Líbí se mi děj a prostředí mezinárodní organizace v Kosovu a popis toho šíleného kolosu. Trochu mě zklamaly některé části knihy, třeba láska s francouzským důstojníkem mi tamm přišla naprosto nadbytečná (nevím, zda by tam byla kvůli tomu, aby zaujala i ženskou část publika?)
Mám podobný názor, výborný příběh, vtipný a inteligentní, člověk nahlédne do zcela jiného světa...ale ten neformální styl psaní mě přece trochu rušil...jinak doporučuji také autorčin blog: http://jinepsani.blogspot.com/
Štítky knihy
byrokracie Balkán korupce Srbsko humanitární pomoc nacionalismus OSN - Organizace spojených národů Kosovo Albánci národnostní konfliktyAutorovy další knížky
| 2011 |  Totál Balkán |
| 2012 |  Příručka jadranské snoubenky |
| 2019 | Jadranská snoubenka navždy |
| 2016 | Návrat jadranské snoubenky |
| 2010 | Mým divákům |
Brilatne a hlavne humorne napsana kniha, ze ktere ma clovek zaroven husi kuzi, kdyz cte, jak to chodi v OSN.