Totál Balkán
Blanka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385156/bmid_total-balkan-c3Z-385156.jpg
5
120
120
Na první pohled vypadá Kosovo jako nádrž, do který se nepřetržitě naplno pumpuje, a všichni se okatě diví, jak je možný, že i po deseti letech je v nádrži vody sotva po kotníky. "Ale kam všechny ty prachy přišly?" rozčílím se. Kluci vybuchnou smíchy, jako bych jim právě řekla skvělej fór, kterej sama nechápu. "Nejspíš to narvali do pěti set tisíc osmi set padesáti pěti ping-pongovejch turnajů!" chechtá se Radim. Kryštof mi věnuje konejšivej úsměv, takže si připadám jako obecní primitiv, kterýmu léta naschvál tvrdili, že Země je placka, a on jim, blbec, věřil. 21:00 Jedu zpátky do Mitra. Všude tma. Nejde proud. Silnice je samá díra, kam člověk dohlídne, jsou siluety rozvalin, jako by válka skončila předevčírem. Není voda, není práce, není nic. Jen bordel, marasmus a špína. Doma přendám máslo z (teplý) lednice do (jakž takž chladnýho) mrazáku, aby ráno nebylo na kaši, poleju se vodou ze tří pet lahví a padám potmě na postel. Otázka dne: Dají se stamilióny rozkrást po stovkách? Jak se dělá demokratizace? Je možné se neztotožnit s hodnotami přední mezinárodní organizace? Proč vlají vlajky členských států tak vysoko? A proč nikdo neřekne pravdu? Mladá právnička se vydává do Kosova a na vlastní kůži získává šokující odpovědi na své otázky. V rámci jednoho roku zažije příběhy zdrcující i povznášející, udělá řadu chyb a spoustu záslužné práce, přičemž se stane černou ovcí mezinárodních misí a hrdinkou obyčejných lidí v Kosovu. Smích, který vzbuzují její glosy na adresu Organizace i kosovské společnosti, často tuhne na rtech a stožáry s vlajkami členských států obkličuje znepokojivými otazníky.... celý text
Přidat komentář
Vlastně depresivní, když si člověk uvědomí, kolik lidské dobré vůle je promrháno, aby bylo učiněno formulářům a úředníkům zadost. Že pomáhat člověk může hlavně tomu všemu navzdory. Jak je obtížné pochopit cizí mentalitu. A že se nemáme zabývat institucemi a vidět konkrétní lidi.
Přesto neuvěřitelně vtipné, místy dojemné, plné kontrastů a podnětů k zamyšlení.
Bravo.
Dokonalá kombinace humoru a informací, které byste raději nedostali. Dostala jsem se k ní po dlouhé době od vydání a budu šířit dále. Dostává místo v knihovně.
Dostala jsem tip na tuto knížku jako na lehčí a vtipné čtení. Četla jsem ji hodně dlouho. Lehké čtení to nebylo, vtipné ano. Bylo mi ze čtení spíš smutno. Smutno z nás lidí. Padala na mě taková beznaděj, že vlastně ničemu člověk nemůže věřit. Že i ty zdánlivě dobře věci, které někdo dělá nemusí být dobře a člověk se vlastně nevyzná v tom co je a není pravda. Každopádně výborná knížka.
Úryvek : Zatímco z tisíckrát omílanejch lží se staly pravdy, postřeh o tom, že lidstvo zapomíná, je jednou z mála pravd, kterou opakovali tak dlouho, až ji všichni začali ignorovat.
Určitě doporučuji , jak píší Ti přede mnou, je to humorné čtení o smutných, tragických věcech, souhlasím s vysokým hodnocením knížky. Je o drsném vyléčení z naivity a humanitární snahy pomoci. Malá naděje zůstává -nakonec se snažení autorky smrskne na nepatrné, ale v prostření kosovské Mitrovice významné - pomoci aspoň v jednom případě, aspoň jednomu člověku. A to se jí podaří. Škoda, že takových jako ona , pracuje pro světovou oraganizaci jako šafránu. Za mě 5 hvězd.
V průběhu jednoho roku na přelomu 2007/2008 tu máme deníkový záznam, měsíc po měsíci, líčící zážitky hlavní hrdinky v kosovské Mitrovici (Mitrovica) v pozici/roli členky mírové mise pod patrolou OSN. Autorka zde mohutně čerpá, soudě podle životopisu, ze svých vlastních životních/pracovních zkušeností, byť zde je to podáno s příměsí nezbytných prvků fikce. Sen hrdinky této knihy je změnit svět k lepšímu. V mladickém poblouzení má za to, že to možné jen pod křídly mezinárodní organizace, byť od počátku je zde skepse hrdinky hmatatelná, zřejmě opět díky životní/pracovní zkušenosti autorky/hrdinky s prací na mezinárodním soudu (ESLP). Tomu odpovídá i duch psaní a ostatně i fakt, že po dvou/třech měsících demokratizační mise je hrdinka ochotná pláchnout s KFOR borcem na Tahiti, což naštěstí nedopadne překlopením do nestravitelné harlekýnky, hrdinka zůstává a deníková demokratizační mise pokračuje.
Hlavní hrdinka má dobré srdce a každý, kdo má dobré srdce může změnit svět svých blízkých k lepšímu, netřeba k tomu podléhat megalomanským sklonům pilného „mravenečka“, který zabloudí do hájemství „klíšťat“/mezinárodní organizace s jejím „demokratizačním ptydepe“, jež nevhodně narostlá křídla idealismu bez milosti usekne, přeplaceného „mravenečka“ úspěšně zkorumpuje, zbyrokratizuje a v neposlední řadě jej zbaví jakékoli známky lidskosti. A tak i hlavní hrdinka nakonec prozře ze svého snu o mezinárodní organizaci vnášející do života utlačovaných/slabších/hladových Dobro/Spravedlnost/Spásu, aby své sny začala uskutečňovat mimo patronaci mezinárodních institucí, v jejichž spirále se dosud točila, a tím si zachraňuje svou vlastní duši.
Tření mezi cíli/smyslem jakékoli instituce a cíli/ideály jednotlivce je vždy přítomna v mnoha formách a obdobách, nicméně demokratizační mise mezinárodní organizace angažující do svých řad a nejvyšších funkcí bývalé členy Stasi, KGB či jiných obdobných organizací, vzbouzí alespoň u mě závažné pochybnosti.
Podle mého názoru to nejlepší, co B. Čechová zatím napsala, byť i jiná její dílka zajisté mají svůj okruh čtenářů.
"Muezín řve svoji výzvu k ranní modlitbě hezky do tlampače, aby nábožensky probudil opravdu celou čtvrť. Kretén, pomyslím si. Tohle je největší a nejnebezpečnější extremismus v celým islámu a je třeba s ním zatočit - ranní vstávání. Shodím ho z minaretu! V momentě, kdy se zdá, že muezínovi začne docházet hlas, ozvou se zvony. Šílený, obrovský kostelní zvony, kterých je snad tisíc, a předhánějí se mezi sebou navzájem i s muezínem v objemu zvuku, co dovedou vytvořit... Muezína to naštve, takže chytí druhý dech a zvonům to pěkně osolí."
Balkánci vás buď milují nebo nenávidí. Jsou plní emocí, a tak zdá se není nic mezi tím. A stačí tak málo, aby vzplál hněv, jak dokládají sousedovražedná léta minulého století. Dostala jsem se do Mitrovice, tehdy ještě srbské, v r. 2003, tedy 4 roky před Čechovou, a už tehdy tam tanky KFOR francouzského kontingentu hlídaly pověstný mitrovický most přes řeku Ibar oddělující srbskou a albánskou část města. V roce 2013 se město rozdělilo na Severní Mitrovicu a Kosovskou Mitrovicu. KFOR však v Kosovu působí dodnes.
Blanka alias Blankica píše deník, který připomíná sarkastickou, sebemrskačskou zpověď jedné zklamané mírotvůrkyně v severním Kosovu. Jenže já se jí vůbec nedivím, že nebyla schopná strávit svou bezmoc nad neschopností mezinárodního společenství skutečně v Mitrovici něčemu či někomu prospět. Je zřejmé, komu fandí: "Od prvního dechu miluju Mitrovici takovou, jaká je, se všemi jejími průsery, špínou a ulicích, se vším tím citovým vydíráním a hloupou pýchou z toho, že nikdo kolem nedokáže pochopit trauma z války, nenávist, která město dělí na sever a jih... Mitrovice je jediný město, který miluju." Multietnická společnost na Balkáně je protimluv a zajímalo by mě, jestli je to důsledek Titova experimentu, když jeho hranice napříč Jugoslávií proťaly a rozdělily přítomná etnika do smíchaných měst, obcí a republik, nebo naopak se Tito snažil o národní smíření. To v každém případě selhalo na celé čáře, stejně jako posléze snahy OSN. Nacionalistické vášně jsou jedny z nejsilnějších a mimochodem mi to před pár týdny potvrdil jeden britský politolog indického původu, který o nacionalismu napsal knihu. Nacionalismus prý vznikl v Evropě a odtud byl exportován do celého světa.
Ať je Blanka na které (etnické/národnostní) straně chce (OSN to nebude určitě), jedno je jisté. Situaci hodnotí z místa, a ne z vyhřáté kanceláře 73. patra budovy OSN. A je úžasně vtipná. Já se u té vší bídy a té její bezradné mezinárodní kosovské anabáze neuvěřitelná nasmála. Nadto vím, že si zhola nic nevymýšlí. Tak trochu znám oeseňácký moloch i Balkánce a balkánské reálie. Prostě píše, jaké to tam je, a navíc skvěle glosuje. Za mnoho zážitků třeba jen moment s kuřáckým fenoménem, který jsem zažila v bledě modrém coby volební pozorovatelka v srbském Sandžaku v r. 2008. A to neprosté nepochopení Srbů, co že se mi - vlastně mým zdušeným plícím - nelíbí. Blanka Čechová, právnický mozek krmený alespoň 2x denně porcí vtipné kaše, se srdcem na správném místě a mesiášským syndromem to (i přes tu úpornou hovorovou češtinu) u mně vyhrála na celé čáře. Jednotlivec, který chtěl něco změnit. A změnil.
"Nezávislý Kosovo, zasyčí Vladan. To je pro mě fór tisíciletí. Hrdlořezové a drogová mafie budou mít svůj stát! Navštivte Kosovo - vaše auto už tady je, že?"
"Hlavou mi plynou zrádný preambule nejvznešenějších deklarací, hrdý vyjádření kolektivních slibů, závazků a úsilí, iluze vítězství dobra a spravedlnosti. Mojí vlastní celebritou je jednotlivec, které chce něco změnit. A mým nepřítelem je strach, žá já sama se někým takovým nikdy nestanu, že podlehnu výhodám moci, obelžu se a rezignuje, že mě udolá tíha peněz a průkazek po kapsách a já sama si uřežu křídla z ideálů, protože zjistím, že člověk může život pohodlně prožit, aniž by se naučil lítat."
"Pablo vzdychne. Můžu mít ještě jednu otázku? Jakou otázku? Nerad bych se někoho dotknul, ale víš - proč tady nikdo nepracuje?"
P.S.: knihu jsem četla v době své účasti na jedné velké akci OSN. Čtečku mám neustále u sebe v tašce nebo i miniaturní kabelce (čert vem pudr), ale v tomto případě jsem ji mohla otvírat až po návratu z jednání na ubytovnu a při cestě letadlem, nikoliv o pauzách mezi jednáními. Ty výbuchy smíchu bych totiž u kolegů nejspíš neobhájila, kdybych odhalila jejich příčinu. Stejně ale nakonec kolegy - ty česky mluvící - na knihu upozorním, protože nemůžu jinak. Při tom v principu tragickém poselství je to totiž nesmírně ducha osvěžující kniha. No a vtipná, ale to se už opakuju :-).
Čechová s cynickým nadhledem, upřímnou sebereflexí a myslím že i s náležitým impaktem odhaluje velmi bolavé kontroverze a vážná témata (politická, národní, hospodářská, kulturní), šikovně ukazuje, že i o vraždění a nenávisti, o skandální korupci a absurdnosti byrokracie lze psát vtipně a nápaditě
doporučuju každému pro vystřízlivění z naivity a dobrého "humanitárního" pocitu
Neměla jsem nikdy o těchto misích iluze, ale paní Čechová mi sebrala i tu poslední špetku naděje, že k něčemu alespoň trochu jsou. A to je dobře, nač si něco nalhávat. Kniha se strašně dobře četla, autorka píše poutavě, má mě strašně blízký smysl pro humor, takže jsem se dobře bavila, i když jsem vlastně četla o strašně smutných věcech. Rozhodně doporučuji si přečíst, dávám pět hvězd a ani o cípek méně.
Jste-li zaměstnancem státní instituce, vybavte si všechno, ale opravdu všechno, s čím se denně potýkáte: nekompetentnost či odtrženost těch nejvyšších nadřízených, buzerace v nesmyslech a neřešení opravdových průšvihů, umlácení všeho, co funguje,… Hned potom si řekněte: NIC se mi neděje, tohle všechno mě jen otravuje a štve a ještě hůř, ale jde jenom o mé nepohodlí a v nejzazším případě vyhoření. NEJDE O ŽIVOT. Pak to vynásobte aspoň stokrát. Přidejte bezostyšné ztopení šílené spousty peněz a to, že TAM O ŽIVOT JDE. Totál Balkán. Peníze na něco smysluplného, např. na hřiště pro děti, padnou třeba na školení o evaluaci nebo lidské dimenzi nebo kýho čerta, což může být i nové auto pro jednoho ze „zachránců“ vyslaného OSN.
Vyhlídnu z okna a pozoruju partu dětí, co venku hrajou basket. Ne ledajakej. Hřiště je uprostřed křižovatky. Koše visí nad vchody dvou protějších baráků. Pravidla: trefit koš a zároveň přežít, nenechat se zajet při driblingu mezi jedoucími auty.
Přihraj, bre!
Ideální průprava pro život v Kosovu. Na upraveným hřišti za plotem si můžou hrát malí Francouzové a Taliáni. Kosovský děti jsou o krok napřed. Odmala se učí obstát v drsný hře na opravdový vítěze a padlý. Na opravdový riziko. Na opravdovej paradox a absurditu světa.
Totální… Basket.
Od deprese mě zachránil způsob napsání a autorčina opakující se myšlenka: pomoci aspoň v jednom případě, aspoň jednomu člověku.
Pět hvězd, nekompromisně a bez váhání.
„Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách.“
Blankica mi sebrala iluze, o kterých jsem měla iluze, že mě veškeré podobné iluze dávno opustily. Jednoduše mé dojmy a nekvalifikované odhady rozdrtila palicí reality, jak ji okusila na vlastní kůži. Bojovat s větrnými mlýny má větší smysl a snažit se hlavou prorazit betonovou zeď větší šanci na úspěch, než „pomáhat“ ve službách OSN, to jsem z jejích zážitků, úvah i názorů pochopila dokonale.
Je vážně zajímavé, za kolik odborně a vznešeně se tvářících slov jde schovat následující činnosti: čumím (monitoring), hovno dělám (evaluace), píšu nesmysly (lidská dimenze) a občas si k hezkému platu něco multietnicky nakradu (demokratizace). Jen rádoby ušlechtilá, zcela prázdná hesla a vymýšlení hovadin - stačí nakouknout do Wikipedie, jaké množství světových a mezinárodních dní za kdejakou čípovinu má tato organizace na svědomí.
Nemohla bych pracovat pro OSN, jelikož trpím nepřekonatelným odporem k byrokracii a málo chlastám (spíše vůbec). Nedokázala bych si tudíž zachovat příčetnost v situaci, kdy je každá prospěšná aktivita pro lidi v postižené oblasti hodnocena nadřízenými jako nežádoucí, zakázaná, i zadarmo drahá, skutečně pomáhat je prostě tabu! Většina podřízených a kolegů hází klacky pod nohy, zatímco shora se koná humanitární bombardování kládami po hlavě. Jednotlivci s ideály a touhou něco opravdu dělat se buď poslušně začlení do stáda parazitů, nebo budou nelítostně vyčleněni.
Přesto si autorka zvládla uchovat svěží nadhled; pití kalichu hořkosti bylo v mém případě konstantně přerušováno smíchem, byť často poněkud zoufalým.
A co je nejdůležitější: odhlédneme-li od obludné byrokratické mašinérie mocné organizace, balkánský svéráz ukazoval v této knize výrazně lidskou tvář, dávající naději na pokojné soužití. Chci tomu věřit a držím všechny palce.
A Blanka Čechová má můj nejryzejší 100% respekt.
P.S.: Gabko, díky za půjčení knížky, už Ti ji asi nevrátím ;-)
Skvělá kniha! Těžko se mi hledají slova, jak ji popsat. Kniha je napsaná prostě úžasně. Některé pasáže mě donutily se nahlas zasmát a jiné zase potlačit slzu. Každopádně kniha otvírá (nám) naivům oči, jak to (ne)funguje v takových organizacích. Až je mi z toho smutno.
Demokratizovať, demokratizovať a demokratizovať, pravdaže s ohľadom na ľudskú dimenziu následne evaluovať.
Blanka Čechová rozhodne vie, ako písať. Táto jej kniha spomienok je plná čierneho humoru, ironických poznámok a sarkazmu. Používa skvelé, výstižné prirovnania, ktorými výborne dokresľuje detaily fungovania veľkých nadnárodných organizácií, keď prostredníctvom opisu svojho pôsobenia v jednej z nich dáva nahliadnuť do ich zákulisných praktík. Pomenovaniu tej konkrétnej sa umne vyhýba (čo je celkom pochopiteľné), takže si možno iba domýšľať (podľa životopisu ide o OBSE). Ale to je jedno, pretože byrokracia sa všade, kde dostane príležitosť, správa rovnako. Je to aj kniha v dnešnej dobe nádherne politicky nekorektná, no zároveň je desivá. Navyše dáva nahliadnuť aj do miestnych pomerov tej doby, do života a problémov obyčajných kosovských Srbov a Albáncov.
Jako většina čtenářů přede mnou dávám i já pětku. (*****) Ve škole nelichotivé hodnocení, ale tady právě naopak. Ty hvězdičky ale beze zbytku patří autorce za humor, skvělý jazyk a zajímavé líčení roku života v Kosovu. Celkem s nadhledem, ale asi až s určitým časovým odstupem líčí situaci, kdy si musela den za dnem připadat jako mravenec v míchačce.
No a ohodnocení Organizace a jí stovek a stovek podobných působících po celém světě? (0)
Více k tomu asi tady není co říci, každý si udělal obrázek z knihy a případně i na základě vlastních zkušeností.
Pražský výběr zpíval písničku S.O.S., ze které ocituji jen kousek, ale dala by se klidně použít i celá.
Prachy, jenom prachy nečekají
Jen po nich sáhneš
A už tě mají
Stává se mi, že moje názory ve mně raší a rostou rychle a životaschopně jako plevel, zatímco poznání jako nějaká zakrslá, zapomenutá, tisíciletá borovice zmírá na nedostatek světla. Už ani nevím proč, ale od této knihy jsem si moc nesliboval a poté co jsem přečetl prvních pár stránek a dejchl na mě ten autorčin rádoby vtipný styl psaní alá Poslední aristokratka v Kosovu (teď možná křivdím Poslední aristokratce, nikdy jsem ji nečetl, další pýr mé zahrádky) mé odhodlání pokračovat ve čtení vážně zakolísalo. Múže něco takového fungovat? Múže vzniknout dobrá kniha z toho, že se nějaká mladá, prdlá, idealistická právnička rozhodla šířit v kosovu mír a lásku, a potom o značně velkých a kontroverzních tématech psát stylem haha, hihi, podívejte jak jsem dobrá?
Teď se, za to co jsem si myslel, cítím trochu trapně. Nepoznal jsem žádnou knihu, která by dokázala lépe popsat situaci v kosovu a život mírotvorce/mravence (a tady by se mě mohl někdo zeptat, a kolik knížek o Kosovu jsi četl frajere? Tak ať si někdo takový píše svoje komentáře, jo?).
Vtip a ironie? A proč ne? Pokud sním někdo dokáže zacházet s takovou obratností jako autorka. Ono vám totiž s tím prvním zamrazením v zádech brzy dojde , že onen vtip a ironie tu není jen pro zasmání, ale že díky němu dokáže na čtenáře přenést celé to místo, jeho vúni, emoce, krásu i marasmus a dokáže to mnohem lépe a přesněji než tisíce politických esejí a sociologických studií. A k tomu sarkasmus jako poslední obrana zdravého rozumu a možnost uchránit svou duši jako duši slušného člověka. Jsi jen člověk nebo nečlověk.
Děkuji Blankica
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Je plná šokující pravdy o fungování všech těch veledůležitých mezinárodních organizacích.
Všechny tyhle rádoby skvělé a užitečné organizace se už dávno změnily v byrokratické obry, kteří si myslí, že mají patent na pravdu. Ve skutečnosti jde jenom o peníze, moc a vliv.
Myslím si, že kdyby zmizely, většina obyčejných lidí by si toho ani nevšila. V oblastech, kde je třeba humanitární pomoci, by možná dokonce zbyly peníze na opravdu užitečné a potřebné projekty. Snad by také mohly vymizet hovadiny jako "fungující multikulturní společnost", "gender a asi milion různých pohlaví" a omezilo by se věčné vměšování těchto samozvaných samaritánů do věcí, do kterých jim nic není.
"Blankica, pašák!"
Dovolila jsem si použít výraz, který v knize používají místní - Albánci (Frenk) i Srbové (Dragan) - kterým Blanka Čechová opravdu pomáhala. Scény v Horní Nákupně nebo v Kurníku jsou skvělé; funguje totiž jedině a pouze to, co Organizace striktně zapovídá: komunikovat a pomáhat konkrétně, tedy jednotlivcům jakékoli národnosti.
Obsah knihy je šokující, burcující, nechutný a neuvěřitelný (mám na mysli systém, personální obsazení a praktické kroky OSN v Kosovu). Ale to zdaleka není všechno, protože forma v údernosti obsahu nijak nezaostává!
Tohle by měla být povinná četba, byla moje první myšlenka. Ale pro koho? Pro ty, kdo se na podobných postech v podobných organizacích hodlají zakopat, o smyslu a užitečnosti své (ne)činnosti nepřemýšlet, nakupovat v duty free, kam je místním vstup zakázán? Anebo pro ty, kteří se na tenhle příjemný život teprve třesou a derou?
Skvěle to vystihl komentář KejmlP, děkuju.
Doporučuju, a to tak, že velmi!
8.září 2007
Mezinárodní den gramotnosti
Hurá! Vymyslela jsem bezkonkurenční demokratizační projekt, nad kterým bude Stamatisovi přecházet zrak! Budeme podporovat vyučování angličtiny na místních školách! Nakoupíme spoustu krásnejch učebnic a slovníků. Je to multietnický (zapojíme albánský i srbský školy), udržitelný (co se děti naučí, to jim nikdo nevezme), genderově vyvážený (do škol choděj holčičky i chlapečci) a v souladu s mandátem je to nepochybně taky.
(Projekt byl zamítnut jako nevhodný. Není trvale udržitelný, nemá jasnou vazbu na budování demokratických institucí a jeho potenciál pozitivního zviditelnění Organizace v místním tisku je nízký. Absence multietnické dimenze, není v rámci našeho mandátu.)
Ze Slovníčku pojmů: soulad s mandátem je, když to nedá moc práce, nic to nestojí, nic se tím nezkazí, nikomu to nevadí a nikdo za to neodpovídá.
Na této knize je špatně jenom jedna věc - že nevyšla v době, kdy jsem se rozhodovala pro budoucí povolání v oblasti mezinárodních vztahů, hnána naivní představou, že vstupuju do světa naplněného ušlechtilými Raouly Wallenbergy, odhodlanými neúnavně bojovat za lepší svět. Kdyby mě někdo připravil o iluze už tehdy, mohl teď ze mě být třeba docela slušný mikrobiolog. Teď už mi při čtení nezbylo než konstatovat, že se toho za těch 10 let od napsání moc nezměnilo.
aneb Kterak musí bystří lidé využít většinu svých sil, inteligence a kreativity, aby překonali hromady pravidel, jež vymysleli (nebo jen uctívají) prostoduší aktivní samolibci. A zbytek energie je lepší propít, zapít ...upít. Ty neorganizovaně jemně vyřešené "nepřátelské sváry" působí jako pohlazení.
"Je jenom člověk nebo nečlověk."
Úžasná kniha o tom, jak to chodí v nadnárodních organizacích, jak se na to dívají obyčejní lidé a k čemu to teda všechno je...
Štítky knihy
byrokracie Balkán korupce Srbsko humanitární pomoc nacionalismus OSN - Organizace spojených národů Kosovo Albánci národnostní konfliktyAutorovy další knížky
| 2011 |  Totál Balkán |
| 2012 |  Příručka jadranské snoubenky |
| 2019 | Jadranská snoubenka navždy |
| 2016 | Návrat jadranské snoubenky |
| 2010 | Mým divákům |
A škrtne si po téhle knížce ještě autorka někde v mezinárodní organizaci? Po přečtení jsem získala dojem, že bych to mohla jít v klidu dělat taky a dělat někde demokracii znamená přijít si k pěkným penězům, protože tam se to točí směrem ke kapsám všech zúčastněných. A má cenu pak někde pomáhat z dobré vůle?? se ptám?